Moc se o tom nemluví, ale parky jsou plné našich vzpomínek. Se stromy si celý život budujeme mimoděk nevyslovené pouto a nikdy si to neřekneme. Začíná to někde mezi bukvicemi a mechem, které jsou figurkami našich her. Pokračujeme kradmými pohyby v lovení kaštanů, které komorně žmouláme v kapse, aby je pak kdosi vyhodil po týdnech svrasklé z kapes kabátů s neomluvitelným zamručením. Když takovou oběť najdeme zjara při úklidu auta, cukne nám koutek a pak ji zahodíme. Pošetilé. Jednou nás může ta chvíle pod stromem zachytit sedící na lavičce s pohledem kamsi do dáli napříč časem.

V parku bývalo jezírko. V mnohých parcích bylo a mnohde i stále je. Tady je ovšem řeč o velice konkrétním jezírku, jehož hladina byla ve výšce nové odbavovací haly hlavního nádraží v Praze. Pokud se vám právě nyní vyrojilo album vzpomínek, pak musíte mít nejméně šest křížků na krku, protože už je to drahný čas, kdy kachny přišly o svou hladinku.

Začátek sedmdesátých let devatenáctého století byl v těchto místech velmi rušný. Nejprve byla postavena majestátní budova nádraží Františka Josefa I. , posléze sneseny bastiony hradeb mezi Koňskou a Novou (Horskou) bránou a na jejich místě vznikl Velký městský park. Park zde ostatně byl již od třicátých let zásluhou hraběte Chotka, zdržoval se ovšem výhradně na šancích. Kompozice vyvedena Ferdinandem Malým, uměleckým zahradníkem, tedy byla zcela nová a nesmírně velkorysá.

Pokud se pokusíte vyhledat na internetu „Eckert nádraží Franze Josefa 1875“, nabídne se vám „fotka fotky“ poměrně vzácného a krásného snímku Jindřicha Eckerta, který ukazuje v celé kráse opulentnost tohoto provedení. Troufám si tvrdit, že Praha nikdy předtím ani potom takovým způsobem žádný park nezaložila. Další dobové snímky vám nabídnou onen motiv s jezírkem. Totiž umělou skálu s pětimetrovým vodopádem, grottou neboli vystavěnou jeskyní, altánem a voliérou s orlem. Na jezírku plovala sbírka ptactva, nechyběl černý čáp ani exotické kačeny. Dokonce tu bývala jeden čas klec s liškou. V těchto místech se také Praha dočkala pokroku v podobě prvních odpadkových košů. Byla zde pijárna minerálních vod, kiosek s kávou a mlékem. Park měl svého hlídače, muže povahy brunátné, o kterém jsem tu již před časem psal. Lavičky k posezení bylo možno si pronajmout. To jezírko se stalo motivem mnoha pohlednic odeslaných z Prahy. Z výletů, z cest za obchodem, příbuznými, lékaři a také na rozloučenou. V těchto místech se loučily s vlastí statisíce českých emigrantů odcházejících za štěstím za moře.

Park ve své rozvážnosti zkrotil později slavný zahradník František Thomayer a poněkud ubral na jeho okázalosti, čímž mu nejspíš prodloužil život. Jeho kompozice se ukázala mimořádně funkční a přežila prakticky beze změny celé století. Přelom šedesátých a sedmdesátých let přinesl do těchto míst opět nebývalý stavební ruch. 70 % plochy bylo zcela vybagrováno nebo poškozeno stavbou. Park přišel o 43 % korunového průmětu stromů. To je ten nejpodstatnější údaj. Jsme tak trochu zvyklí na normalizační chápání toho, co soudruzi ponížili na „zeleň“. Cosi zeleného. Měříme ji proto v metrech čtverečních. Změna klimatu nás ale učí dívat se především na objemy korun stromů. Od tohoto brutálního zásahu uplynulo již padesát let, kdy měly v této jizvě dorůst nové stromy. Místo toho se zrodil „Sherwood“ a přišli jsme o dalších sedm procent korun. Jinými slovy, po padesáti letech usilovného pěstění parku jsme na tom ještě hůř než předtím. Jak jsme došli od jezírka až k Sherwoodu?