komentář ondřeje štindla

2019 a 1989. Dva v něčem podobné roky

komentář ondřeje štindla
2019 a 1989. Dva v něčem podobné roky

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Kulaté výročí sametové revoluce vybízí k nejrůznějším srovnáním roků 2019 a 1989, současnost z nich nemusí vycházet zrovna dobře. Listopadová euforie versus současná skepse a převládající „blbá nálada“. Nadšení z demokracie a svobody versus jejich narůstající zpochybňování. Důvěra v nově vznikající demokratické instituce a jejich představitele a dnes značná nedůvěra nejenom ke státu, ale ke společnosti obecně. Optimismus ve vztahu k budoucnosti, který nahrazují konkurující si scénáře apokalypsy. Čas revoluce působí jako filtr, přes nějž nahlížená současnost může působit ještě nevábněji.

Mezi českou realitou let 1989 a 2019 ale existují i nějaké podobnosti. Rok 1989 nebyl jen „annus mirabilis“, zázračný rok, byť tak nakonec dopadl. Jeho prvních deset a půl měsíce mohlo být také docela frustrujících. Na jednu stranu až elektrizující očekávání, že se něco stane, hltání zpráv o převratných událostech v „naší“ části světa.

Na druhé zklamání, že se toho v Československu moc neděje. Jeden s nevěřícnou závistí sledoval částečně svobodné volby v Polsku, v nichž jednoznačně zvítězila Solidarita a jmenovala svého premiéra, občas si pustil v Československu šířenou sovětskou televizi, aby se ujistil o tom, jak moc jinde je veřejná debata v pravlasti komunismu ve srovnání s domovem. Obdivoval odhodlání východních Němců, kteří mohutně demonstrovali navzdory tvrdým policejním zákrokům, začátkem listopadu pak ohromeně zíral na pád berlínské zdi. Škodolibě zaznamenával skuhrání zdejšího komunistického vedení nad liberálností maďarských soudruhů. S nevěřícným údivem zjistil, že režim se hroutí už i v Bulharsku, kde byl začátkem listopadu přinucen k rezignaci Todor Živkov.

Ve srovnání s tímhle vším působila někdejší ČSSR jako skanzen „klidu na práci“, jistě, cosi se dělo, nikoliv ale v měřítku, které by se jen vzdáleně blížilo tomu, co se odehrávalo jinde. Země se zdála být ostrovem, kde se čas zastavil, nebo aspoň plynul výrazně pomaleji. Na konci roku se to samozřejmě změnilo, rok 1989 získal nějaký jiný příběh a veřejnost ho s velkým uspokojením přijala. Příběh o Československu, kde bylo „hotovo“ velice rychle. Co jinde trvalo měsíce, toho bylo dosaženo během pár dní, maximálně týdnů, v nichž bylo dosaženo možná dalekosáhlejších změn než jinde, navíc v euforické, až karnevalové atmosféře. Málokomu se tehdy chtělo vrtat v tom, proč to šlo tak snadno, že ochablost, paralýza komunistického režimu v té době byly natolik pokročilé, že do něj stačilo jen strčit, jenomže se dlouho nenašel dostatečně velký počet lidí rozhodnutých to udělat, výsledkem bylo jakési podivné mezidobí, nehybný čas narušovaný jen drobnými symptomy možná přicházející změny.

V něčem se dnešku podobal. I současné Česko může působit jako klidný skanzen, kde se toho moc neděje, život společnosti je nějakým způsobem zatuhlý. Očekávání – často spíše hrozivá – jsou upnuta k tomu, co se odehrává v jiných zemích. Podobně neotřesitelně působící režim a podobně „platonická“ opozice vůči němu (přinejmenším ta politická). Ve vzduchu očekávání čehosi možná velkého, zásadního, tentokrát ale častěji chmurná, osaměle působící lidé napjatě vyhlížejí katastrofu podle vlastního výběru. Rok 1989 může působit jako hodně vzdálený, poučení z něj ale neztratilo nic ze své vážnosti: někdy se věci mohou stát rychle, co se zdálo pevné a trvalé, takové vůbec být nemusí. Jenom ty naděje, aspirace a předtuchy se za třicet let dost změnily.

 

5. listopadu 2019