KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla

Probuzený Západ?

KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla
Probuzený Západ?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Slova „svět se změnil“ znějí jako hodně omletá fráze, ale přesně to se v posledních dnech stalo. Dějiny se rozběhly, jako kdyby potřebovaly dohnat všechny ty roky (možná zdánlivého) postávání. A to, co ta jejich nová energie přinesla, považují někteří analytici za také – jistěže ne výhradně – povzbudivé. Nejenom ve vztahu k Ukrajině, která pod ruskou palbou našla v dnešní Evropě nevídané odvahu a odhodlání. Ale především k Západu, který je konfliktem nečekaně proměněný, chová se jinak, než jsou jeho obyvatelé i protivníci zvyklí.

Západ se probudil, řekl pro včerejší Hospodářské noviny egyptolog Miroslav Bárta, který je jinak známý chmurnými předpověďmi západního civilizačního úpadku. To probuzení sice Bárta v rozhovoru různými způsoby relativizuje, jakási změna dikce je u něj ale patrná.

Vysloveně optimistický text publikoval v The New York Times konzervativně laděný komentátor David Brooks. I on vnímá jakési probuzení, jeho text se jmenuje Týden, který probudil svět. Za to probuzení svět, a především Západ vděčí Ukrajincům, kteří ho – ač sami oběťmi „morální zrůdnosti a politické tragédie“ – svým příkladem přivedli k obnově víry.

Brooks vypočítává podoby té obnovené víry. Víra ve schopnost vést, jak ji předvedl Volodymyr Zelenskyj, nečekaná globální ikona, jeho dosavadní dráha neukazovala k nějaké velikosti, je někdejší komik, „everyman“, který ale plně dostál nárokům, jimž ho osud vystavil. Schopnost vést pak v sobě podle Brookse našli i někteří západní vůdci. Obnovena podle něj byla i víra ve skutečné vlastenectví, jež popírali jak různí šovinisté, tak pokrokáři často opovrhující kulturou, z níž vzešli, nebo globalizované elity.

Nově silná je i víra v liberalismus (ve smyslu pluralismu a otevřené společnosti) a ve společenství o něj usilujících národů, které pod tlakem konfliktu zapomněly na svou rozdělenost. „Byla tu nálada demokratického pesimismu, rozšiřovalo a naparovalo se autoritářství. Liberalismus kritizovali akademici zleva i zprava. Tenhle týden už zřetelněji vidíme jeho alternativu. Vypadá jak Vladimir Putin.“

Moc a moc bych si přál, aby měl David Brooks pravdu, jeho optimismus ale nedokážu sdílet, jakkoliv i mě vývoj posledních dnů v mnoha ohledech překvapil. Velmi často a myslím, že právem, se píše o tom, jak moc se ruský prezident přepočítal. Myslel, že ukrajinská obrana se sesype a jeho vojska zemi rychle obsadí, myslel, že ukrajinské vedení opustí zemi, místo toho mu odvážně čelí, myslel, že Západ se nezmůže na vážnější reakci, dočkal se sankcí o dost závažnějších, než předpokládal.

Nebyl to ale zdaleka jen Putin, kdo podobný vývoj předpokládal. Kdyby se třeba mě někdo krátce před začátkem konfliktu zeptal, jak se bude situace vyvíjet, řekl bych přibližně následující: Rusové rychle dosáhnou svého, postaví Západ před hotovou věc, a ten se tak zmůže nanejvýš na nějakou symbolickou reakci. Ten omyl přiznávám s radostí. Někteří západní zahraničněpolitičtí realisté popisují příběh dnešní války jako příběh „obkličování“ Ruska, jeho zahánění do kouta, agrese vůči němu, nerealistických slibů jeho sousedům, to vše mělo postrkovat Kreml k jistě odsouzeníhodné válce.

Úlohu Západu na cestě k současnému konfliktu je ale možné popsat prakticky opačně. Povzbuzoval Putina k agresi svou permanentní vystrašeností, neochotou bránit spojence i sebe, zahleděností do svých problémů, rozpolceností a vnitřními sváry, úpadkem, který do světa „vysílal“ s urputností hodnou lepší věci. Je jistým způsobem úleva zažít několik dnů, během nichž ustoupí do pozadí všechno to, co činilo západní veřejnou debatu únavnou a často taky toxickou, je to nahrazeno soustředěním na něco strašného a tragického, ale taky reálného. Neodvažoval bych se z toho ale zatím vyvozovat nějaké dalekosáhlejší závěry.

Jistě je povzbuzující, když tu realitu začínají vnímat i představitelé různých mocností – třeba změna, jíž, zdá se, prošlo Německou, je ohromující. Jistě je povzbudivé a snad i hrdost opravňující vidět všechny ty projevy spontánní snahy účinně pomoci. Těžko se ale ubránit vzpomínce na podobné vzepětí altruismu a pocitu spojení s druhými po nástupu covidu. Netrvalo to dlouho a dospělo to k rozdělení a rezignaci (nemá význam v dnešním kontextu řešit otázku, kdo se o to přičinil nejvíc).

Víckrát se v době pandemie psalo o tom, že reakce společnosti na nějakou nečekanou katastrofální událost je po odeznění prvotního šoku heroická, tu „hrdinskou“ fázi ovšem vystřídá deziluze. Ta se jistě dostaví i ve vztahu ke konfliktu na Ukrajině, zvlášť pokud se v tom střetnutí Davida s Goliášem Goliášova hrubá síla dosáhne dominance.

Pokud ta proměna Západu má signalizovat něco trvalejšího než krátkodobý výkyv, musí být schopný se vypořádat i s něčím takovým. Netroufám si odhadnout, jak to dopadne. Ale nakonec i tahle nejistota může působit docela optimisticky ve srovnání s chmurnými (a zřejmě i zdánlivými) jistotami včerejška.