Hlavní postavou zdejší veřejné debaty se v uplynulém týdnu stal bývalý pirátský poslanec a místopředseda sněmovny Vojtěch Pikal. Na Facebooku vyjádřil nadšení z výsledků sčítání lidu, z nichž vyčetl prudký pokles počtu věřících v Česku. „Věřím, že až nebudou v novinách horoskopy, s odvoláním na boží slovo vypalovány olivové háje a většina občanů státu s největší armádou věřit na anděly, bude lépe.“ Později se za ta slova omluvil, nechtěl prý věřící urážet.

Další debata se vedla o tom, zda výsledky sčítání ten úbytek věřících skutečně potvrzují. Formu a čísla necháme stranou –⁠ Vojtěch Pikal vyjádřil docela rozšířené stanovisko. Představu, že „iracionální“ věřící představují závaží, které za sebou společnost musí táhnout, svou iracionalitou a tmářstvím zamlžují veřejnou debatu, představují pro společnost ohrožení, protože se –⁠ opět z iracionálních důvodů –⁠ mohou uchýlit k absurdní agresi.

Značně utopická představa, které se moc nepotkává s realitou odnáboženštělého Západu. Mimo jiné proto, že vychází z předpokladu, že ten piedestal, na nějž předkové postavili onoho –⁠ dle pana Pikala a mnoha a mnoha dalších –⁠ iluzorního Boha, zůstane prázdný. V reálu se to ale neděje, velká náboženství minulosti nestřídá obecný příkon ke striktně racionálnímu a zároveň humanistickému uvažování.

Odmítnuté náboženství se vrací v různých karikovaných podobách, maskované někdy politickým způsobem, v hnutích a konceptech, které předkládají nějaké v jádru náboženské rysy, jen atributy božství věsí na někoho či něco jiného. Hodně se toho napsalo o náboženských rysech soudobého progresivismu, o tom, že obsahuje množství prvků, jež jako kdyby byly nějakou pokroucenou formou křesťanství (např. prvotní hřích, pokání).

Nejde ale jenom o levici. Americký komentátor Ross Douthat před lety vyslovil často připomínané varování: pokud vás děsila křesťanská pravice, teprve něco zažijete, až převládne ta nekřesťanská. Pohled na americkou post pravdivou, post všecko pravicovou scénu to potvrzuje. Nezdá se, že by ta nová „náboženství“ nebo absence víry činila západního člověka životaschopnějším a racionálnějším, spíš jeví známky zvyšující se křehkosti. Je-li současnost érou zbožněním „já“, jak někteří tvrdí, neprospívá to nejenom společnosti, ale ani tomu „já“.

Historie křesťanské Evropy byla nepochybně plná válek, pokrytectví, všeho možného v dobrém i ve zlém. Těžko ale určit, jaký podíl na tom mělo náboženství a do jaké míry je to prostě povahou lidských bytostí. Ty režimy, které ideu Boha explicitně odvrhly, jak známo nebyly zrovna lidumilné –⁠ a nakonec ani životaschopné. Jistě je možné, že se křesťanství nebo vůbec nějaká sdílená víra ze Západu vytrácí. Představa, že se Západ díky tomu stane o to silnějším, ale může být jen přání otcem myšlenky, o nic realističtější, racionálnější než Pikalem zmiňovaná víra v anděly.