Když jsem se kdysi vrátil z Británie, nadšen pro zahradnickou věc, držel jsem se kopyta a pracoval na zahradách domů, vil či zámečků. Tedy praktiky výhradně pro soukromou klientelu. Všichni investoři do jednoho stáli o mé nápady, znalosti a krůček po krůčku i zkušenosti. Měl jsem tehdy možnost pracovat i pro některé tzv. prvostavebníky, kteří v tom plavali, jak uměli, a platili tvrdě za každou chybu.

Nicméně díky své stopařské zkušenosti jsem měl taky štěstí a rychle jsem se navázal na řetězec zkušených investorů, vesměs emigrantů navrátivších se do vlasti. Ti věděli, co chtějí, a nebyla to jejich první investice. Bylo to znát, cenili si expertní práce projektujících stejně jako místních informací od pamětníků. Chránili svou investici a nevyhazovali peníze oknem. Mockrát měřili, než řízli.

Velkým překvapením bylo pro mě setkání s dozorem investora, který hájil jeho zájmy a stavěl nás všechny do latě coby nástroj kontroly a bič harmonogramu. Velice rychle jsem si srovnal, že je to ten nejlepší „moneymaker“ a je důležitým spojencem díla. To se mi ostatně stalo měřítkem všech účastníků stavby a zůstalo to tak podnes. Bude to znít trochu idealisticky, ale buď dotyční „mají zájem o dílo“, nebo ne. Zájmy jsou různé, a pokud je někdo zachvácen k práci lhostejností, pak se s ním nedá dělat. Pochopil jsem, že tento vztah musí být zdravý již od samého začátku. Moje dílo musí být obrazem zadání investora. Adoptoval jsem si pojem „duševní prostituce“ v tom nejlepším slova smyslu. Trojúhelník vztahů investor–autor–zhotovitel je třeba úzkostlivě dodržovat, právě kvůli kvalitě díla. Výhradním benefitorem je investor, ten to platí a bude v něm žít. Samozřejmě, naše branže je malá, plná různých osobních vazeb, profesních vítězství i selhání. Se zhotoviteli je třeba nějak vyjít a mít společnou motivaci. Já se ovšem musím investorovi „vyplatit“ a moje práce na díle musí být zárukou výsledku. Provizionářství je mi tedy z duše odporné. Její korupční potenciál už sám o sobě ničí kvality díla v širším slova smyslu.

S některými investory pracuji už léta, jiní si mě najímají po autorech, s kterými pracovali přede mnou. To je normální. Je třeba znát obě strany mince. Všichni si ale berou ponaučení a fascinuje mě, jak dobře to investoři umějí zpracovat na další zakázce. Myslím, že je to trochu i jako droga. Obrovská výzva k efektivní investici a splnění svých dávných snů. Když se u stolu sejdou opravdu ti nejschopnější z nejschopnějších, často zůstávám u vytržení, co se vymyslí. Opravdu. Jsou to skvělé chvíle a i pro mne jsou tato setkání se špičkami velkou motivací.

Před pár lety jsem se namočil do první veřejné zakázky a přinášel jsem zprvu jen praktické zkušenosti. Protože ale erár zahradníky soutěžemi na nejnižší cenu prakticky vytlačil z veřejného prostoru, vznikla městská poušť. Ta musela dospět do dostatečně nechutné podoby, aby si toho obyvatelé všimli. Vyměnily se radnice a začala poptávka po kvalitě veřejného prostoru. Měl jsem štěstí na několik dlouholetých starostů, zkušených investičních mazáků, kteří měli stejné vzorce chování jako moji privátní investoři.

Soustavně mě překvapuje, jak nepoučitelní jsou jinde. Opakovaně a se stejným nadšením se pouštějí do předem prohraných bitev. Stromy v květináči, levandule v hrubé kůře, černý hadr ve výsadbách, výběrka bez následné péče, nákupy instantní „zeleně“ a prvků vybavenosti, projekty bez jakékoli participace. To se nedá vyhrát. To vám prostě už nemůže a nesmí projít.