Třinácti slovy usiluje český vydavatel románové prvotiny Australana Trenta Daltona upoutat čtenářskou (kupeckou) pozornost: „Světový bestseller inspirovaný vlastním dětstvím / Senzace newyorského knižního veletrhu / Přeloženo do 34 jazyků!“ Skoro nezbývá nic jiného než učinit z takové knihy společnici na několik zimních večerů.

„Román (...) vás nejprve okouzlí a zhypnotizuje, a hned nato vám uštědří ránu do žaludku a zlomí vám srdce,“ cituje obálka nejmenovaného kritika z věhlasného deníku Washington Post. Ne, hypnózy ta próza jistě mocna není, ba ani úderu na žaludek, natož zlomeniny srdce. Její pisatel má nicméně schopnost přesvědčivě vylíčit australskou společnost 80. let minulého století, přesněji řečeno tu malou část společnosti, která řídí organizovaný zločin (v tomto případě distribuci drog), a tu o trošku větší, která se s ním zapletla formou externí spolupráce (v tomto případě dealerství). Pěšáci narkomafiánů jsou lidé skoro ztracení, avšak žijící ještě v jakýchsi strukturách, jež nechtějí nadobro rozbít. Že jde o příběh vycházející z autopsie, je vedlejší – přinejmenším pro posouzení jeho literárních kvalit. Skoro bychom chtěli, aby tu všechno bylo vymyšleno. Bohužel asi není.

Hlavní postavou je Eli Bell, na počátku vyprávění třináctiletý, na konci o nějakých pět let starší, v ich-formě popisující prostředí, v němž dospívá, což je „normální“ rodina dealerů heroinu, matka, její druh a vypravěčův starší bratr, „který nemluví. Mlčí jako zařezaný, jako pařez. Mluvit umí, ale nechce“. Jak to v domácnosti taky vypadalo, vykreslí autor lapidárně a současně jaksi humorně: „Nejhorší druh feťáků jsou ti, kteří si vůbec nepřipouštějí, že jsou nejhorší druh feťáků. Máma s Lylem mezi ně nějaký čas patřili, asi čtyři roky na tom byli fakt bídně. Ani ne tak tím, jak vypadali, ale spíš jak se chovali. Ne že by zapomněli na moje osmé narozeniny, ale prostě je zaspali, a tak podobně. Nastražené injekční stříkačky a podobný hnus. Vplížili jste se k nim do ložnice, abyste je vzbudili, protože jsou Velikonoce, hupsli jste jim na postel jako veselý velikonoční zajda, a zapíchli si do kolena použitou jehlu.“ Do tohoto mikrosvěta patří ještě starý Slim, muž, který strávil čtyřiadvacet let ve vězení za vraždu, k níž se nikdy nepřiznal, hrající v životě Eliho roli přítele, vychovatele, guru, jakéhosi náhradního dědečka. „Nemyslím si, že jsi schopný zabít člověka,“ svěří se mu jednou Eli. Na to Slim „pronese tichým, zlověstným hlasem“: „Nikoho nepodceňuj v tom, čeho je schopen.“ Zabil? Nezabil? Musíš si, čtenáři, vybrat sám.

Také Eli se do distribuce drog zapojí, později si položí otázku, co si od toho sliboval. „Možná víc romantiky. Pocit nebezpečí a napětí. Dnes už chápu, že průměrný pouliční příměstský drogový dealer se moc neliší od běžného poslíčka s pizzou.“

Dějový zlom přichází, když z vypravěčova světa mizí matka: jde do vězení, o dva chlapce se musí starat otec, osaměle žijící alkoholik, jenž není na výchovu teenagerů vůbec připraven. O něm nemá Eli žádné iluze, zatímco o novinářské práci ano. Chtěl by pracovat v redakci deníku, zpočátku jako elév, to je mu nějakých sedmnáct, ještě studuje, ale „moje duše odmaturovala už před lety“. Šest hodin čeká na šéfredaktora, než večer vyjde z budovy. Kravatou s písmeny, z nichž S, L, O, V, A „jsou zvýrazněna ostře žlutou“, chce zaujmout. Jenže zažije další zklamání: „Proč si myslíš, že mám rád slova? Já slova nenávidím. Opovrhuji jimi. Slova jsou to jediné, co mám dennodenně před očima. Slova mě straší ve spánku. Slova se mi zarývají pod kůži a vkrádají se mi do hlavy, když si dávám horkou koupel, a zamořují mi nervovou soustavu, když jsem na vnuččině křtu a měl bych myslet na její překrásnou tvářičku, ale hlavou se mi honí slova z titulní strany zítřejšího vydání.“

Následuje horor držící čtenáře v napětí do poslední stránky, ale tam už se autor projevuje víc jako scenárista než přesvědčivý rekapitulant svého krušného dětství.

Trent Dalton: Kluk spolkne vesmír. Z angličtiny přeložila Barbora Punge Puchalská. Argo, 437 str.