Každoročně pořádáme v zahradnictví letní perenářskou školu. Z různých škol k nám přes léto přicházejí na týdenní turnusy studenti a střídají různé práce. Nejspíš by to byla docela obyčejná praxe, ale my jim za tu letní pomoc nabízíme i zimní turnus. Ten už je čistě teoretický, dejme tomu vzdělávací. Překvapivě to není celé zdaleka o kytkách, ale především o takové cestě časem. Oni se podívají do budoucnosti, my do minulosti. Hrnkování je něco jako draní peří, tedy především vcelku monotónní práce u jednoho stolu, kde se semelou živí mrtví. Tak se snadno stane, že se u stolu sejdou absolventi různých škol z různých generací a jsou schopni zajímavých srovnání.

Všeobecné pofňukávání nad stavem školství doprovázené povzdechy „to by se u nás nestalo“ se ale víceméně nekoná. Když se potkají absolventi různých škol, zjišťují nakonec, že poměry vládnou všude celkem podobné a rozebírání kantorů se točí pořád na témže. Každého zaujme trochu někdo jiný a nadšení či zklamání je rozmístěno po celé šachovnici. Anžto znám dobře téma i z druhé strany, nemohu potvrdit ani všeobecné naříkání na nezájem o profesi ze strany studentů. Změnilo se tedy aspoň něco? K horšímu, nebo lepšímu?

Zdá se, že ano. Na prvním místě je to očekávání studentů, že je ve škole něco naučí. O chloupek za tím hned následuje nejistota, co bude dál. Zdali na ně někdo takříkajíc čeká a jaké mají šance. S tím tak nějak souvisí představa, že jim někdo řekne, co jako mají dělat. Očekávají pomocnou ruku pro lepší orientaci do světa tam venku. Z kantorů mají pocit, že oni sami se v tom „venku“ příliš neorientují a třeba se až malinko skrývají před nepřátelským environmentem. Možná.

My jsme tedy určitě nečekali, že nás někdo něco naučí, osobnosti pro nás taky byly spíš překvapením a někdy paradoxně i konfliktem. Nejistotou jsme rozhodně netrpěli a bylo nám to tak nějak jedno. Svoboda byla důležitější, chtěli jsme cestovat a učit se. Nějak jsme počítali s tím, že si budeme muset poradit především sami. A tak se také stalo. Cestování po vlastní ose velice rychle ukázalo, že minimálně angličtina je nezbytnost a prvočinitel oné svobody. Dobře nás to naučilo rozhodovat se samostatně a nést následky. Pravda, společenská atmosféra tomu silně přála, doháněli jsme Západ všemi deseti. Na druhou stranu cestování a studiu jsou dveře otevřeny stále. Nebo si to aspoň myslím.

Drobný, leč zásadní rozdíl vidím v tom, že významná část dnešních studentů otevřená okna šancí tak nějak nevidí a jejich nesnesitelná lehkost bytí se nekoná. Jsou trochu ustaraní a předčasně dospělí z donucení. Ano, řekneme si, to jsou přece pořád ty stejné modely, schémata generací, kdy jedni naříkají a druzí se sžírají, každý pro něco jiného. Možná. To umíme říct přece všichni a na všechno.

Potkal jsem po zahradách celou plejádu Mistrů s velkým M, kteří opravdu uměli a s výjimkou několika zádumčivých pánů měli všichni jedno společné. Drželi nám palce. To z nich úplně dýchalo a mnozí to řekli i nahlas. Zvlášť pokud měli pocit, že si už svoje odsloužili. Přáli nám to. Naslouchali, řekli vše, co věděli, a nechali nás přemýšlet, ptát se a pochybovat. Pokud jsme uvažovali špatně, přihodili do placu řečnickou otázku „a co kdyby“, čímž nás usměrnili v našich planých debatách. Přál bych všem studentům, aby mohli dveřmi a vlastně nemuseli oknem. Léto je doba praxí a zahradničtí učedníci často plejí a zalévají. Otravuje je to a dělají to blbě. Protože jim nikdo neřekl k čemu. A to je naše břímě, věčných studentů.