Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Ve dnech, kdy vzniká tento text, je dění v mé facebookové bublině poněkud monotematické. Uživatelé si navzájem sdělují, že trestní stíhání Andreje Babiše bylo obnoveno. Odhodlání facebookového národa zpravit svět o tom, že jeden každý ví totéž co všichni ostatní, je neotřesitelné a zarážející.
Dojde-li k podobně strašné události jako vraždění osamělého střelce v Ostravě, je naprosto pochopitelná reakce po opadnutí prvotního šoku se ptát, jestli té hrůze bylo možné nějak zabránit.
Americkému hudebníkovi a mnohostrannému umělci Tomu Waitsovi bylo v sobotu sedmdesát let.
Robert de Niro, Joe Pesci a Al Pacino v hlavních rolích gangsterského eposu Irčan (The Irishman) v režii Martina Scorseseho. Zpráva o tom, že takovýhle film vzniká, nadchla mnoho fanoušků žánrové tvorby i filmů žijícího amerického klasika. Jiní na ni ale mohli reagovat docela rozpačitě. Nebylo to už jednou a asi i líp?
Dobrou chuť, pokud právě obědváte. Ale při hodnocení podávané stravy je třeba se chovat ostražitě. Příkladem buďtež aktuální peripetie v životě publicisty a historika Toma Nicholse. Má účet na Twitteru a dopustil se tam názoru, což neměl dělat. Nedokázal se ovládnout a reagoval na výzvu uživatele Johna Beckera, který chtěl, aby lidé formulovali nějaké kontroverzní stanovisko o jídle.
Konečná verze auditu Evropské komise potvrdila, že premiér Andrej Babiš je ve střetu zájmů, protože stále ovládá koncern Agrofert. Přesné znění zprávy ještě není známé, předseda vlády a jeho strana jistě udělají všechno pro to, aby to tak vydrželo co nejdéle, byť by je to mělo zahnat do sebeabsurdnějších krajností. Ilustruje to už jenom snaha přesvědčit publikum, že když je něco finální, neznamená to, že je to taky konečné. Jeden by se skoro zeptal, proč to všechno?
Na sociálních sítích se šíří a mají tam ohlas dezinformace, které mohou ohrožovat demokracii. Existuje sice svoboda projevu, ale neměla by se vztahovat na takové ideje, jejichž naplnění by prakticky znamenalo diskriminaci a vůbec plošný postih nějakých skupin lidí. Demokracie nemůže tolerovat nenávist, která se často opírá o vylhané argumenty, musí proti nim zakročit.
Sociální sítě s námi uživateli dělají ledacos. Například značně snižují práh mučednictví, dávají lidem šanci vnímat sebe sama jako trpitele za pravdu tváří v tvář prolhanému davu a nechat si tu iluzi potvrdit zástupem souhlasících. Hezkou scénku na tohle téma nedávno předvedl v Česku usazený americký novinář Erik Best, celkem známý autor, který už dlouhé roky publikuje velmi insidersky se tvářící newsletter, politicky blízký „novým pořádkům“, prezident Zeman také Besta ocenil medailí Za zásluhy.
Dokumentární film Martina Marečka Dálava může působit jako „malé dílo“ – na dnešní poměry dost krátký, se dvěma postavami, dotýkající se jejich osobní historie, místy docela legrační, jindy rezonující tichým smutkem. Dva muži různých generací na cestách, něco zažijí, ale žádné veliké drama to – aspoň na první pohled – není. Je to ale film závažný.
Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, řekl kardinál Dominik Duka v neděli v Partii na Primě v reakci na rozhodnutí soudu, který odmítl jeho žalobu na brněnská divadla, jež uvedla představení režiséra Olivera Frljiče, v jednom z nich mimo jiné postava Ježíše znásilňovala muslimskou ženu.
Sedmnáctého listopadu zpřístupnila stanice HBO ambiciózní a nákladný šestidílný seriál Bez vědomí režírovaný Ivanem Zachariášem (Pustina). Komplikovaný příběh pojednávající mimo jiné o střetu velmocenský tajných služeb v těsně předrevoluční a porevoluční Praze.
Britský hudebník Michael Kiwanuka (32) je příkladem tvůrce, který se dočkal výrazného komerčního úspěchu, jeho skladby jsou také vstřícné, sdělné. Zároveň z nich ale není slyšet kalkul, snaha trefit se do marketingově ověřených očekávání publika.
Ač světonázorů jsou různých, jedno mají uživatelé sociálních sítí společné. Často se tam chodí utvrdit v přesvědčení, že svět se skutečně zbláznil. A většinou jsou úspěšní, vždycky se něco najde. Najdou se ale vzácné momenty, v nichž to, co nejprve působí jako exemplární příklad postupujícího šílenství, se změní ve svůj protiklad, důkaz toho, že svět zas až tak šílený být nemusí.
Těch výročních textů už bylo hodně, hranice "přezabití" překročena.
Včerejší demonstrace na pražské Letné rozhodně nebyla menší než ta před prázdninami.
Roboti, umělá inteligence jsou dnes hojně a někdy také v obavách diskutované téma: Jednou nás všechny připraví o práci a bude to špatné. Jednou nás všechny připraví o práci a bude to skvělé, protože si díky tomu budeme užívat bezpracného luxusu a neomezováni pracovní dobou budeme intenzivně pracovat na svém „všestranném a harmonickém rozvoji“. Udělají z nás otroky. A možná ani to ne – prostě nás všechny zabijou.
V sobotu se na pražské Letné bude demonstrovat proti současné vládní garnituře a všemu možnému dalšímu, minule se protestu účastnily statisíce lidí, i teď se čeká vysoká účast. Jako člověk s protesty sympatizující bych měl k šestnáctému listopadu vzhlížet s nadějeplným očekáváním.
Přípravy oslav výročí sedmnáctého listopadu přinesly jednu drobnou kontroverzi, lidé, kteří pod hlavičkou „Děkujeme, že můžeme“ (v Česku se často projevuje sklon pojmenovávat ledacos vskutku kreativně) vyzvali studenty výtvarných škol, aby vytvořili plakáty s výroční tematikou, které pak měly být vyvěšené v centru Prahy.
Film Staříci autorské dvojice Martin Dušek a Ondřej Provazník je v českém kontextu výjimečný. Třeba proto, jak se vzpírá žánrovému zařazení, a přesto působí celistvě, není divácky podbízivý, rozhodně se nesnaží hladit publikum po srsti „na první dobrou“, nezapadá ale ani mezi snímky, z nichž je znát především ambice trefit představy evropského festivalového provozu a nějak se v něm uplatnit, chce cosi ukázat a dělá to přesně a stroze, bez odboček, dlouhého vysvětlování a vůbec mnohomluvné vážnosti. Právě ty přednosti ovšem mohou filmu po uvedení komplikovat život, byla by to škoda.
Mediální negramotnost je v Česku značně rozšířená (podobně jako v jiných zemích), lidé většinou (64 procent) nevědí, jakým médiím mohou důvěřovat ani jak rozpoznat důvěryhodnou zprávu (63 procent).
Trochu se ošívám nad tím, co teď napíšu, ale nedá se nic dělat, protože za a) jako publicista nesu zvýšenou odpovědnost vůči pravdě, pročež také česká i mezinárodní veřejnost novinářský stav hluboce uctívá a permanentně mu aplauduje, a za b) jsme přece dospělí lidé, a nebudeme se proto stydět a otevřeně probereme všechno, nezačervenáme se při tom a tak dále a tak podobně. Takže. Dámské vložky Always.
Mezi českou realitou let 1989 a 2019 ale existují i nějaké podobnosti.
V Oxfordu tamní studentská unie doporučila, aby se na veřejných akcích netleskalo a místo toho se používal způsob, jímž stejnou emoci vyjadřuje britská znaková řeč, tzv. „jazz hands“.
Je velkou zásluhou sociálních sítí, že pravidelně zviditelňují různé pozoruhodné spoluobčany, o jejichž existenci by jeden jinak nebyl zpraven. Díky Facebooku jsem se nedávno ledacos dozvěděl o panu Jiřím Fenclovi, který se označuje za poradce ředitele Českého rozhlasu Zavorala, rádio ovšem jeho pracovní zaměření popisuje méně vznešeně a více mlhavě. Věc je zjevně složitá, jako téměř vždy.
Předstírání nebo rovnou pokrytectví má špatnou pověst, z mnoha důvodů právem.
Rozdělená současnost je sama sebou pohlcená, podléhá nutkání se permanentně sledovat, komentovat a hodnotit. Pokusy adekvátně ji vyjádřit ve filmu či televizi ale často nedopadají příliš dobře – zhusta se omezují na snadno dešifrovatelné politické narážky, povinné zaujmutí stanoviska, jímž se autoři přihlásí k té či oné straně probíhající „kulturní války“; v západním kulturním establishmentu má jasnou převahu ta pokrokářská.
Uživatelstvo sociálních sítí minulý týden intenzivně prožívalo rekondiční pobyt prezidenta Zemana ve vojenské nemocnici, došlo na mnohé „reinterpretace“ a „rekontextualizace“ slova rekondiční, více či méně vkusné šprýmy na téma prezidentova zdravotního stavu i komentáře pobouřené až poplašené (zas nám něco tají). Ne úplně málo lidí taky využilo šanci projevit se skutečně zlomyslně.
Třetina lidí starších než čtyřicet let, nejčastěji těch méně vzdělaných, se domnívá, že „za komunistů“ bylo v zemi lépe.
Docela silný názor, který takhle „natvrdo“ v tuzemské veřejné debatě často nezaznívá.
Stav dění na českých sociálních sítích popsaný v minulém vydání našeho týdeníku se příliš nezměnil. V okamžiku, kdy debata o Karlu Gottovi jde do velmi pomalé „zatmívačky“, zdá se, že aspoň v mé bublině ji částečně nahradilo pobouření nad sponzorskou smlouvou mezi Karlovou univerzitou a Kellnerovou firmou (Home Credit), dalo by se říct, že diskuse byla otevřena a otázky položeny.
