Dvě stě let s naší paní Boženou Němcovou

Černá labuť z kukaččího vejce

Dvě stě let s naší paní Boženou Němcovou
Černá labuť z kukaččího vejce

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Byla krásná až to k víře není. Známý verš Františka Halase je vlastně realistickým popisem „situace“ s Boženou Němcovou, jíž prameny nocí z vlasů tryskaly. Krásná, podivuhodná, výjimečná… až to k víře není. Tedy až se nedá uvěřit, že se tady, mezi námi, středoevropskými knedlíky a ochechulemi, pantatíky a panímámami, kdesi vzala ta exotická krasavice. Krasavice s nadáním takovým, že čeština, ten v její době přikrčený a vysušený jazyk, dostala díky ní vláhu a sladkost, s níž vyjadřovala plnost života, takže tu řeč najednou až do hvězd svými křídly vyhodila.

Sem, do české kotliny, přece patří Magdalena Dobromila Rettigová nebo paní Mužáková-Rottová, tedy Karolína Světlá, což vůbec nebyla špatná spisovatelka, jenže podívejte se na jejich podobizny a srovnejte to s tou „naší paní“: takové známé boubelaté tváře oproti drahokamu. Nesmíte si však splést její portréty z mládí s těmi truchlivými daguerrotypiemi z posledních let, kdy, opět slovy Halasovými, už z ní odcházela žena a ona byla oděna v jupku lacinou, kterou nechtěli už ani vetešníci. Na té tváři se už zase česká bída projevila, to už je paní usoužená a uvláčená, za kterou chodil Pánbůh s pokladničkou, jak už chodí za chudáky. Nutné je vzít obrazy její slávy, kdy několik let zářila jako zeleň moří a dva křišťály. Ta doba je zachycena nejjasněji na Hellichově portrétu z roku 1845, který vznikl, protože se v Praze její obdivovatelé shodli, ten zázrak musí být zachycen: taky jí na to půjčili šaty a šperky.

Jak se to ale mohlo přihodit, že kdesi ve východních Čechách mezi prostým lidem, v rodině dosti tuctové, pologramotné, otec štolba, matka pradlena, a mezi sourozenci, kteří se k ní nemohli fyzicky a duševně přiblížit ani z dálky, vyrostla tak kouzelná bytost (sestra divizen, ústa hnízdo pomyšlení)? Když přišla poprvé v únoru 1843 na Žofín na český bál, vypadalo to možná podobně, jako když se na ples dostavila inkognito „její“ Popelka, jak to nejspíš s tímto úmyslem i scenárista František Pavlíček do toho filmu napsal a do kterého i Libuše Šafránková byla, vsadil bych se, vybrána podle té krásné paní: trochu posmutnělá touha za úsměvem. Vždyť jak by asi jinak vypadala Barunka?

Ta krásná paní, které muži okamžitě propadali, ženy jí záviděly a dělaly klepy, a hned na Žofíně se do ní tehdy zamiloval štramák, medik a básník Václav Nebeský, vzplanul jako věch a stal se pak jejím důvěrníkem a zasvětitelem, tak ta okouzlující žena měla za sebou už čtyři porody! Vdaná za Josefa Němce, o „asi“ sedmnáct let staršího, byla teprve šest let… Těhotenství, šestinedělí a hned znova. Ten poslední porod v říjnu 1842 ji málem zabil a ona už byla trvale nemocná nějakou ženskou chorobou, která se pak nejspíš proměnila v rakovinu, na niž v mrazivém lednu 1862 zemřela. Bylo jí necelých dvaačtyřicet let.

Tajemný původ slečny Betty

Tedy aspoň tak by to mělo být „oficiálně“ podle data narození, které ovšem je tím jablkem sváru, neboť od něj začíná problém s původem a věkem Barbory Panklové, vlastně ani ne Panklové, ale toho 4. února 1820 teprve Barbory Novotné, protože její (údajná) matka, Terezie Novotná, byla ještě svobodná, takže pod tímto jménem byla 5. února 1820 pokřtěna ve vídeňském kostele Nejsvětější trojice na Alserstrasse. Z toho se předpokládá, že se mohla narodit o den (?) dříve, tedy 4. února 1820. Tedy před dvěma sty lety! Tak se to bude i letos připomínat, zčásti logicky, protože jiné datum pro tu holčičku, která ovšem jevila ve čtyřech letech znaky přinejmenším sedmileté, takže už měla v Ratibořicích „domácího učitele“, nemáme.

Hypotézy o původu Boženy Němcové by vydaly na tlustou knihu a zavařil by se z nich mnohem výkonnější mozek, než je ten autora tohoto článku. Je to dobrodružství pro archiváře, historiky a pisatele literatury faktu (Miroslav Ivanov o tom napsal tlustou knihu), i když hlavní ukazatel se zdá být namířen směrem k sestře „paní kněžny“ z Babičky. K sestře, nikoli k ní, ke Kateřině Vilemíně Zaháňské, která ji měla mít podle staré šeptandy se samotným Metternichem, což je nejspíš definitivně vyvráceno, neboť existuje kněžnin dopis, ze kterého plyne, že po náročném porodu (nemanželského) dítěte v roce 1801 byla neplodná. Díky autoritě a docela přesvědčivých vývodům nejznámější a nejrespektovanější badatelky v oboru „tajemný život někdejší Betty“, doktorce Heleně Sobkové (viz její kniha Tajemství Barunky Panklové, 1987), se jeví jako přijatelná hypotéza, že její matkou mohla být Kateřinina mladší sestra, Dorota Bironská, nadaná a krásná šlechtična ověnčená tituly princezna kuronská a vévodkyně zaháňská, „občanským jménem“ Dorothea von Talleyrand-Périgord, neboť byla mj. manželkou synovce protřelého lišáka evropské diplomacie Charlese de Talleyranda. Ovšem oním otcem dítěte zplozeného prý ve víru vídeňského kongresu měl být hrabě Karel Clam-Martinic, sličný důstojník, ostatně příslušník staré české šlechty, čímž by českost jejich hypotetického dítěte měla být i pro vlastence zachována. Nemanželská holčička se měla narodit někdy na podzim roku 1816, půl roku po rozchodu obou milenců, ve francouzských lázních Bourbon-l’Archambault. Kde vyrůstala první tři roky, kdo se o ni staral, kdo na ni mluvil, kdo ji utěšoval, je však záhadou, o které ani paní Sobková nic nepíše. Snad nějaká chůva, možná ta „porodní bába“ Regina Gudmannová nebo kmotra Barbara Hauptmannová, která je zapsána na vídeňském křestním listu, nevíme. Možná ji opatrovala jedna z nich.

„Milá sestro! Jak doslýchám, chodíš ráda na pouty...“ Začátek listu Boženy Němcové psaného 7. září 1851 přítelkyni Veronice Vrbíkové. - Repro: NLN/PNP

Na začátku roku 1820 pak mělo být děvčátko předáno ve Vídni služce Terezii Novotné (dlouho se o ní předpokládalo, že jí bylo čtrnáct, teprve v 70. letech 20. století se odhalily dokumenty, že jí bylo regulérních 23) a kočímu Janu (Johannu) Panklovi, kteří zatím nebyli pravděpodobně oddání: Terezie pochopitelně byla dcera Magdaleny Novotné, tedy předobrazu „babičky“, rakouský Němec Jan Pankl je pan Prošek… Tato dvojice byla o půl roku později povolána do panských služeb do Ratibořic, kam na léto přijížděla „paní kněžna“, která se právě potřetí provdala (dvakrát se rozvedla), tentokrát za hraběte von der Schulenburg. Teprve tam, v srpnu 1820, měli svatbu a malá Betty se stala Panklovou, postupně zázrakem Starého bělidla a pak i zbytku Čech.

Tolik k výročí narození slečny Betty. Nyní obraťme list…

Kýč, ale velkolepý

Podle výsledků asi pět let starého reprezentativního a literárním vědcem Jiřím Trávníčkem vedeného výzkumu je nejoblíbenější knihou českého čtenářstva Babička Boženy Němcové. To je, přiznejme, zjištění, které vyvolává jisté pochyby. Můžeme se ptát, zda skutečně lidé tu knihu četli, a celou? A opravdu se jim tak líbila? Neodpovídají tak prostě proto, že mají pocit, že se to sluší?

Václav Bělohradský před časem napsal, že Babička je kýč a nejvíce zneužitá kniha v nacionálně komunistické interpretaci. Jí prý začíná prvotní model českého „života ve lži“. Místo aby si Němcová všímala hlubokých společenských rozporů, líčí, jak si poddaní mohou s panstvem porozumět. Místo aby paní kněžnu vylíčila jako intrikánku, která zosnuje s Metternichem mezinárodní aliance proti Napoleonovi a revoluci, vykresluje ji jako dobrodince, který po babiččině přímluvě zachrání pro Kristlu odvedence Mílu a schovanku Hortensii pošle k milovanému malíři. Takový nesmysl!

Bělohradský má jistě svou pravdu. Babička, to je kýč katolický, prorakouský (viz ta dojemná vzpomínka na Josefa II. s rourkou), ruralistický, rodinný a starovlastenecký. Je to kniha reakční, jak jen život v idyle být může. Panstvo shovívavě shlíží na svůj lid, který bez reptání na něj pracuje. Lid je však moudrý, takže nerebeluje, ale občas panstvu poradí či mu pomůže, čímž napravuje situaci. Panstvo ho za to občas pozve na zákusek s kávou, jen musí dát pozor, aby mu lid nepobryndal stolek. Ale o tom ta kniha samozřejmě není.

Božena Němcová očima Maxe Švabinského (1911). - Repro: archiv

Je-li Babička kýč, pak ale velkolepý a vlastní kýčovitost potírající. Je to ze snů a tužeb utkaná vize harmonického soužití člověka s přírodou, přírody se společenstvem, společenstva se světem a jeho rozumným, ale přitom neproniknutelným řádem. Je to idyla o neporušeném univerzu, do kterého člověk na vymezený čas vstupuje a v němž má svou pevnou roli, již může uplatnit. Je-li poctivý, bohabojný, prostě dobrý. Neznamená to, že by ho nenavštěvovalo neštěstí a že by ho na světě bylo málo. Naopak, je ho dost, přichází však z nepokoje srdce, kterému nelze poručit. Babička při vší „idyle“ je protestem proti sobeckosti a malodušnosti! Není v ní méně krve, ran a smutku. Na mráz světa, o němž Němcová věděla všechno, jsou tu přiloženy vlídné ruce, pod jejichž teplem pukají zamrzlé okovy. To není málo. Vlastně nevím, není-li to to nejdůležitější. Nejen v literatuře.

Co na ní Češi obdivují dodnes či čím je oslovuje: tím, že ji – a správně – vnímají jako idylu, přičemž tato idyla spočívá na zcela jednoduchých, obyčejných a jinde i samozřejmých věcech: To, co se v Babičce líčí jako pohádková selanka, není nic jiného než slušný, ohleduplný a nápomocný společenský život, který se řídí rozumnými pravidly. Tato „normálnost“ je právě tím, co v Čechách není samozřejmé a obecně sdílené: totiž že poctivost se vyplatí, že lhát se nemá a dobrá vůle je lepší než egoismus.

Život v Čechách má totiž stále hraniční charakter, stále se vede skrytá i otevřenější válka o základní mravní pojmy (pravda, láska ve smyslu slušnost a tolerance), ve kterých má (nebo měla) ukotvenější společnost jasno, aniž by je musela stále znovu artikulovat. Káravá slova té nadpozemské „šťastné to ženy“ babičky nahrazují etický kodex společnosti, který by v přirozenějších poměrech plnila náboženská víra a důvěra v instituce, jako je škola, občanská společnost, dobré mravy, common sense. V tom je smysl té knihy v českém životě: že je to kniha mravnosti a slušného života.

Tak to v Čechách chodí

Je přitom zase v řádu věci, že ji napsala žena, která se díky své kráse, temperamentu a touze stala čímsi jako erotickou legendou či mýtem české literatury. V prudérním a odpovědném 19. století její planoucí srdce září jako neon z vykřičeného domu. Pochopitelně, že nic, nebo jen málo z jejího pohlavního života proniklo explicitně do jejích veřejných děl. Literární a společenské konvence to neumožňovaly a ani ji samotnou by to asi nenapadlo. Různě výrazné stopy zůstaly v jejích textech pro osobní potřebu. Mácha po sobě zanechal také intimní deník, strážci jeho odkazu nejúzkostlivěji střeženou relikvii, která se jako pornografie šířila ještě po sto letech, než se až na začátku 90. let dočkala patřičné oficiální edice. A Němcová, jejíž život byl mnohem delší a společensky sledovanější, o těchto věcech podává jistou zprávu v dopisech (pochopitelně nikoli „natvrdo“, v celku je můžeme číst až nyní) a pak jisté dědictví zůstalo zachováno v podobě pamětí, náznaků, klepů, odsudků těch, kteří s ní přišli do styku nebo se o nich doslechli. Pražskou českou „kulturní“ společnost tvořila úzká skupina lidí, drby se v ní zhusta pěstovaly a svobodomyslné chování Němcové, které mělo příznaky šťavnatého skandálku, k nim jistě vybízelo.

Nicméně vzápětí po její smrti bylo toto „soukromé“ raději odsunuto v zájmu vyššího principu národního. Božena Němcová se stala zosobněním „českého génia v utrpení a slávě“ (Václav Černý) a nad osobními peripetiemi vyvstal symbol hrdinsko-tragického zápasu s nepřízní osudu a poměrů. Česká společnost si záhy vytvořila z Němcové napůl pohádkovou postavu líbezné krásné paní, která uprostřed bídy a zápasu s rakouskými poměry vysnívá báječný svět české idyly, dobra a krásy. Zároveň ti sebekritičtější (Neruda, Hálek) připomínali, že máme k Němcové obrovský dluh, neboť zvláště v posledních letech nechali Češi nejslavnější Češku své doby doslova živořit. Ale, ach, tak už to v Čechách chodí.

Tento symbolický obraz vydržel hluboko do 20. století a ani samostatná republika na něm mnoho nezměnila. Kult Boženy Němcové byl postátněn, v Babiččině údolí odhaleno modernistické Gutfreundovo sousoší a Babička definitivně přijata do národního Pantheonu. Naproti tomu pro avantgardisty – na rozdíl od Máchy, ke kterému se surrealisté manifestačně přihlásí – zůstávala Němcová stranou, i když takový Nezval se v roce 1936 (v časech ještě surrealistických) vyjádřil, že Babičce „patří jeho svrchovaný obdiv“, který ho ospravedlňuje, aby „se s nejklidnějším srdcem obrátil k velké části české prózy zády“.

Nový rozměr získává za okupace: zaprvé její dílo vychází v masových nákladech z důvodů zcela zřejmých. A zadruhé nejlepší čeští básníci, Halas a Seifert, v jejím životě nacházejí obraz pro mýtus ryzí nadpozemské krásy, která se vtělila do podoby nádherné české ženy. Zde se už, byť ve vysoké básnické stylizaci, klube cosi erotického, co má podobu ideální ženy, od níž už je jen krok k sexuálnímu symbolu. Tragédie a krása v jednom pak splynou v Halasově Naší paní Boženě Němcové (1940) Seifertově Písni o Viktorce z roku 1950, záhy tvrdě kritizované.

Božena Němcová očima Josefa Vojtěcha Hellicha (1845). - Repro: archiv

To už totiž nejprve Julius Fučík a po něm Zdeněk Nejedlý a pak Ladislav Štoll připravili pro Němcovou tuhou marxistickou sutanu sociální bojovnice a pomalu předchůdkyně komunistů. Z Němcové je vychovatelka a učitelka pracujících mas, což pochopitelně vede u velké části lidu k alergii a znechucení. Babička ve filmových podobách ze 40. a pak z raných 70. let je povinnou součástí Vánoc, akceptovatelnou podle míry citového pohnutí v rodině. Navíc se k mýtu kolem Němcové přidává díky pracím Miroslava Ivanova a Heleny Sobkové mystérium jejího „skutečného původu“, což – bez ohledu, jak to bylo doopravdy – vyjadřuje jistou nechuť k obrazu Němcové jako české lidové autorky. Do svobodných poměrů vstoupil mýtus již v odideologizované podobě. Díky literární historičce Jaroslavě Janáčkové byl posunut akcent na její „neliterární dílo“, tedy korespondenci, jehož druhotným efektem bylo rozvíření zájmu o život soukromý.

Dva aristokrati tedy možná nakladli do rodící české společnosti urozené kukaččí vejce, ze kterého vyrostla vznešená černá labuť. Známé jsou pak stopy, které naznačují, ovšem nedokazují, že s jejím skutečným genetickým původem to je „nějak jinak“. Nesrovnalosti ve školních knihách s rokem narození, protekční výchova na zámku ve Chvalkovicích, přístup do kněžniny knihovny, granátové zlaté náušnice, které jí kněžna darovala k svatbě… A třeba také „matčin“ chlad, kontrastující s „otcovou“ vřelostí, což ostatně zná čtenář Babičky. Dále pak několik stop v korespondenci, podle nichž Němcová sama tušila, že s jejím původem něco nehraje, i když na druhé straně ona sama nikde neprojevila, že by „pravdu“ o svých rodičích znala. To vědomí, že přece jen je ona sama někým výjimečným, v celém jejím životě a na mnoha místech jejího díla a samozřejmě především korespondence člověk však nalezne. V Babičce třeba v kapitole, kdy hlavní hrdinka hledí s dětmi do smrákající se krajiny, všichni vidí to samé, jen Barunka má, řeklo by se, vizi: stromy ožívají, louka se naplňuje tajemnými bytostmi, které se obracejí a mluví jen k ní. Barunka, Betty, později Božena cítila, že je vyvolená a že se k ní vše obrací a promlouvá intenzivněji než k jiným. Ten zesílený pocit světa a lidské účasti v něm pronikal její myslí, zachvacoval ji a dával jí jistotu, že to, co dělá, je posvěcování a prosvětlování života. Kdo pro to má smysl, ten to v jejích slovech cítí a poznává, a to i přes propast časů, která není zatím tak rozevřená, aby se nedala překonat.