Hrdinové filmu Staříci se s minulostí vyrovnávají pistolí

Být mstitelem v Česku

Hrdinové filmu Staříci se s minulostí vyrovnávají pistolí
Být mstitelem v Česku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Film Staříci autorské dvojice Martin Dušek a Ondřej Provazník je v českém kontextu výjimečný. Třeba proto, jak se vzpírá žánrovému zařazení, a přesto působí celistvě, není divácky podbízivý, rozhodně se nesnaží hladit publikum po srsti „na první dobrou“, nezapadá ale ani mezi snímky, z nichž je znát především ambice trefit představy evropského festivalového provozu a nějak se v něm uplatnit, chce cosi ukázat a dělá to přesně a stroze, bez odboček, dlouhého vysvětlování a vůbec mnohomluvné vážnosti. Právě ty přednosti ovšem mohou filmu po uvedení komplikovat život, byla by to škoda.

Duškův a Provazníkův film je také cenným vstupem do nekončící debaty o českém vyrovnávání se s minulostí. Už jenom tím, že jako by ignoroval způsob, jímž se vede. Rozdělení na „primitivní antikomunisty“, kteří dle mínění kritiků s otravnou úporností vedou válku dávno minulou, místo aby se věnovali výzvám současnosti, na jedné straně a na druhé pokrokovější a mladší autory, kteří věří, že vnímají minulost i současnost komplexněji, protože jim byla zjevena pravda – život není černobílý. Staříci ukazují krajní způsob, jak se s minulostí vyrovnat nebo se o to pokusit, zároveň je ve filmu možné vnímat i skepsi nad způsobem, jímž se to „vyrovnávání se“ v Česku chápe. Vnímání toho minulého jako pasivního objektu, k němuž my současní – a proto i moudřejší – můžeme různými způsoby přistupovat, pojímat ho, uspět v tom, nebo selhat. Minulost ale není jenom problém k řešení, vyrovnání se. Vyrovnává se s lidmi sama bez ohledu na jejich představy, žije si, trvá po svém, bez ohledu na to, do jaké škatulky se ji rozhodli uložit. Staříci mohou působit jako velmi lokální film – dotýká se specifické místní historie a sporů, které se o ni v téhle zemi vedou, v obraze je plný atributů zdejší současnosti, které do kontextu těch dávných dějin zasazuje. Přes místní filtr ale vypráví o klasických a nejen filmových tématech – cestě a odplatě; stejně jako ono české dohadování se o totalitní minulosti je jen jednou z mnoha a mnoha podob lidského tázání se po tom, co si počít ve vztahu k minulým proviněním, vlastním i cizím, jestli existuje možnost je nějak napravit nebo srovnat, jak to udělat v omezení časem, který jako by utíkal a stál zároveň.

Jiří Schmitzer při natáčení filmu Staříci. - Foto: Endorfilm

Příběh filmu je inspirován skutečnou událostí – v roce 2002 tehdy jedenaosmdesátiletý válečný veterán Pravomil Raichl naplánoval zabití někdejšího prokurátora Karla Vaše, který byl po komunistickém převratu žalobcem v mnoha monstrprocesech, mimo jiné poslal na smrt i generála Heliodora Píku. Porevoluční česká justice po mnohaletých průtazích prohlásila jeho zločiny za promlčené. Raichl tenkrát svůj plán nenaplnil, cestou za Vašem dostal infarkt a zemřel. Ve Stařících má podobný záměr bývalý voják Vlasta (Jiří Schmitzer), starý muž na vozíku, jemuž na světě už moc času nezbývá. Chce ale stihnout jednu poslední věc – zabít prokurátora Mráze (Dušan Kaprálik), odpovědného za mučení a smrt mnoha Vlastových spolubojovníků. Přijede do vlasti z americké emigrace, na letišti ho čeká kamarád Tonda (Ladislav Mrkvička), Vlasta ho do svých záměrů zasvětí, Tonda se k němu připojí, zpočátku ne zrovna entuziasticky. Vyrazí na cestu, je to zjevně jejich poslední, musejí přitom zvládat nástrahy a překážky, které před ně staví stáří, především zchátralost těla, kvůli níž se z úkonů jinak běžných může stát velmi obtížný úkol. Po cestě musejí zvládnout různé dílčí problémy – opatřit si zbraň, zjistit, kde se Mráz vlastně nachází, pohybují se přitom ve světě, který se jim vzdaluje, přestávají mu rozumět a i ta minulost, k níž se Vlasta a Tonda v duchu vracejí, se zdá zapomenutá nebo obtížná, schovaná pod fasádou dost asepticky a uměle působící současnosti. Setkání, k němuž jejich cesta směřuje, nakonec proběhne, jednoznačná odpověď po smyslu toho, co předcházelo, ale nepřichází.

Název Staříci a v nějaké míře i způsob propagace filmu navozuje dojem, že Duškův a Provazníkův film je komedie nebo tragikomedie. A film v sobě skutečně má nějakou tlumenou grotesknost, pokud ale na něj někdo vyrazí v naději, že se od srdce zasměje, bude litovat vyhozených peněz. Některé scény mohou sice působit směšně, to ale neznamená, že je ten film jaksi v srdci legrační. Grotesknost Staříků spočívá často v kontrastu mezi umanutostí protagonistů a jistou grandiózností jejich plánu a omezeností jejich možností, především pak zchátralostí fyzické schránky. A také v tom, jak se jejich příběh do krajiny soudobého Česka nehodí, jak do ní nezapadá a působí v ní třeba až absurdně. Dva velice staří pánové putují ojetou dodávkou od města k městu, instituce k instituci, mezi čerstvě omítnutými domy a zastávkami autobusů, proměněným světem, který jako kdyby se vzpíral nějaké sebereflexi nebo jen prostému obrácení pohledu dovnitř, všechno v něm tak nějak běží a funguje, je nové nebo se aspoň tak tváří. Mezi těmito kulisami se přesouvají hrdinové, kteří jako kdyby ten svět a jeho proměnu odmítali vzít na vědomí v zarputilém přesvědčení, že mohou dál žít příběh, který se stal někdy dávno, v jiném čase. Tohle rozpojení mezi tím, co se odehrává, a kulisou, v níž se to děje, je nejvýraznější ve vynikající závěrečné pasáži, kdy chromý mstitel dostihne svou oběť v domově důchodců, přívětivě vyzdobeném objektu, kde se čeká na smrt, zatímco je pro klienty připravena dětinská zábava. Příběh pomsty vrcholí a nabývá síly skutečné tragédie, otázka po smyslu ale neodeznívá. Může mít odplata význam tak dlouho po tom, co se člověk provinil, navíc ve chvíli, kdy už sám třeba ani neví, proč se to všechno děje, když už zapomněl, stejně jako celá země a lidé v ní? Je to triumf, nebo výraz zoufalství, pokus ani ne tak dosáhnout spravedlnosti pro zavražděné kamarády, jako spíš dodat smysl vlastnímu životu, dovést ho k finále, které by mohlo působit aspoň trochu smysluplně? Jenomže ta nepatřičnost Vlasty a Tondy v soudobém Česku nemusí dokládat, že hrdinové Staříků jsou pomýlení, třeba je takové naopak všechno kolem nich a oni jediní jsou v tom zploštělém světě normální. Nezapomněli, zatímco země kolem nich ano.

Vlasta (Jiří Schmitzer) a Tonda (Ladislav Mrkvička). - Foto: Endorfilm

Postava mstitele, čin odplaty byly a jsou v kinematografii nahlížené mnoha způsoby. Od mlčenlivého muže s harmonikou, který putuje mytickou krajinou v Leoneho Tenkrát na Západě, přes exploatační násilí série Přání smrti a množství podobných filmů, jejichž smyslem je dát hrdinovi dostatečně silný důvod pustit se do zuřivého zabíjení – a publiku tak umožnit, aby se tím násilím těšilo, vědomo si jeho morálního ospravedlnění. Násilná pomsta ale může být ve filmu zobrazena i způsobem až katarzním, třeba v některých filmech Quentina Tarantina, stejně tak může být postava mstitele vykreslena jako až tragicky pomýlená, stravovaná touhou, která se nakonec ukáže jako zničující, mstitel může být člověk vrcholně sebestředný – nakonec nezná nic než křivdu, jež se mu stala (navíc je třeba i domnělá). Dvojznačnost té figury nakonec odpovídá rozpornosti, s níž je akt pomsty v západní tradici vnímán. Je možné v něm vidět naplnění spravedlnosti, která se jím prosadí v situaci, kdy státní moc je nemohoucí, lhostejná, nebo dokonce na straně bezpráví. Zároveň je ale porušením imperativu nebrat zákon do vlastních rukou, respektovat, že definitivní odplata náleží v křesťanské tradici vyšší moci a její imperativ je jiný: odpuštění.

Ve Stařících má pomsta velmi české dimenze – místo archetypálního mstitele je tu dvojice velmi křehkých, „opotřebovaných“ lidí, místo mytické krajiny země, v níž na první pohled není mytického zhola nic, tragikomičnost namísto tragédie. To všechno jsou ale právě jenom „místní specifika“. Pomsta Vlasty a Tondy je jaksi opravdová, se vším všudy. Hrdinové Duškova a Provazníkova filmu se nesnaží poukázat na Mrázovy zločiny, vynést nad ním verdikt a ocejchovat ho jako zločince před zraky ostatních. Chtějí ho prostě zabít, protože v minulosti vraždil sám, navíc z pozice moci. Jejich potřeba pomstít se může být také reakcí na všeobecnou lhostejnost, dojem, že se vlastně nic nestalo, a pokud se snad stalo, je to už dávno. V závěrečné scéně filmu jako kdyby se proťaly dva jinak mimoběžné časy. Ten rychlý, který žije společnost a v němž lidé prožívají svoje veřejné životy. Události se v něm stanou a rychle zmizí někde v nenávratnu a může být pošetilé snažit se je vytahovat znovu na světlo, protože všechno pomíjí a s tím se i rychle ztrácí příležitost to korigovat, nebo dokonce napravit, spravedlnost se stává vykloubenou a snad i groteskní, pokud přijde, když už je pozdě. Čas, který vykonavatele pomsty i její objekt změní ve vetché starce, kteří jen setrvačně dohrávají příběh, jejž si už sotva pamatují a který už se světa kolem zdánlivě netýká. A ten vnitřní, osobní čas, ve kterém všechno trvá, odehrává se znovu a znovu, v němž kdysi zavraždění jsou vražděni každý den a realita vzpomínek je stejně živá jako hmatatelná skutečnost kolem, kde nepomíjí nic a pojem vyrovnání se s minulostí zní až absurdně, protože na té minulosti není vůbec nic minulého.

9. listopadu 2019