Příběh naší rodinné sbírky šeříků najdete v mnoha různých obdobách po celé republice a docela se sobě podobají. Obvykle se o nich píše ve slavnostních květnových dnech a jejich příběhy jsou milou vzpomínkou v albu rodinné paměti. Po odkvětu si na ně zpravidla celý rok nikdo nevzpomene, protože „bez“ snese opravdu hodně. Přitom krása šeříků je zejména o péči po odkvětu a naši dědové to dobře věděli. Ten pravý kus historie začíná tehdy, když si položíte otázku, co s těmi parkosy uděláme?

Viděli jste někdy dvousetletý šeřík? Nejspíš budete hledat marně, a přestože v některých evropských zahradách najdete i velmi staré exempláře, vždy budou nízko vedeny. Naši předkové dobře znali chatrný kořenový systém těchto krásných keřů a věděli, že po několika desítkách let se začnou malé stromy nezadržitelně vyvracet. Neudrží samy sebe. Krásných keřů? O čem to tady ten člověk mluví? Bez je přece bohapusté křoví. Zapálit a utéct. Tak ho ale známe dnes. Dřív byly šeříky drženy velice zkrátka. Obvykle byly vedeny na jeden kmen a ten byl dále držen buď na jednu hlavu, anebo na několik menších babek. To znamená, že byly roční letorosty pravidelně seřezávány. Proč? Díky vydatnému hnojení keř zakládal sice menší počet, zato opravdu velikých květů. Tehdejší katalogy mluví o desítkách centimetrů i u soret, které se podnes dochovaly a rozhodně je takhle neznáme. Dlouhé laty na bujných výhonech se také hojně rychlily a byly obvyklou součástí již zimní plesové sezony. Na bázi kmene se také velmi dobře kontrolovala planina. To byla velká nectnost šeříků, protože byl štěpován obvykle na svůj druh a ten vždy velmi bohatě podrážel. Na to ostatně také dojel.

V době, kdy znalým zahradníkům pšenka nekvetla a lidové sady houfně lidověly, šeříky planěly s nimi a staly se z nich srostlé keřové skupiny. To je ostatně obraz, který pamatuje většina z nás. Hora planiny s drobnými lila kvítky a kdesi uvnitř nedosažitelné zbytky velkokvětých, plných a barevných odrůd. Pokud šeřík dosáhne coby stromek výšky zhruba čtyř až pěti metrů, začnou obvykle problémy. Zprvu se třeba jen nahne, ale často se nakonec nevratně vyvrátí. Mnohé z nich si lehají zvolna celá léta nikým nepozorovány, jiné byly pečlivě zbaveny veškerého starého dřeva. S nimi samozřejmě zmizela i řada odrůd. Zůstala nám planina. Obraz mnoha dnešních parků je o planých podložkách šeříků rostoucích v místech někdejších krásných keřů.

Dnes se snažíme šeřík obvykle pěstovat trochu jinak. Vícekmenné keře se zapěstovávají na pět či osm výhonů, které nesou květní laty. Roubuje se často na semenáče jiných druhů šeříků, které nepodráží, případně na blízké příbuzné, jakými jsou ptačí zoby nebo jasany zimnáře. Šeřík na jasan? Ano, čtete dobře. Není to nemožné. Ptačí zoby občas sice také podrůstají, ale planina je zde snadno rozeznatelná a odstraní ji i méně kvalifikovaná síla. Hlavní nedostatek mnoha šeříků byl tedy takříkajíc překonán. Lze k tomu připočíst také množství nových odrůd, které výrazně rozšiřují barevnost, výšku i dobu kvetení. Šeřík tedy zdaleka neřekl své poslední slovo.

Klíčem k úspěchu ovšem stále zůstává řez po odkvětu – a to je ta chvíle, proč si o něm psát právě nyní. Ano, teď je nejvyšší čas vzít štafle a jít šeřík sesadit. Zní to možná trochu překvapivě, ale tento zásah je základem celého úspěchu pěstování. Vitální keř na řez báječně zareaguje, obrazí bujnými výhony, na kterých vás příští rok čekají květy. Květinová výzdoba příštího května začíná právě teď. Snad bez tanků.