Válka zuří i na sociálních sítích, z mé „pozorovatelny“ to vypadá, že na virtuálním bojišti probíhá zničující ofenziva sympatizantů Ukrajiny, zatímco stoupenci Ruska – na českých sítích nepočetní, ale viditelní, v některých případech i z hodně velké dálky – volí, řekněme, odmlku, někdy jakési zdrženlivé „vyvažování“ nebo jinou formu ústupu do předem připravených pozic.

Zároveň asi proběhlo to, čemu někteří lidé říkají „změna paradigmatu“. Protože něco se stalo. Respektive toho dost zmizelo. Například covid. Nejenom přestal existovat, jako kdyby si ho ale nikdo nepamatoval. Jedna angažovaná americká uživatelka tweetovala snímek z kyjevského metra plného ukrývajících se lidí a vyjádřila údiv nad tím, že nemají roušky, zvlášť vzhledem k nízké úrovni vakcinace na Ukrajině (dokonce si ta procenta zjistila). Člověka to ani tolik nenaštvalo, jako spíš zarazilo – o čem to ta paní mluví, nevíte někdo?

Pochopitelně došlo i na takzvanou „memeifikaci“, raketovou palbu vtipných (více či méně) obrázků. Obdivovaným hrdinou se po zásluze stal ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, jeho fanklub je početný a široký. Někteří jeho členové pocházejí z končin či vrstev možná trochu překvapivých. Nejvíc mě dostal siouxský aktivista Ista Ska (Bílé oči), který na svůj docela sledovaný twitterový účet napsal, že Zelenskyj je následovník Sedícího býka, Splašeného koně a dalších siouxských náčelníků a bojovníků, na fotografii ukrajinské vojačky nachází podobnost s arapažskou náčelnicí Pěkný nos, chová naději, že Ukrajinci dají Rusům okusit stejnou porážku, jakou zažila sedmá kavalerie u Little Big Hornu. Příslušníka generace, která hltala filmové a knižní indiánky, to nemůže nedojmout. Hoka hej!

Co mě naopak trochu irituje, je neustálé přirovnávání protagonistů války k filmovým postavám. Ještě snesu analogie s Pánem prstenů a boji o Kyjev jako obdobě obléhání Helmova žlebu. Ale Vladimir Putin jako Voldemort? A Zelenskyj coby Harry Potter? Nebo Kapitán Amerika? Vůbec z těch pokusů o ukrajinizaci Avengers občas bolí oči a duší projede záchvěv tísně. Není to ani tolik otázka vkusu. Ale myslím, že „nevysílá dobrý signál“, když politik nebo vůbec dospělý člověk ve vážné situaci vytahuje přirovnání vycházející z knížek či filmů primárně pro děti a dospívající. Znamená to, že Harry Potter je ta poslední knížka, kterou kdy přečetl? Nebo že se ve vzrušených časech potřebuje vrátit do idylického bezpečí doby vlastního dětství? Ani jedno by nebyla zrovna povzbudivá zpráva. Krize potřebuje lidi spíš vnitřně zralé. A třeba taky schopné oprášit fragmenty klasického vzdělání, když už se jde bránit civilizace, zachraňovat Evropa a podobně, je lepší vytáhnout Achilla, Hektora, Zuřivého Rolanda, Richarda Lví srdce, Robina Hooda... Prostě někoho z téhle party, aby bylo vidět, že víme, o čem mluvíme, když říkáme „civilizace“.

Ruská invaze na Ukrajině taky dala spoustě lidí příležitost se spektakulárně seknout. Nechci se jim vysmívat, kdybych měl příležitost, asi bych se seknul s některými z nich a v předvečer invaze napsal něco ve smyslu „zastaví se na hranicích separatistických republik“. Události se ovšem vyvíjejí ještě rychleji než pandemie covidu, pročež ty velké omyly zůstávají ještě v čerstvé paměti. Zaznamenal jsem v té souvislosti dříve nevídaný úkaz – omluvy. Známý americký novinář Matt Taibi třeba jednu rozeslal čtenářům svého Newsletteru: „Moje chyba vycházela z čehosi jako reverzní šovinismus, byl jsem natolik soustředěný na pochybení Západu, že jsem se neobtěžoval vzít možnost invaze dostatečně vážně. Čtenářům, kteří věřili, že se takových pochybení nebudu dopouštět, se omlouvám.“ Výmluvné jsou v té souvislost i reakce lidí, kteří se na české scéně zasazují o ruské zájmy nejvýrazněji a nejsoustavněji. Václav Klaus a jeho institut k odsudku invaze připojili poněkud ukřivděnou doušku ve stylu „tohle jsme si od Rusů nezasloužili“. Zkušeněji šel na věc prezident Miloš Zeman. Ani nemrkl, zatvářil se, jako kdyby ty předcházející roky a roky byly rázem vymazány z paměti, a začal vyzývat pomalu k bombardování Moskvy. Starý praktik ví, jak na věc.