Magorův odkaz a pozdní zmoudření kritikovo

Magické monstrum Jirous

Magorův odkaz a pozdní zmoudření kritikovo
Magické monstrum Jirous

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V pověstných Řeporyjích pojmenovali minulý týden jednu z nových ulic Magorova, čímž je oficiálně míněn nikoli starosta, nýbrž Ivan Martin Jirous. Nechme stranou otázku, zda by nebylo vhodnější pro takový účel použít jeho občanské jméno, kterým i podepisoval své knihy, tedy nikoli Magor: Labutí písně, nýbrž Jirous: Magorovy labutí písně, ale oceňme to jako gesto sympatií k básníkovi… a magorovi, jež sdílíme. A využijme této události k tomu, abychom vzali do ruky knihy, které nedávno Jirousovu pompézní osobnost zpřítomnily, v prvním případě přímo pozůstalými texty, v druhém prostřednictvím svědectví pozůstalých.

Tím prvním svazkem je konvolut (1142 stránek) Magorova oáza, což je závěrečné sebrání Jirousova díla, v tomto případě publicistického. S vydáváním onoho díla začal v roce 1997 Viktor Stoilov ve svém nakladatelství Torst Magorovým zápisníkem a mělo to zásadní význam pro etablování Jirouse jako významné literární osobnosti, tedy nikoli jen jako organizátora undergroundu, politického vězně, disidenta, výtržníka a také básníka, ale jako důležitého esejisty, kritika, polemika a publicisty (který samozřejmě nemohl po velkou část života veřejně „publikovat“...). Nakladatel spolu s editorem Michaelem Špiritem shromáždili Jirousovy po samizdatu rozptýlené texty a možná k údivu samotného autora z toho vyšel rozsáhlý, a přitom pozoruhodně kompaktní a průrazný celek, díky němuž pak už nebylo možné Jirouse pomíjet a odsunovat jen jako nějakou zasloužilou (či obtížnou) kuriozitu na okraj. Následovala výhra v anketě LN o knihu roku, mnoho uznalých recenzí, až po to zařazení do čítanek, a nakonec hagiografický životopis Magor a jeho doba od Marka Švehly (2018). Torst po Zápisníku pokračoval vydáváním kompletního básnického díla (Magorova suma), které vyšlo ve třech doplněných vydáních a za něž dostal Jirous Seifertovu cenu (2006). Pak přibyly Magorovy dopisy (2005) a roku 2015 posmrtně důležitý a rovněž rozsáhlý svazek vězeňských dopisů Ahoj můj miláčku adresovaný z devadesáti procent Julianě, matce jeho dvou dcer, Marty a Františky – která si v letech 1997 až 2011 vedla deník, z něhož v roce 2018 vybrala „jirousovské“ pasáže a – spolu se zápisky Jany M. Bauerové – vydala v knize Mága: to je ta druhá kniha, o níž bude aspoň krátce řeč. Ale zpět k té první.

Jak píše v ediční poznámce editorka knihy Adéla Petruželková, má Magorova oáza „docelit pohled na Jirousovu publicistiku a především bibliograficky podložit a zpřístupnit všechny Jirousovy texty roztroušené v průběhu více než čtyřiceti let“. Jde tedy o texty, které se z různých důvodů nedostaly do Zápisníku, a pak o texty, které vznikly po jeho vydání, tedy od roku 1997 do Jirousovy smrti v listopadu 2011. Z nich největší část představují jednak rozhovory (viz níže) a pak „fejetony“, které Jirous psal v letech 2008 až 2011 do čtrnáctideníku Divadelní noviny do rubriky Na Oáze s Magorem. Oáza byl Jirousův oblíbený výčep na peronu Smíchovského nádraží. Vedle soustavně „trousených“ básní to jsou poslední texty, které Jirous sám napsal – s přemáháním a s velkou trpělivostí redaktora Vladimíra Hulce, který je z něho musel doslova na poslední chvíli dolovat. Nejčastějším motivem jsou tam stesky, že vlastně nemá o čem psát a že už své napsal.

A napsal toho opravdu dost. Kniha začíná textem Odkaz sovětské revoluční avantgardy, který vyšel v roce 1967 ve Výtvarné práci (časopis, kam Jirous přispíval až do jejího zrušení v roce 1972). Třiadvacetiletý Jirous v článku oceňuje, jak myšlenky ruské a sovětské avantgardy dvacátých let „souzní s úsilím mnoha pokrokových proudů současného výtvarného umění“: Jirous byl vždy lišák… Posledním textem je posmrtně uveřejněné interview s Josefem Rauvolfem pro knihu Kmeny 0, v jehož posledním odstavci opakuje v podstatě to, co hlásal celý život, že totiž „underground bude existovat v každé rozvinuté civilizaci, protože vždycky budou existovat lidi, kteří jsou na okraji z toho důvodu, že se nechtějí podílet, abych použil slova svého bývalého guru Egona Bondyho, na všeobecném oblbování“. (V jiných rozhovorech naopak říká, že underground ztratil smysl, ale těch protimluvů je u anarchisty-monarchisty Jirouse dlouhá řada, dalo by se říct, že se skládají do „dialektického“ celku.)

Mezi oběma texty je skoro padesát let – a tisíc stránek. Konstruovat z nich jednoho „Jirouse“ není možné, ani to nemá smysl. Z definice svazku je tu sebrán Jirous pozdního času, Jirous po revoluci, a především po roce 1997. Tehdy kromě marginálních věcí, a i jeho Oáza byla spíš okrajová a „vynucená“, Jirous už soustavně esejistiku a kritiku – na rozdíl od básní – nepsal: texty zde sebrané jsou většinou krátké nekrology či vernisážové úvody. Byl však „veřejnou figurou“ svého druhu, jakousi alternativní mediální celebritou, a od ní se očekávalo, že bude v médiích přítomný, čemuž se Jirous příliš, pokud vůbec, nebránil. Víc než polovinu svazku proto zabírají různá interview, jež Jirous poskytoval docela ochotně, průměrně tři či čtyři za rok. Nabízí se otázka, zda všechny jsou pro knižní vydání nezbytná, ale to je vedlejší. Co je patrné, je skutečnost, že si Jirous byl dobře vědom své veřejné role a že ji hrál většinou s chutí a gustem. První „svobodné“ rozhovory ze začátku 90. let jsou ještě převážně informativní a Jirous se v nich představuje jako vůdčí osobnost oné do té doby zakázané druhé (či třetí) kultury. Rychle se však začne prosazovat Jirous „an sich“, tedy člověk, který si nové, stejně jako předtím staré, poměry určí podle sebe a nenechá se jimi přitesat. Z těch rozhovorů tedy vyvstává podoba Jirouse jiná než z esejů nebo básní, tedy člověka, ve kterém je stejně zastoupen „budovatel“ jako „ničitel“, „poučovatel“ jako „skandalista“, člověk, který to má v mnoha věcech srovnané, a v jiných zase strašný – bordel. Je plný lásky, pokory, laskavosti (a takový Magor opravdu byl) a vzápětí zase nehorázné monstrum, u kterého si člověk skutečně nemohl být ničím jistý (viz případ z roku 1995). Hodně přitom záleží, a je to přirozené, ale u Jirouse asi víc než u jiných, jakou má náladu, v jaké je psychokondici, o čemž často a upřímně mluví. Upřímnost až na doraz se od něho ostatně i očekává. Jinak se samozřejmě chová k novinářům, které zná (k těm přece jen zdrženlivěji), jinak k těm, které za ním přicházejí s naivní nebo prostě jen bezelstnou myslí. Tehdy je základním rysem Jirousova vedení rozhovoru jeho ovládnutí a intelektuální dominance nad chudákem novinářem, který se často nestačí divit, jak rychle Jirous jeho „důmyslné“ otázky rozcupuje a zesměšní, načež je vzápětí akceptuje, takže redaktor vděčně přijme submisivní roli, kterou mu Mistr určí. Jirous je pánem těchto rozhovorů, předvádí se v nich, naparuje, poučuje, s oblibou recituje a ze své sloní paměti vytahuje celé kusy básní svých i jiných či citátů, které zasazuje do svých monologů, které jsou někdy patetické, někdy žvanivé, ale velmi často také velmi vtipné. Jak řekne Vladimíru „Lábusovi“ Drápalovi (svému příteli a vydavateli): „Kdybys nebyl úplně blbej, tak bys věděl, že jsem považovanej za inkarnaci Jaroslava Haška…“ To ovšem říká ve zdůvodnění, proč pořád není schopen dopsat svůj Pravdivý příběh Plastic People: Švejk taky zůstal nedokončený.

Místnost, ve které bydlel básník... O stavení v Prostředním Vydří, ve kterém I. M. Jirous přechodně pobýval, se nyní stará sdružení Magorův statek, který založila jeho dcera Františka. - Foto: Profimedia.cz

Jirousovy mediální „výstupy“ se uskutečňují v průběhu dvaceti let, kdy Magor vede život, který se stále víc stává tím, co jeho dcera Františka nazve ve svém deníku rok před jeho smrtí „mutací robota a samotné podstaty alkoholu“. Bylo by zastíráním skutečnosti, a nezastírá ji nikdy ani Jirous, nepřiznat, že řada rozhovorů byla provázena konzumací – pokud ne, tak je to na nich poznat a Jirous je v nich sice soustředěnější, ale také mnohem smutnější a jaksi vyprázdněnější, někdy však k prospěchu věci. Protikladem jsou rozhovory, které jsou pojaty (oboustranně) jako svého druhu exhibice, jimž redaktor s chutí nastaví diktafon: příkladem je jeho rozmarné tlachání o kosech a Kosovcích v rozhovoru s Renatou Kalenskou v roce 1999. Přiznám se, že mě tehdy silně iritovaly a reagoval jsem na ně dvěma docela ostrými výpady, které jsou ostatně v knize citovány. Po dvaceti letech bych si dovolil svou kritiku korigovat, neboť v čase nyní vynucované korektnosti naopak Jirousova „puštěná huba na špacír“ působí svobodně a v něčem i pronikavě. Dneska by mu to možná neotiskli a sami/y redaktoři/rky by se toho zalekli/y.

Na deníkovou knihu Mága Františky Jirousové (a její přítelkyně Jany M. Bauerové) tu už moc místa nezbylo, tak aspoň napíšu, že při jejím čtení se mi po Ivanu Jirousovi intenzivně zastesklo a zároveň jsem držel palce, aby to soužití s magickým monstrem „Mágou“ jeho dcera ve zdraví přežila.

Ivan M. Jirous: Magorova oáza. Uspořádala, k vydání připravila a ediční poznámku napsala Adéla Petruželková. Torst, 2019, 1142 str.

Jana M. Bauerová, Františka Jirousová: Mága. Kalich, 2018, 420 str.

 

 

 

29. února 2020