Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Dvaatřicet let. V roce 1980 uplynula stejně dlouhá doba od Vítězného února, oficiálního „dňa rožděnija“ komunistického režimu v Československu. Soudruzi ještě neměli tušení, vlastně nikdo neměl, ale vstupoval do své poslední dekády, koncem léta začala stávka v Leninových loděnicích v Gdaňsku a vznikl Nezávislý odborový svaz Solidarita, který ten konec výrazně přiblížil.
Konstatování, že je potřeba „naučit se žít“ s tím či oním, patří mezi často používané floskule tuzemské veřejné debaty. Je to tak už dlouho, vzpomínám na redakční poradu jednoho deníku koncem devadesátých let, kde nám šéfredaktor dramatickou dikcí vysvětloval, že se musíme „naučit žít s Lucií Bílou a jejím úspěchem“, podobnou instrukci pak noviny předaly i publiku.
Jedno ze slov, jejichž užívání se v posledních letech stalo daleko častějším, je přídavné jméno „performativní“. Na rozdíl od mnoha jiných módních termínů není vyjádřením nějaké dobové formy stupidity, ale jejím popisem. Problém je, že performativní vystupování a uvažování může výrazně zkomplikovat dosažení jakékoliv dohody, pokud se významným způsobem rozšíří.
Dvouhodinový dokumentární film režiséra Todda Haynese The Velvet Underground je nesen ambicí být něčím víc než ilustrovaným slovníkovým heslem, které přehledně zprostředkuje informace o tom, jak to tenkrát bylo (i když tuhle funkci plní taky). Je to pokus oživit ducha nejenom jedné hudební skupiny, ale vůbec doby a místa, New Yorku druhé poloviny šedesátých let, scény, jejímž byli The Velvet Underground paradoxním emblémem – paradoxním proto, že si toho emblému po dobu jeho existence málokdo všiml.
Pronásleduje mě už delší dobu. A vypadá zatraceně nebezpečně. Má slabost pro nože, rád se s nimi laská a pak jimi mává, miluje, když jejich čepele projíždějí masem, tou křehounkou pečínkou, která se rozpadá po doteku ušlechtilé oceli. Tmavé oči mu v tu chvíli žhnou, ústa stažená do náznaku chladného úsměvu. Je nakrájeno. Bude dochuceno. Nabere si hrst hodně nahrubo mleté soli, udělá z dlaně zobáček a zatne svaly, dá tak naplno vyniknout odhaleným bicepsům, posype solí maso, zatímco hostům kolem stolu kanou sliny, nemohou se dočkat, až svoje lícní torby naplní tou pochoutkou.
Necítím se povolán hodnotit jeho génia, zasazovat ho do kontextu historie společnosti a dějin ducha. Je to už dvě stě let, co se narodil Fjodor Michajlovič Dostojevskij, pro mnohé a mnohé ten nejsoučasnější z romanopisců, který ve svých dílech dokázal postihnout zoufalství a temnotu a někdy taky grotesknost člověka moderního času, jenž v jeho době ještě ani pořádně nezačal, být průvodcem „čímsi iracionálním v ruské duši“.
Vždycky jsem obdivoval zaujetí našich buditelských přírodovědců, kteří dbali o to, aby značně evokativní české jméno měly i ty živočišné druhy, na nichž hned tak nespočine pohled českého oka. Všichni ti rypouši sloní, outloňové váhaví, ptakopyskové podivní, ďasové mořští... Anebo olihně. Takové působivé slovo, asociující jakousi přilnavou slizkost těla hlavonožcova. Jako kdyby na mě sáhla oliheň. Brrr.
Firma Microsoft je společnost, jejíž produkty užívají stamiliony lidí, netroufl bych si ji ale označit za oblíbenou. Naopak existuje značné množství uživatelů, kteří ji a její produkty jaksi aktivně nenávidí. Oblibě jí nepřidala ani pandemie, zakladatel Microsoftu Bill Gates se stal protagonistou mnohých covidových konspiračních teorií.
Po většinu svojí kariéry se psychiatr Jan Cimický snažil být co nejvíc v médiích, v posledních týdnech je v nich probírán skutečně hodně, tentokrát ale o tento druh pozornosti asi nestojí. Objevují se další a další svědectví jeho někdejších pacientek o sexuálních útocích a obtěžování z jeho strany, velmi často spojených se zneužitím důvěry a moci, již psychiatr nad pacientem má, a někdy i zastrašováním nemocných lidí (svědectví, které přinesl pořad 168 hodin na ČT, je v tom ohledu skutečně úděsné).
Uplynulý týden představoval pro pokrokářské křídlo amerických demokratů šok. Prohráli několik důležitých místních voleb v oblastech, které přitom mohli považovat za plus minus své, progresivističtí kandidáti na guvernéry a starosty odešli poraženi, byť šli třeba do voleb s vědomím převahy. Ta porážka má jistě mnohé politické souvislosti, v něčem také ilustruje způsob, jímž reálný svět ovlivňují bubliny sociálních sítí, to, že život v online (především) komunitách.
Známý americký herec Alec Baldwin při natáčení westernu Rust v Novém Mexiku nešťastnou náhodou zastřelil kameramanku Halynu Hutchinsovou. Zpráva se rozletěla do světa, především kvůli osobě střelce; třiašedesátiletého Baldwina si především odrostlejší publikum pamatuje z mnoha filmů. A samozřejmě vzbudila morbidní fascinaci. Rozhodně nezapadala do rozšířené představy Hollywoodu coby místa, kde peníze tečou proudem a na každou prkotinu je dobře zaplacený specialista.
V médiích je v posledních dnech a týdnech hodně Facebooku. Firma například oznámila, že se přejmenuje. Z Facebooku se stane Meta (souvisí to s rádoby vědátorským termínem Metaverse), vystihuje to prý úlohu společnosti, která vytváří nějakou novou (meta)rovinu života, sféru existence. Nevybrala si pro ohlášení změny značky nejlepší čas. Ve chvíli, kdy jméno nějaké firmy ve veřejném prostoru asociuje, řekněme, to nejďábelštější zlo, možná není nejlepší se prohlásit za tvůrce nového univerza, kdekomu by to totiž mohlo asociovat peklo.
Je těžké si toho nevšimnout. V povolebních časech plní stránky novin spekulace o složení vlády, o tom, jaké straně připadne ten který ministerský post, případně jaké ministerstvo kdo vymění za nějaké jiné. Existuje ale jeden úřad, jenž v podobných úvahách figuruje minimálně, pokud vůbec. Ministerstvo kultury. Úřad, o který jde až v poslední řadě. Právem. Anebo jak se to vezme.
Bývalý prezident Václav Klaus se podělil o své názory s Mladou frontou DNES. Zjevně jich má dostatek. Jistý údiv upoutal jeho soud nad šéfkou TOP 09 a pravděpodobnou předsedkyní příští Poslanecké sněmovny Markétou Pekarovou Adamovou. „Bezvadná. Bezvadná. Ona byla vždycky můj kůň a já si myslím, že si v této funkci povede velmi zdárně, protože z ní – z jejích očí a tváře – čiší zlo."
Snad každý filmový recenzent si čas od času vyslechne, že si psaním o filmu jenom vybíjí frustraci z toho, že filmy sám nedělá. Bývá to dost únavné. Na druhou stranu – hranice mezi psaním o filmu a prací na filmu je skutečně docela prostupná, oběma směry. Zato se recenzentům často nepřihází, aby se z nich stala filmová postava, dokonce protagonista (nějaký ten štěk se pro kritika ve filmu občas najde).
Kola diskurzu se točí dál, jasná věc. Vývoj je někdy až překotný. Kvůli té překotnosti zůstala v této rubrice nezaznamenána aféra „kidneygate“. Kidney znamená ledvina a užití toho slova v tomhle kontextu není ani metaforické, ani hyperbolické, ani v nějakém jiném smyslu -ické. Prostě jde o ledvinu. A taky o literaturu. A taky o život a jeho interpretaci. Je to prostě skvělá kauza, do které je ale už teď pozdě naskakovat, protože stručné uvedení do problematiky by zabralo plus minus čtyři kompletní vydání tohoto týdeníku.
Česká sociální demokracie čeká na nového předsedu, její dosavadní předseda Jan Hamáček v pondělí odstoupil z funkce, po katastrofálním volebním výsledku strany to bylo jediné možné rozhodnutí. Jistě nebylo jeho ambicí stát se tím stranickým vůdcem, který přivede ČSSD do mimoparlamentních sfér. Leč stalo se. A možná to bylo nevyhnutelné, nebo se ČSSD alespoň dostala do gravitačního pole černé díry – či jak to říct. Z důvodů vnějších i vnitřních a také jistě přičiněním svého vedení.
V jedné z prvních reakcí na volební vítězství koalice Spolu prohlásil budoucí premiér Petr Fiala, že ta výhra znamená návrat „hodnotové politiky“, tedy takové, která je založena na prosazování programu vycházejícího z nějakého vnímání světa – třeba konzervativního nebo socialistického, kroky, jež prosazuje, vycházejí z nějakých principů, nikoliv aktuálních průzkumů veřejného mínění, případně z představ marketingových kouzelníků o tom, co by na publikum mohlo dobře zapůsobit.
Není čas zemřít – nový film o agentu Jamesi Bondovi. S rolí 007 se v něm po pěti bondovkách loučí Daniel Craig. Odchod jeho Bonda probíhá způsobem, který se vymyká bondovské tradici. Jak se tvůrcům podařilo tuhle „zatáčku“ zvládnout? Byl Daniel Craig skutečně „Bondem pro jednadvacáté století“? V čem a proč? A potřebují naše časy nějakého „svého“ agenta 007? Redaktor Týdeníku Echo a příležitostný scenárista Ondřej Štindl o tom debatoval se scenáristickými kolegy Davidem Litvákem a Petrem Koubkem a filmovým vědcem Ondřejem Pavlíkem.
Hrdina nepotřebuje sebereflexi, udělal všechno dobře, dokonce tak dobře, až nepřežil. Obyčejný poražený se spíš ptá, co to vlastně udělal špatně, a v některých případech se dokonce snaží to špatné už příště neopakovat. Ta hrdinská sebeinterpretace jistě pomůže Pirátům smířit se porážkou, která jistě byla krutá a asi i nespravedlivá, přinejmenším proto, že velikost jejich poslaneckého klubu neodpovídá míře podpory té strany ve veřejnosti.
Dá se tedy říct, že prezidentovi lidé se v posledních dnech chovali po zemanovsku, projevil se při tom ovšem jejich intelektuální deficit. Kdyby se tato zpráva dostala ven za normálních okolností a normálním způsobem, byl by to důvod pouze k vyjádření účasti a solidarity – každému nějak ubíhá a krátí se čas, tohle mají všichni lidé společné. Lidé kolem prezidenta se ale rozhodli jinak, udělali z prezidentova onemocnění tajnůstkářský tyjátr.
Existuje úzká vrstva umělců a celebrit, na které si strážci dobrých mravů nepřijdou, jsou příliš velcí, slavní, bohatí, aby byli „zrušeni“ kvůli nějakému ideologickému přešlapu. Společnosti, jež šíří jejich práci, se nenechají připravit o příjmy, které jim to přináší. Takových tvůrců není moc, americký stand-up komik Dave Chappelle mezi ně patří. Projde mu, co by jiné dost možná stálo kariéru. Potvrzuje to i jeho nový komediální speciál The Closer.
Směšnost a hrůza sestry jsou, napsal český klasik Ladislav Klíma. Není divu, že ta slova vytanula na mysli právě tuzemského mysliteli. Schopnost, řekněme, generovat sledy událostí oscilujících kolem hranice mezi směšností a hrůzou, v nichž jedna přechází v druhou a zase nazpátek, je tu rozšířená. Potvrdily to události včerejšího dne, kdy se veřejnost dočkala dalších "výstupů" ve věci zdravotního stavu prezidenta Miloše Zemana, který je od neděle v nemocnici.
I tuhle rubriku minulý týden ofoukla historie. Nemám tím na mysli volby, o nichž ve chvíli, kdy tyto řádky vznikají, ještě ani nevím, jak dopadly. Bylo to tak. Domastil jsem text do minulého vydání, absolvoval nějaké pochůzky po městě, domů se dovlekl, počítač otevřel, zjistit, co nového na sítích, se mi zachtělo, Facebook otevřel… Vlastně ne.
Andrej Babiš prohrál sněmovní volby, a nebude proto předsedou vlády. Včera sice připustil změnu názoru, ve Sněmovně bude pracovat i jako opoziční poslanec. Nic to ale nezmění na tom, že pro tuhle roli se skutečně nenarodil, není na ni, řekněme, osobnostně uzpůsobený. Budoucnost jeho hnutí ANO je nejistá, důvodem jeho existence je právě a jenom „obsluha“ zájmů předsedy, tomu úkolu je podřízená i stranická personální politika.
Byl to dlouhý porod. Pětadvacátý film o Jamesi Bondovi, poslední s Danielem Craigem v hlavní roli, vznikal komplikovaně a obtížně. Diváci se tedy mohou s Craigem v roli Bonda a vůbec s jedním konceptem té ikonické postavy rozloučit až teď, snad jich přijde dost, kina by to velice potřebovala. Fukunagův film si navíc zaslouží velké plátno, některé záběry, scény v něm vypadají skutečně skvěle. Nemohu si ale pomoct – ten film zároveň působí přenošeně.
Víceméně všichni se shodnou, že Pandora Papers nebudou mít velký vliv na výsledek voleb, mimo jiné i proto, že „Babišovi voliči nevědí, co je to offshorová společnost“. To je asi pravda, přiznávám ale, že při nárazovém přezkoušení z problematiky offshorových společností bych asi taky nezazářil. Zábavnou interpretaci premiérovy transakce nabídl uživatel, podle něhož je za aférou nedorozumění vyplývající z jazykové bariéry: Babiš chtěl chatu, jenomže Francouzi rozuměli château.
Největším tématem dnů těsně před volbami se stalo zdraví hlavy státu, taky k tomu obecnému zájmu nějak přispívám – provinilým pocitům navzdory. Je to podobný pocit provinilosti, jako když člověk na ulici spatří něco, co vidět neměl, aniž by o to nějak usiloval. Zastihl někoho v nedůstojné situaci. Je vlastně jedno, jak se do ní ten druhý dostal, jestli to bylo vlastním přičiněním. Protože důstojnost sice neumíme přesně definovat, její hranice mohou být nejasné, definice mlhavá, ale právo na ni mají všichni, v té základní podobě není nijak zásluhová, alespoň v té základní podobě.
Čas od času se někdo pokusí diagnostikovat dnešní dobu, pověsit její rozličné neduhy na jednu základní příčinu. Samozřejmě takové vysvětlení nikdy nemůže být plnohodnotné, sloužit jako filtr, přes nějž by se mělo vnímat všechno. I tak ale může být nějakým způsobem pozoruhodné a snad i inspirující k nějakému smysluplnému jednání. Jednu z takových diagnóz v textu pro internetové periodikum Persuasion formuluje známý americký sociální psycholog Jonathan Haidt.
Signální výtisky nového románu irské spisovatelky Sally Rooneyové Krásný světe, kde jsi (Beautiful World, Where Are You), které se rozesílaly před jeho anglickým vydáním, se na internetu prodávaly za stovky dolarů. Vystihuje to postavení autorky na dnešní scéně a oddanost fanoušků, ochotných se plácnout přes kapsu, jen aby si její novinku mohli přečíst o pár dní dřív. Uvedení knihy předcházela i masivní kampaň, aby ne, Rooneyová je přece „literární fenomén“, „Jane Austenová mileniálů“.
