Každá obec, kraj či údolí mívaly svého štěpaře. Tedy člověka, který uměl roubovat a šlo mu to. Dnes máme od toho ovocné školky a tam si k podzimu nakoupíme stromků víc než dost. Kolem Ctěnic na severním okraji Prahy býval takovým štěpařem Rudolf Polický. Vysázel po okolí tisíce ovocných stromů a ještě dnes se občas zastaví v zahradě někdo, komu přerouboval ten či onen strom.

Tento znalý pomolog vysadil na hlavní ose směrem k zámku alej hrušní. Tehdejší provoz nebyl nijak zásadní a v krajině podnes máme mnoho ovocných alejí zejména díky podpoře z konce padesátých let. Tyhle hrušky jsou ale předválečné a v mnohém úctyhodné. Velice těžce se ale sžívají se solením silnice, která se stala v posledních letech poměrně rušnou. Tuhé zimy se svou solankou spolu se suchými léty dokázaly stromy zle poničit. Přestože jim do stovky chybí sotva dekáda, nevydrží vše; pohodlí automobilů je nám přednější. Ostatně o bezpečnost tu jde především. Horní poloviny korun zcela uschly a právě pro ta auta byly promptně odstraněny. Hrušky pozbyly své krásy a začaly růst do země.

Úřady na tento stav reagovaly poněkud překvapivě. Nezabývaly se příčinou či nápravou životního prostředí hrušek, ale udělaly nad jejich osudem rovnou kříž a na znamení neodvratnosti byly ty nejhorší ihned vykáceny. Nezůstalo při tom a kus od silnice a starých hrušek bylo vysazeno nové stromořadí do louky. Později bylo dokonce prodlouženo a v jistém slova smyslu šlo o realistický krok. Zachraňování hrušek u silnice by bylo náročnou operací s nejistým výsledkem, stejně už jsou na tom špatně, vysaďme nové. Hrušky u silnice se ovšem staly slepicí pod sekerou, která si náhle vzpomene na snášení vajec. Vlivem mírných zim bez soli a srážkově bohatých letních měsíců začaly houfně obrůstat a mít se k světu.

Vysokokmeny hrušní pořízených z erárních peněz to nikdy nemají snadné. V rámci čistky bohužel padly za oběť i nedaleké sloupovité bílé topoly, místní dendrologická zvláštnost. Místo nich jsme se dočkali dalších štěpů. Uchytit strom v krajině není nijak snadné. Jakkoli je prostokořenný výpěstek pořízen v řádu několika stovek, už jeho vysazení a nutné antivandalské kotvení s ochranou proti okusu z něj dělá akci za pár tisíc. Pak následuje povýsadbová péče, ta také není zadarmo, a ačkoli jde často o velice banální zásahy, někdo na ně musí myslet, vysoutěžit je, objednat a někdo je musí přijet vykonat. Následně zkontrolovat, zda bylo vykonáno objednané. Výchovné řezy, povolení a oprava kotvení, úvazků, pletí mísy a údržba ochrany proti okusu před každou zimou. V suchých létech samozřejmě zalít, přičemž cena dovozu vody je pro mnohé lidi velkým překvapením. Je to přece jen takový malý hasičský výjezd.

Po deseti letech se tahle péče již vyšplhá na nižší desítky tisíc za strom. Cože? Věřte nebo nevěřte, skutečné náklady jsou nejen péče o strom co takový, ale i související úkony úředníka i projektanta. Tak to je. Odměnou je strom, který touhle dobou už je schopen víceméně fungovat sám. Máme pro to báječný pojem „zajištěná výsadba“. Mohli bychom si oddechnout, ale drama teprve přichází. Odstraní se kotvení a strom stojí na vlastních nohou. Teď se ukáže, jak je na tom s vitalitou i stabilitou. Největší hrozbu pro něj ovšem představuje sekáč s křovinořezem. Pokud přivodí na bázi zranění větší než mince, považuje se to za fatální defekt, který výrazně zvyšuje pravděpodobnost toho, že strom nikdy nedospěje. Je výhodnější ho vykopat a začít znovu. Dalších deset let.