V pohnutých dnech může člověk cítit mezi událostmi nesouvisejícími a nesouměřitelnými jakousi osudovou shodu. V úterý večer jsem otřesený u monitoru vstřebával projev Vladimira Putina, do toho se objevila zpráva, podle níž ráno toho dne ve svém domě v Irsku zemřel americký zpěvák a písničkář Mark Lanegan (57).

Jako kdybych v té chvíli slyšel dvě ozvěny konce, jako kdyby se nějakým způsobem spojily hluk a ticho, hluk tehdy teprve přicházející války, která promění svět, jak jsem ho v posledních třiceti letech znal. A ticho, prázdno po zmizení hlasu, jenž mě tím světem provázel. K umělcům stejné generace má člověk trochu jiný vztah než k tvůrcům jiného věku. Mohou mu připadat bližší, protože u nich předpokládá v něčem podobnou zkušenost, v něčem podobné vnímání a cítění, proměňující se s věkem.

Ten jeho hlas. První, co člověka při poslechu Laneganových písní zasáhlo. Mně se to stalo někdy na začátku devadesátých let, když mi kolegyně z rádia pouštěla jeho první desku The Winding Sheet (1990). Nečekal jsem od ní bůhvíco, sólové album zpěváka Screaming Trees, jedné z kapel, jež hrály styl grunge, který tehdy frčel, ne tak slavné jako Nirvana a další. Kapely, která byla skoro slavná a tuhle metu dál nepřekročila, až později jsem se dočetl, jak usilovně pracovala na sabotáži vlastní kariéry. Na obálce jeden z těch zachmuřených vlasatých typů, které tehdy zdobily přebaly desek. V dobovém hudebním tisku jsem se tenkrát dočetl, že jde o vskutku exemplárního zpustlíka, co ale fanouškovští novináři popisovali jako bujarou, pijácko-narkotickou latinu, bylo v reálu něco o dost zoufalejšího a smutnějšího. Ten kluk skutečně zpíval, jako kdyby byl pod vlivem a nezáleželo mu moc na výsledku. Ale výsledek za to stál stejně, jednoduché písničky často jen s nijak rafinovanou kytarou, v nichž bylo něco víc než snaha okouzlit holky, i když ta asi taky, jenom střižená intoxikovanou rezignací, bylo jí v nich víc než touhy. A ten hlas, už tehdy trochu trochu hlubší a drsnější, ale ne hrubý, prostý na sílu tlačených citů a někdy i citů vůbec, jako kdyby v něm byla slyšet vyhořelost tak naprostá, až sebere člověku schopnost prožívat.„Nezabiješ, co je už mrtvý,“ zpíval v Mockingbirds, hned v první písničce na albu. Vysílal jsem tenkrát v rádiu dvě noci týdně a hrál ji snad pokaždé, je jednoduchým způsobem krásná, je v ní víc než jen zmar, a přitom to není nějaká mladická romantizace úpadku a neštěstí, spíš nevzrušená odevzdanost, k níž se krása tak nějak připletla, splynula s ní, něco z nich vzniklo. Po desetiletích jsem ji nechal hrát v pokoji hlavního hrdiny své knížky, v tichou a důležitou chvíli. „Písnička, kterou roky neslyšel, se mu vracela ve valivé smyčce. Hlas kluka s duchem starce a hrdlem plným popela.“ Tohle už možná na sílu bylo, ale co už. Měl jsem jeho hudbu rád, to se pak člověk nemusí uhlídat.

Na té další sólové desce se už doopravdy našel – jako autor i jako zpěvák. Má pijácký název Whiskey for the Holy Ghost (1994), ale v té hudbě zase nebylo žádné připité siláctví, jenom síla hlasu, který zas trochu zdrsněl, ale Lanegan na něj nijak netlačil, někdy ho nechal sklouznout do hrčivého šepotu. Na tom albu se taky oprostil od doby a její módy, všech těch věcí, které ho učinily skoro slavným. Našel na ní nějakou nadčasovost, napojil se v ní na dávnou americkou písňovou tradici, nahrál skladby, které mohly vzniknout před půlstoletím stejně jako za padesát let. Je to hudba, která vyjadřuje taky nějakou krajinu – vyprahle krásnou, jako z westernu, hrdina se v něm plahočí Údolím smrti. Je tam ztracený, ale v jeho hudbě je taky slyšet rozlehlost světa kolem, jeho hlas zní vyčerpaně, ale taky skálopevně, nebo jak to říct – jako kdyby si ta monumentální krajina kolem pobroukávala s ním. Další desku vydal až po čtyřech letech, Scraps at Midnight (1998) je úspornější a taky stručnější, vydaná potom, co mu Courtney Love, vdova po Kurtu Cobainovi, zaplatila léčebnu. A některé písničky na té desce skutečně znějí „vyléčeně“, ne nutně v pozitivním smyslu, ale jako kdyby je zpíval člověk, který v sobě má už jen velkou absenci, potřebuje se vyspat, a ani to mu nejde.

Roky svých začátků Mark Lanegan popsal v memoárech Sing Backwards and Weep (Zazpívej si pozpátku a pobreč si při tom). Je to strašně zarputilá kniha, nesená odhodláním prozradit na sebe úplně všechno, vůbec v ničem se nešetřit. Popisuje něco výrazně jiného než obrazy, které ve mně evokovaly jeho písně. Žádná chmurně vznešená rozlehlost, ale klaustrofobie vzteku a závislosti. Naštvání na maloměsto Ellensburg ve státě Washington, kde vyrůstal v učitelské rodině, což může znít dobře, jenomže táta byl alkoholik a máma patologická osobnost. Soustavné pití už od dvanácti let, občas nějaká ta krádež, vybíjení si vzteku hraním v kapele, jejíž některé členy upřímně nesnášel, a společná existence během koncertních šňůr byla jako pobyt v příležitostně vybuchujícím papiňáku. Asi by se byl upil, jak se někdy stává lidem, kteří začnou hodně brzo. „Naštěstí“ ale objevil heroin a kvůli němu na alkohol zapomněl. Ovšemže mu propadl se stejnou náruživostí a stejně rychle a se stejnou nesmlouvavostí popisuje úpadek, špínu a nedůstojnost feťáckého života, jeho obtížnou „logistiku“, když je člověk na turné, všechny ty odpudivé typy, které mu přivede do cesty. Procházky po dně, jež kvůli drogám musí absolvovat, včetně občasného bezdomovectví. Zase v tom není žádný „heroinový chic“, sjetá oduševnělost. Jenom ubíjející zmar. I ze sexu se stane něco podobného heroinu, cosi, co člověk potřebuje nutkavě a ve velkých kvantech, velkou radost mu to asi nepřináší.

Děsivým a groteskním průsečíkem těch dvou puzení je scéna z nemocnice, kde měli Laneganovi amputovat zanícenou ruku a kam mu bedňáci propašovali prostitutku, aby si užil poslední „dvouruký“ orální sex. Uf. Okouzlená slova v pamětech vyhrazuje jen pro hudbu někoho jiného (třeba Nicka Drakea) a taky pro některé svoje nešťastné kamarády. Kurta Cobaina, s nímž si byl hodně blízký, nejenom proto, že trpěli stejnou závislostí, a kterému v den sebevraždy frontmana Nirvany opakovaně nezvedal telefon. Bál se, že po něm kamarád, který právě utekl z léčebny, bude chtít, aby mu Lanegan obstaral drogy. A Lanea Staleyho z Alice in Chains, jehož smrtí (taky způsobenou drogami) kniha končí. O hudbě, kterou tehdy dělal a já se jí nechal unášet, píše minimálně, třeba se mu nehodila jako „polehčující okolnost“ pro ten opakovaný přísný verdikt, jenž nad sebou v textu opakovaně vynáší. Ale to je jen moje interpretace, fanouškovská psychologizace na dálku.

Vyléčení nebylo definitivní, Lanegan zažil ještě pár relapsů, včetně těch dlouhodobých, posledních asi deset let ale prý byl úplně čistý. Od přelomu století začal pracovat někdy až maniakálním tempem. Najednou jeho hlas chtěl užít pomalu každý, třeba jenom proto, aby dodal vlastnímu výtvoru váhu, která by v něm jinak nebyla. Natáčel sólové desky (některé skvělé, třeba Bubblegum z roku 2004), vydal tři alba duetů se skotskou „vílou“ Isobel Campbellovou, pro jeho popularitu hodně udělalo vystupování a nahrávání s populární tvrdou kapelou Queens of Stone Age, měl společnou kapelu se zpěvákem Gregem Dullim z někdejších The Afghan Whigs, hostoval na tolika deskách, že by bylo únavné je vypočítávat, kromě memoárů vydával i poezii. Možná jsem trochu žárlil – teď už ten pro mě důležitý hlas znají všichni, ukradli mi ho. Trochu dětinské.

V těch letech taky začal vystupovat v Česku, je to trochu zvláštní vidět hudebníka, kterého jeden slyší většinu života, poprvé až ve středním věku. To opožděné setkání může člověka znervóznit – třeba jsem si celu dobu jenom něco namlouval. Ale dopadlo to dobře. Lanegan se tyčil na pódiu jako lehounce rozkývaná socha, držel se mikrofonu, na prstech vytetované hvězdy, moc nemluvil, hypnotizoval sál, i když mu nebylo moc vidět do očí. Takhle nějak jsem si to vždycky představoval. Po koncertech se někdy ukázal u stolku s deskami, seděl tam a poctivě podepisoval, na nose silné brýle. Trochu jako milý strejda bručoun, který nechce děti zklamat.

Jednou jsem s ním měl dělat rozhovor po telefonu, strašně se mi nechtělo. Měl jsem dojem, že my dva jsme si přece už všechno řekli a byla by pitomost ohrožovat to nějakou konverzací. Naštěstí z interview sešlo. Jak umřel, taky nechci vědět. Loni měl velice těžký covid, tři týdny v bezvědomí na přístrojích, těsně před smrtí o tom publikoval krátkou prózu. Taky během léčby dostával opiáty, s mnohaletým narkomanem to může udělat ledacos, k lecčemu ho přivést. Ale nevím a už to tak snad zůstane. Samozřejmě jsem si sentimentálně pouštěl jeho písně, střídal je se zprávami z fronty. „Slunce vychází, zapomněl jsem si zakrýt oči, takový plýtvání kvůli mně.“ Třeba se na tu krásu teď už dokáže podívat bez výčitek. Přál bych mu to. A sobě taky.