Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.
Četba nejnovější antologie Nejlepší české básně přináší bohužel především potíže, ostatně nelze se zbavit podezření, že celá knížka je mizerný vtip. Tyhle soubory mají velké ambice: touží každoročně předvést kondici české poezie, jako by se snad z roku na rok měla nějak zásadně měnit a jako by k úsudku v této věci nestačilo číst si jednotlivé knihy a časopisy, v nichž se básně objevují.
Při četbě devadesát let staré novely Roberta Michela Ježíš na Šumavě těžko znovu nemyslet na to, jak úzce je zdejší život spjatý s venkovem a že česká společnost se pořád ještě definitivně nepřelomila v ryze městskou. Ten proces přešlapování v půli cesty, městu i vsi na dohled, trvá dlouho a není u konce – jak o tom svědčí potřeba filmařů i diváků na venkov se vracet. (Stačí připomenout úspěch loňského snímku Domácí péče či pokračování seriálu Vinaři, jež dokonce tematizovalo rozdíl mezi moravským a českým venkovem.)
Kam zmizely hlasy slavných herců? K čemu vede herecká vzpoura proti dabingovým studiím? Má studia kvůli kartelu vyšetřovat antimonopolní úřad? Proč nikomu nechybí Valerie Zawadská?
Objevily se pochyby, zda je správné, aby letos nakladatelé přihlásili své tituly do literárních cen Magnesia Litera, jestliže jejich hlavním sponzorem je podnik Karlovarské minerální vody (KMV), rovněž sponzor hudebních cen Český slavík, v nichž vloni se na stupních vítězů umístila rasistická kapela Ortel i její stejnojmenný vůdce.
V roce 1974 mi na konci listopadu zavolal jeden přítel z Paříže a sdělil mi, že Lotte Eisnerová je těžce nemocná a pravděpodobně umře. Na to jsem řekl, že to se nesmí stát, ne v tuhle chvíli, německý film se zrovna teď bez ní ještě neobejde, nesmíme dopustit, aby umřela. Popadl jsem bundu, kompas a sportovní vak s tím nejnutnějším.
Na umělecké tvorbě je působivé, že kterékoli dílo je bez ohledu na své vlastní ambice hotovo až v okamžiku svého přijetí. To znamená, že je dokončováno s každým divákem či čtenářem pokaždé znovu a nově. U děl, která pojednávají o nějaké historické situaci, však toto nezávazné rozkošné obcování s uměním může být zaměňováno za vyjádření skutečnosti a za zprávu o společnosti.
Proč se společnost radikalizuje a polarizuje? Mohou za všechno uprchlíci? Zažívají sociální sítě nános chudších? A o co jde agroskinheadům, když přijedou do Prahy?
Český distribuční název snímku Mænd og høns je O kuřatech a lidech, čili upomíná na steinbeckovské drama předsudků, něhy i neštěstí, a vzbuzuje tak dojemná očekávání (dost možná i u diváků, kteří novelu Johna Steinbecka neznají, protože její titul O myších a lidech funguje jako zautomatizované spojení; ta evokace prostě je nepochybná), vlastně nějak film interpretuje předem.
V posledních týdnech se v médiích opět po čase objevil spor o to, jak mají být digitálně restaurovány české filmy. Jednoduše řečeno proti sobě stojí názor představitelů Národního filmového archivu (NFA; za něj se v Salonu sešli jeho ředitel Michal Bregant a jedna z restaurátorek Tereza Frodlová), názor výzkumného týmu NAKI AMU, jenž řeší vznik Metodik digitalizace národního filmového fondu (za něj přítomen Marek Jícha, jeden z tvůrců metodiky Digitálně restaurovaného autorizátu; DRA), a názor Nadace české bijáky (za tu přítomen předseda její správní rady Petr Šikoš).
Samozřejmě nelze nevidět, že kulturní událostí posledních dní se stalo klání v kinech. Totiž souběžné promítání fiktivního snímku Filipa Renče prostého, a zdánlivě dokonce všeříkajícího názvu Lída Baarová – a dokumentárního snímku Heleny Třeštíkové Zkáza krásou.
V tuzemských dějinách minulého století nejspíš neexistuje známější příklad přistěhovalectví, než je pomoc řeckým komunistům, nuceným odejít ze své země po ztracené občanské válce v roce 1949, kdy jich do Československa přišlo na deset tisíc – přičemž zhruba půl čtvrtého tisíce bylo dětí.
Jistě na týden a takřka na den přesně před rokem na tomto místě jsem psal o knížce Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ. Vloni se totiž stala volným dílem a vzhledem k tomu, že je to jedna z celosvětově a historicky nejprodávanějších knih, majitelé autorských práv samozřejmě usilovali o to, co nejdéle tato svá práva prodlužovat a uchovávat.
Irský básník a kritik Justin Quinn žije v Praze přes dvacet let a působí zde jako vysokoškolský učitel dokonce na dvou univerzitách. Zároveň do angličtiny překládá moderní českou poezii. Nejnověji napsal román, popisující historii Irska od 50. let.
Jak se liší česká hospoda 19. a 21. století? Stírají se v hospodě sociální rozdíly, nebo se tam potvrzuje společenský status? Co je to vlastně pražská kavárna? Je Facebook hospodou dneška? A jak by to vypadalo, kdyby na Facebook psal Hrabal po dvanácti pivech?
Povinnost všímat si kulatých výročí významných rodáků je sice otravná jako účty k proplacení, ale v systému dotačních řízení, v němž žijeme, zhusta umožňuje publikovat velkorysé novinky nebo šťastné nálezy, které se s těmito rodáky pojí, a i tak si ujasňovat, jaký vztah k nim soudobá společnost vlastně má. Například při dvoustém výročí narození Karla Hynka Máchy v roce 2010 došlo na překlady a vydání jeho básně Máj v různých jazycích, do nichž by bez dotací přeložen patrně nikdy nebyl.
Karol Sidon se nedávno do zdejší literatury vrátil ceněným románem Kde lišky dávají dobrou noc (respektive prozatím dvěma úvodními díly ohlášené tetralogie). Učinil tak pod pseudonymem Chaim Cigan, pod nímž by se byl skrýval bůhvíjak dlouho, nebýt načapán jedním z kritiků. I přes odhalení, s nímž dle svých slov nepočítal tak brzy, u pseudonymu setrvává a vydává pod ním novinky.
Rychlé šípy Reloaded jsou inscenace, jež zkoumá, jak by se mohl chovat Jaroslav Foglar, byl-li by zrovna rozezlen krádeží svého deníku, a dokonce i ježka v kleci. V pátrání po obou relikviích by se prý spolehl na své odrostlé svěřence, třebaže jejich kondice ani morálka už nejsou ryzí jako kdysi. Zní to stejně podezřele jako televizní seriál Pomalé šípy, ale výsledek snad sliby anotace předčí.
Star Wars – anebo po našem Hvězdné války. Oba páry slov dávno fungují jako zaklínadlo, po jehož pronesení vlastně netřeba dodávat o mnoho víc. A je dobře tak, protože cokoli o Hvězdných válkách psát znamená přispět nedostatkem, který sice může být důmyslný, ale nesvede pojmout obsáhlost světa, jímž Star Wars disponují.
Půlhodinový snímek Morava, krásná zem je omeleta několika žánrů od westernu, hororu, zombie až po cosi jako „paradoxní mýtus“, v němž sv. Václav s bratrem Boleslavem soupeří na moravské vsi 21. století o podobu češství, české státnosti a talíř rajské omáčky. V podstatě je to ale filmová esej, zkoumající, jak se tvoří a tvořily mýty v Čechách a na Moravě, jak v tom našem zeměpásu funguje nacionalismus a národní identita (to se teď hodí).
Po sametové revoluci je polský spisovatel Adrzej Sapkowski v tuzemsku jistě nejprodávanější spisovatel z jiného slovanského jazyka, než je čeština.
Buďme vstřícní ve svém hodnocení: český vztah k Polsku sice prochází jakousi drobnou revitalizací, jenže to především znamená, že našinec už je s to akceptovat, že na severu má nějakého souseda.
Protože za některé opusy může produkce téže ženy – Kamily Zlatuškové –, je rozhovor právě o Zlaté mládeži, o typech pořadů, které se vysílají v Norsku.
Některé svátky by se neměly přecházet mlčky, tak mikulášská jaksepatří: romský „festival“ Bašavel. Nejprv koncert obnovené kapely Mária Biháriho Bachtale Apsa. Potom představení z inovativního projektu „divadla utlačovaných“.
Se začátkem adventu asi dává smysl, že divadelní premiéry jsou jako z pohádky. Ale najde se vzdor: například cyklus scénických čtení „8@8“, kterým se Divadlo Letí rozhodlo oslavit svoje desetiny (pro pořádek: cyklus tohoto jména je pořádán celých těch uplynulých deset let a pro letošek je spojen s oněmi kulatinami proto, že prezentované kusy jsou dárek divadlu).
Jeden z odstavců závěrečných pasáží novely Zdeňka Vyhlídala Kdybych tě znovu volal, už se neotáčej… začíná větou: „Historie se ovšem dovede připomenout nečekanými souvislostmi.“ Těžko ji výrazněji nevnímat po protestech vysokoškolských studentů vůči státní moci, jejichž stupňující se přesvědčení má prozatímní vrchol v letošním setkání k 17. listopadu, zopakovaném ještě o pět dní později.
Když někdo pochází z Izraele, žije v Americe a potlouká se jí, jelikož je to džezmen jaksepatří, asi mu těžko vyčítat, že má pochopení i cit pro mísení kultur, ba že v něm má zalíbení a používá ho jako zdroj své tvorby. To je případ Telavivana Itamara Borochova, trumpetisty světového kalibru, který umně mísí židovské, arabské, křesťanské, neřkuli africké tradice.
Vzpomínky ostravské Židovky Suzanne Fall, která přes dva roky svého života strávila v Terezíně a jež vyšly poprvé česky pod názvem Terezín, ráj mezi lágry, začínají přiznáním, které neodpovídá obvyklému vnímání osudu Židů za poslední světové války: „Jsme v transportu! (…) já se těším.“ Podobným šokům a provokacím v zacházení se známým obrazem je čtenář vystaven celou knihu.
Chorvatský režisér Lordan Zafranović spojil významnou část svého života s Českem. V 60. letech tu studoval FAMU a zažil sovětskou okupaci.
Hle nový festival, nadto výjimečné koncepce: ostravskou Normu, která spojí autorské divadlo s výtvarným uměním. Chce totiž reflektovat „teatralizaci současného umění a konceptualizaci divadelních inscenací“. Zároveň propojí české a polské tvůrce (v dalších ročnících aspiruje na totéž se Slováky, Maďary, Rakušany atd.).
Edice Delfín nakladatelství Triáda dlouhodobě patří k řadám, v nichž poezie vychází v takové ediční péči a přinejmenším v takové kvalitě, aby stálo za to se o výsledky dohadovat. Už to je skóre úctyhodné, naštěstí se ho daří i vylepšit výtečnými sbírkami, kde vlastní pochybnosti znamenají rozkoš na konci čtení. To je případ titulu Jiřího Tomáška Na písku.
