Dokumentární film Martina Marečka Dálava může působit jako „malé dílo“ – na dnešní poměry dost krátký, se dvěma postavami, dotýkající se jejich osobní historie, místy docela legrační, jindy rezonující tichým smutkem. Dva muži různých generací na cestách, něco zažijí, ale žádné veliké drama to – aspoň na první pohled – není. Je to ale film závažný. Nejenom tématem, ale nároky, které na sebe sám klade, sevřeností, pronikavostí a hloubkou, jichž se jeho autorům podařilo dosáhnout v míře, jež v kontextu zdejší kinematografie není vůbec obvyklá. Nakonec i stopáž je především dokladem Marečkovy schopnosti vyjádřit se stručně a jasně, přitom nic zbytečně nezjednodušovat. Způsobem vyprávění, výstavbou a snad i tématem snímek připomíná film hraný, nakonec i jeho protagonisté v něm také někdy hrají, nebo se o to snaží, pokoušejí se naplnit nějakou roli.

Těmi hrdiny jsou Jakub, muž středních let, a jeho dospívající syn Gríša, vyrážejí spolu autem z Moravy do Ruska, kde žijí Gríšova matka a sestra, které od dramatického rozpadu rodiny ani chlapec, ani jeho otec neviděli. Jeden s druhým to mají těžké, zároveň jsou výborná dvojice „do filmu“. Upovídaný otec, který rád dává najevo svůj přehled o všem možném a stejně rád se podělí o názory na ledacos, a permanentně dotčený puberťák, jenž velice dobře ví, jak zabrnkat tatínkovi na nervy, a často to také dělá, trudnomyslný a okázale trpcí, chránící se před světem kolem, otcovým poučováním a asi také před realitou natáčení sluchátky, v nichž jedou audioknihy (Patnáctiletý kapitán a Hrdinný kapitán Korkorán! Bravo, Gríšo!). Pozvolna se v malém autě probíjejí na východ, ze zemí, jimiž projíždějí, je ale většinou vidět jenom anonymně působící dálnice a její bezprostřední okolí, vše se odehrává v klaustrofobním prostoru auta, za jehož okny se dá širší svět jenom tušit. Kamera z něj vykoukne pouze občas – při zastávce na nocleh ve volné přírodě, na ukrajinském tržišti, hraničním přechodu nebo na návštěvě u sympatické rodiny ruských přátel v obrovském paneláku. Jakub ten svět průběžně komentuje, Gríša ho ostentativně ignoruje. Do obrazů z cesty Mareček prokládá text dopisu, v němž se Jakub snaží své roky neviděné dceři popsat příběh svého manželství s její matkou a příčiny jeho rozpadu. Cíl jejich cesty je ruské Divějevo, duchovní centrum kolem obnoveného kláštera, místo vzdálené a nepochopitelné, kde se víra potkává a prostupuje s pověrou, neustále probíhající liturgie a poutě působí jako procedury, jimiž je nutné prohnat ztrápeně vyhlížející zástupy, kupole chrámu v ranní mlze vypadají z dálky jako zázrak a zblízka jako ušmudlané duchovní tržiště. Místo daleké, kde cizinec nic nechápe, byť by ovládal jeho jazyk, řídí se pravidly, jež mu unikají, je mimo. Dva takoví outsideři v něm pátrají po svých blízkých, snaží se přitom řídit jakousi racionalitou, vyznat se. Také se přitom sbližují, ale co uniknout má, taky unikne, tu ztrátu je možné nějak kompenzovat opět jen lidským, praktickým způsobem - nechat po sobě nějaké dárky a slova a vrátit se tam, kde to známe.

V závěrečných titulcích se mihne motto filmu, citát z Jungovy Červené knihy: „Tu jsem v noci zaslechl hlas, který přicházel z daleka, hlas své duše. Řekla: Ty jsi tak daleko! – Já: Jsi to ty, má duše? Z jakých výšin a dálav promlouváš? – Duše: Jsem nad tebou. Má dálava je dálava světa.“ Marečkův film s pozorovatelskou civilností a vynalézavě přesným obrazem (kamera Jiří Málek) dokáže tu vzdálenost nějak zpřítomnit. Jak geografickou, tak dálku, jež může dělit dva lidi, kteří sedí vedle sebe, dálku mezi nejdražšími, kteří se jeden druhému ztratili, a přesto si zůstali bolestivě blízko. Vzdálenost, již člověk může vnímat ve vztahu k duši z Jungova citátu, která pro něj je stejně neproniknutelná a cizí jako ruský klášter, a nakonec i distanci, s níž člověk někdy vnímá vlastní život, a z té dálky se v jeho příběhu pokouší zahlédnout nějaký řád a smysl. Najít pro to nějaká slova, jež nikdy stačit nemohou, a zkoušet aspoň věřit, že jsou upřímná.

Dálava, režie Martin Mareček, ČR 2019.