Mám rád českou step. Dokonce i v době, kdy jsem netušil, co to je, jsem ji měl rád. České středohoří bylo kulisou útlých let a člověk se tam stále vrací. Ne že by se jediné stepi rozprostíraly jen na vyhaslých sopkách, ale tamější dramatická scenerie způsobila, že je každá drobná stepička jiná. Mezi nimi totiž probíhá ta nejbrutálnější krajina, tak jak ji my lidi umíme ždímat.
Do světa rostliny vtrhly polyploidy v nevídané míře a vcelku bez nadsázky zachránily planetu před hladomorem. Zejména šlechtěné obiloviny spolu s umělými hnojivy plní regály pekáren. Tetraploidy ale plní již desítky let také mnohé zahrádky a postupně jsme se jich dočkali u mnoha druhů okrasných rostlin. V několika případech se dokonce objevily fertilní odrůdy, které lze dále množit semenem a všichni šlechtitelé postupně veškerý materiál převedli právě do tetraploidů. Typickým příkladem jsou kosatce. Proč?
Lípy a duby se sázely k chalupám v krajině před vynálezem hromosvodu a zdá se, že i lidem ve městech podnes slouží občas jako hromosvod společenský. Téma je to výbušné a blesky létají. V Litoměřicích mají na náměstí již léta famózní vzrostlé lípy. Hlučín si koupil velké nové kaštany, Mělník si prošel před lety diskusí o stromořadí podél jedné strany náměstí, Brno si uložilo menší platany pro jistotu do prokořenitelných buněk, Velká Bíteš si rekonstrukcí odpravila nejkrásnější lípu, Kadaň si dovolila nový platan a Třebíč právě prožívá hrušky.
Příběh naší rodinné sbírky šeříků najdete v mnoha různých obdobách po celé republice a docela se sobě podobají. Obvykle se o nich píše ve slavnostních květnových dnech a jejich příběhy jsou milou vzpomínkou v albu rodinné paměti. Po odkvětu si na ně zpravidla celý rok nikdo nevzpomene, protože „bez“ snese opravdu hodně. Přitom krása šeříků je zejména o péči po odkvětu a naši dědové to dobře věděli. Ten pravý kus historie začíná tehdy, když si položíte otázku, co s těmi parkosy uděláme?
Každá obec, kraj či údolí mívaly svého štěpaře. Tedy člověka, který uměl roubovat a šlo mu to. Dnes máme od toho ovocné školky a tam si k podzimu nakoupíme stromků víc než dost. Kolem Ctěnic na severním okraji Prahy býval takovým štěpařem Rudolf Polický. Vysázel po okolí tisíce ovocných stromů a ještě dnes se občas zastaví v zahradě někdo, komu přerouboval ten či onen strom. Tento znalý pomolog vysadil na hlavní ose směrem k zámku alej hrušní.
Rostliny mají různé podivné mimikry. Existuje javor, co se tváří jako habr, denivky, co vypadají jako orchideje, tulipány, co vypadají jako pivoňky, a pivoňky, co vypadají jako kopr. Proč zrovna jako kopr? Odpověď je vlastně docela jednoduchá. Tyto úzkolisté pivoňky rostou na východ od nás ve stepích a řada rostlin se brání velkému odparu v suchých měsících právě úzkými listy. Takový hlaváček jarní by v listu mohl také leckoho zmást.
Jihomoravské městečko postihlo nanejvýš nepravděpodobné rozhodnutí. Na začátku stála docela obyčejná stížnost na medovici opatlávající v sezoně auta parkující pod stromy. Výsledkem je zničené stromořadí krásných mladých babyk v nejlepších letech. Co by za to jiná města dala! Ne, vážně, takové pěkné babyky jsou velká drahocennost. Dnes patří mezi nejčastěji sázené stromy, jelikož jsou odolné vůči suchu, městskému prostředí, mají velmi pěkný střední vzrůst a ještě k tomu jsou domácí, tudíž vyhoví i v okrajových částech sídel v kontaktu s krajinou.
Když vysvětluji podstatu komponování záhonu, využívám přirovnání k hudební skupině. Může to být samozřejmě jakákoli jiná skupina, tlupa lovců nebo Rychlé šípy. Ale ta hudba se hodí vcelku dobře, a když trvalky, tak Beatles, že? Jsou nicméně i záhony letničkové a podobně je to jistě i s hudebními tělesy. Ta přirovnání mi ale slouží k něčemu docela jinému než k hledání dlouhověkosti. Květiny, stejně jako my, na sebe berou nějakou tu životní roli. Mají svou strategii, z významné části danou geneticky. Neméně podstatnou šancí je i místo jim přisouzené.
Stromy sázené na podzim roku 2018 při oslavách století republiky procházejí právě nyní klíčovým obdobím, kdy se rozhoduje o tom, zdali jednou budou krásné, či nikoli. Mají za sebou tři vegetační sezony a vstupují do čtvrté. Přírůstky jsou již patrné po celém obvodu koruny a zejména v její horní části by měl jednoletý výhon být už na loket dlouhý. Jak to poznáte? Letorost je hladký a podle druhu lípy může být zelenkavý, žlutavý nebo s červeným či oranžovým líčkem.
Moravské náměstí se stalo dějištěm jedinečné obnovy. Vítězný návrh studia Consequence forma vzal pod sebe krajinářský tým, který využívá některé pokročilé metodické postupy ochrany měkkých a zranitelných struktur parku, dosud neobvyklé v našich končinách. Vyzdvihnu několik z nich. Na prvním místě jsou to přípravné zásahy podporující adaptaci stromu na městské klima a eliminující některé stresy. Mezi soutěží a realizací zpravidla uběhne několik let, které lze využít pro „průzkum bojem“ a připravit park na následnou obnovu, aby utrpěl co nejméně.
Když jsem se kdysi vrátil z Británie, nadšen pro zahradnickou věc, držel jsem se kopyta a pracoval na zahradách domů, vil či zámečků. Tedy praktiky výhradně pro soukromou klientelu. Všichni investoři do jednoho stáli o mé nápady, znalosti a krůček po krůčku i zkušenosti. Měl jsem tehdy možnost pracovat i pro některé tzv. prvostavebníky, kteří v tom plavali, jak uměli, a platili tvrdě za každou chybu.
Přísloví Dvakrát měř, jednou řež je na konci zimy pro naše města aktuální. Mnoho stromů padne, protože „není jiná možnost“, nehledí se na příčiny, zhodnotí se důsledky a obvykle s poukázáním na bezpečnost se kácí. Smutný stav našich stromů ve městech má ale prapůvod ve všeobecné bezohlednosti našeho životního stylu. Během posledních tří dekád tato zátěž vzrostla natolik, že většina velikánů žije takříkajíc na dluh a „péče o stromy“ se soustřeďuje na tolik oblíbený řez, který s trefnou ironií nazývají obyvatelé často „ořez“.
Když předjaří trochu poskočí a v noci už není takový mráz, objeví se po sněženkách, talovínech a čemeřicích na scéně modrá. Leckoho to může překvapit, ale mnohý starý park i zahrada se rozzáří koloniemi ladoněk. Velice často jde o koberce, které rozsáhle a po tisících dokážou zalézt do kdejaké spáry, pod keře a do nejzazších zákoutí.
Jsou květiny, které tak nějak ze světa rostlin zmizely a zase se znovu objevily. Třeba vysoké letní floxy, klasické pivoňky a poslední dobou se znovu leckdo zamiluje i do kosatců. K předjarní flóře takhle neodmyslitelně patří čemeřice. Již roky jezdím v předjaří do francouzské školky, kterou si na pídi země vydobyli Sandrine a Thierry Delabroyeovi. Otvírají na pár hodin denně o vyhrazených sobotách a během roku se zúčastňují různých slavností květin. To je uživí? Ta otázka se nabízí a odpovědí je bezesporu: Ano.
Skutečně, trsík několika sněženek na obrázku by vydal za dobře vybavený VW Transporter nebo nového superba. Jak to? Na světě se objevil docela nový lidský druh, říká se jim galantofilové. Galanthus je sněženka a oni jsou sněženkomilci. No a ti jsou připraveni za tyto křehké rostlinky vydávat závratné sumy. Dne 23. února 2015 byla sněženka ´Golden Fleece´ vydražena za pěkných 1390 liber, čímž nastavila na několik let laťku pěkně vysoko.
Máme celkem větrnou zimu, a tak pozorujeme docela četné pády stromů. Velké vichřice, které dřív chodívaly jednou za pár let, byly vždycky očistnou zkouškou a u zdravých stromů sundávaly toliko suché větve. To aby se hospodář nemusel unavovat lezením na strom. Na stromech vyvrácených či zlomených, které se zhroutily do silnice, na parkoviště či na plotky a garáže, je zajímavé sledovat příčiny. Tady soused uřízl před patnácti lety kosterní větev třicet na průměru, zůstala neošetřená, vznikla dutina a javor spadl na krytý bazén druhého souseda. Dobře, říkat jim to nebudeme.
Čas od času mně někdo napíše, jak si má poradit s tím či oním parkem či stromy nebo záhony ve své obci. Obvykle jsou to texty hutné a obsažné, psané s vysokou znalostí místa, nebojím se říci s rodáckou láskou. Členové okrašlovacích či jiných spolků, komisí životních prostředí i individuální aktivní duše mají jedno společné. Není jim jedno, jak se věci mají a jak to kolem nich vypadá. Přijde jim, že něco není dobře, a trochu nevědí co.
Plombování je dnes vyhrazeno výhradně činnosti zubařů a celníků, ovšem svého času se takto vznešeně nazývalo i vyzdívání dutin stromů. Již z útlého dětství si pamatuju, že tato praktika byla všeobecně považována za tmářství a úpadek, kterého se na ovocném či jiném stromě může dopustit pouze barbar. Několik takových obětí jsem sice potkal, i v cizích zemích, ale bylo vidět, že k zásahu došlo již dávno a stromu to neprospělo. Dokážete si tedy představit mé překvapení, když jsem objevil na stránkách časopisu Krása našeho domova poněkud nečekanou polemiku.
Pohled na libanonskou vlajku nás nijak nešálí, skutečně na ní spatříme cedr. Není to zrovna obvyklé, jakkoli naše státní symboly ovíjejí lipové ratolesti. Cedr má v sobě jistou důstojnost a mytologií je řádně opředen. Po starověkém boomu lodního stavitelství nám stařičké háje zbyly jen v nejvyšších horách Atlasu, Libanonu a Tauru.
Zatímco pojem Chelsea má mnohý pán spojený zejména s fotbalem, věřím, že dámy a celá zahradnická obec jej mají spojený s Chelsea Flower Show. Před časem oslavila století trvání; jediným důvodem k přerušení oslav krásy květeny byly války a epidemie. Zahradnímu umění jsou tu sice věnovány jen docela malé zahrádky, ale zážitek je to hutný. Docela jiné měřítko pak nabízí německé BUGA neboli Bundesgartenschau, která se v dvouletých intervalech prodírá do měst i krajiny již sedmdesát let. Tyto události mají v Evropě velikou tradici; a jak květinové exhibice, tak krajinné výstavy se těší obrovské návštěvnosti.
Nebojte. Nebudu tu popisovat ty scény, k nimž se všichni otáčíme zády. Musím ale připomenout, že stromy záda nemají, nemohou popoběhnout nebo uskočit před pejskem či pánem. Ba ani nakopnout nedovedou kořenovým náběhem jakkoli silným. Jistě přeháním, proč by to ty stromy dělaly. Přece je laskavě hnojíme.
Nemějte obavy, bude řeč jen o hortenziích. Jejich svět se rozděluje na koule, kužely a placky. To podle tvaru květenství. Ty kulaté, babičkovské, klasické, opomenu. Dnes bude řeč o kuželech. To je báječný keř, který byl donedávna vcelku neznámý, ale v posledních letech se tvrdě dobývá na lecjakou zahrádku. Zřejmě to bude tím, že není taková citlivka jako klasické hortenzie a udělá parády celý kopec. Psát o něm v zimě má veliký smysl, protože jsou na něm nejčko patrné loňské suché květy, které vypadají velice hezky.
Máme u nás zhruba pět stovek parků a parčíků u různých zámků a zámečků. Nejvíc máme těch vcelku drobných, několikahektarových, které pracují s místním geniem loci a zdobí. K několika z nich jsem se nachomýtl. Lze vůbec park obnovit? Takový park doroste k obrazu svého zakladatele nejlépe po čtyřiceti až osmdesáti letech. Ne každý tvůrce se toho dožije. Parky ovšem sázíme z vděku za tu štědrost našich předchůdců. To není úplně lehké pojmout a přenést do reality.
Procházka lesem nazdařbůh zimní krajinou přinese člověku řadu otázek. Hnědošedá fáze roku je tak nějak očistná, a pokud vše nepokryje milosrdně bílý sníh, lze si ten les hezky číst. Na první pohled vidíme, kde kdo neposekal, jakou spoušť způsobil kůrovec, kolik stromů zašlo suchem a jak se dobří sousedé činí ve vyvážení biomasy ze svých zahrádek do polesí. V posledních letech se toho v krajině děje poměrně hodně a všimne si toho už i poměrně apatický městský uživatel, který většinu roku tráví u Netflixu s pizzou. To si fandím, já vím.
Hlavní město Praha si nedávno schválilo Městský standard pro plánování, výsadbu a péči o uliční stromořadí. Tento dokument zrovnoprávňuje stromy se sítěmi. Taková norma zde nebyla nikdy za posledních 150 let, co se stromy do měst sázejí. Chránil je jen obecně zákon 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Přitom jejich poškozování zejména v kořenovém prostoru má u nás vybudovanou dlouholetou tradici, a dokud někdo nezavolá ČIŽP, bagry jedou dál. Za většinou následných kolapsů stromů vedoucích ke škodám na majetku a ohrožení života stojí právě tato poškození. Obvykle se projeví po několika letech a nikdo už si nic nepamatuje.
Píšu si tu o jakémsi „rabatu“ a docela familiárně předpokládám, že všichni vědí, o co jde. Nevědí. A nevědí to často ani sami zahradníci. Zdánlivá příbuznost s ekonomickým slovníkem není vůbec náhodná. Rabat a rabato mají k sobě blízko. Válečný zahradnický slovník říká, že slovo pochází z francouzského výrazu „rabattre“ tj. srovnati, zarovnati. Také upozorňuje na to, že z francouzštiny tento výraz, jak se zdá, vymizel. Ne tak úplně. Používá se pro zavření kufru, skřípnutí prstů do dveří nebo skládání papíru.
„Hodně zeleně, klikaté mlatové chodníčky s lavičkami, přírodní klima, co zadržuje a odpařuje vodu, je příjemné a je to ráj pro motýly a čmeláky.“ Tohle přání sčítá dohromady mnohé hlasy, které slýchám na veřejných projednáních, komentovaných prohlídkách, čtu v komentářích a ve výsledcích anket. „Proč tu není víc stromů? Proč tu není louka? Chceme zeleň!“ Ten hlas zní trochu úpěnlivě, ale také čím dál důrazněji, někdy až ultimativně. Někteří občané už jsou i docela nakvašeni a celkem by lynčovali viníka, kdyby se nějaký naskytl. Pravda, poté, co jsem ondy našel slovo „zeleň“ i v politickém programu jedné komunální odnože ODS, uznávám, že se něco mění. Tapetování tímto slovem dosáhlo takového rozmachu, až ho všichni přestali brát vážně.
V Praze po desetiletí zasedala takzvaná sadová komise, orgán, který měl primárně na starosti blaho městských sadů a po všech stránkách se o ně staral od jejich vzniku až po rozkvět a péči. Její zápisy jsou mimořádným svědectvím doby, důkazem osobní zodpovědnosti našich předků i nabídkou neodbytných paralel. Některé trable zůstávají totiž stále stejné. Taková „individua v okolí nádraží se potulující“ máme přece i dnes. Dokonce i v okolí téhož nádraží.
Zahradníkům sázecí sezona vrcholí a zahrádkáři už zimují. Čím to? Jsou profesionálové takoví bordeláři? Trochu ano, vědí, co si ke květinkám mohou dovolit. Příčinou je ale většinou návaznost na terénní práce, dobývací sezonu stromů a harmonogram celého díla. Květinový dekor prostě často přichází nakonec jako třešinka na dortu. Samozřejmě, optimum je někde na konci září, kdy vám všechno ještě krásně zakoření, cibule se skvěle usadí a zjara jdou takříkajíc hned do plnejch. To je ideální verze.
Jednou z mnoha konferencí, které se letos neuskuteční, je i ta zahradnická. Koná se již desítky let tradičně v Luhačovicích, jednom z krajinářsky nejpozoruhodnějších měst v zemi. Rok co rok se tu odborníci sejdou, aby probrali, co rok dal a vzal. Aby se viděli. Obvykle se má rokovat samozřejmě na nějaké téma, ale princip výročního setkání je silnější. Uplynulá sezona si obvykle svoje témata vynutí sama, a profesionálové tak mohli vždy probrat, co je těší a co je pálí.
