Vydání interpretační studie o díle Václava Havla z pera amerického slavisty samozřejmě vzbuzuje zájem a zvědavost. Jde tu přirozeně o kontexty: kniha v češtině vychází krátce před tím, než bude v New Yorku oslaven Den Václava Havla, což je veliká a zatím nepředstavitelná pocta někdejšímu prezidentovi. (Starosta města vyhlásil takový svátek na 28. září, v jeho průběhu bude přehrána řada Havlových her, v areálu kampusu Columbijské univerzity bude odhalena Havlova busta, český konzulát také přijde s adekvátním vlastním programem.) Havel zjevně v Americe je vážený, což pro našince může být stěží pochopitelné. Každopádně je jistě dobře, že na takovou slávu mají Američané k dispozici novinku Davida S. Danahera, jejíž originál vyšel v Torontu teprve vloni a jejíž titulek Číst Václava Havla má jednoznačné zaměření, soustředění a vlastně i doporučení. Zároveň český překlad knížky vychází v době, která je k Havlovi v jeho vlasti nemilosrdná: sice se o něm píše, sice existuje Knihovna Václava Havla, uveřejňující jednu knihu za druhou, jež se k Havlovi váží, sice se s Havlem pojí značný sentiment, zejména mezi mládeží, ale zároveň je Havel pozapomenut. Onen sentiment totiž je nedobrý průvodce: spoléhá na hřejivé a vděčné vzpomínky, je tedy matoucí, ulpívá na povrchu a spokojí se s ubezpečením, že líp už bylo. Jinými slovy: přílišný důraz na havlovský mýtus znamená přestat se snažit žít po svém, usilovat o vlastní ideály a snažit se vystihnout aktuální dobu. Před riziky Zemanovy ani Trumpovy politiky rozjímání nad Havlem nikoho neuchrání.

Proto je na Danaherově knize cenné – a je to na ní nejcennější –, že se důsledně věnuje interpretaci Havlovy literární tvorby. Připomíná cosi, co je znovu objevováno a co znovu musí prokázat, že má šanci na život bez opěrky věhlasného jména svého autora. Danaher se soustředí na „apel“ Havlova díla. Tím je myšlena jakási provokace k myšlence. Havlovo psaní, avšak včetně politického vystupování, je nahlíženo jako soustředění na smysl. Vše se vzájemně doplňuje, vlastně staví na sebe. Je-li základem Havlova psaní divadelní a filmová kritika, není to základ coby zdroj uvažování, nýbrž základ coby podloží. Spotřební publicistika stála na začátku díla, které se po osahání jedněch technik odvážilo vršit další díly, přičemž tvar a jejich přesvědčení zůstávalo stále též. Jedině tak totiž je možno pochopit, proč se u Havla tak přirozeně politika drala do jeho tvorby a proč se tvorba tak přirozeně drala do jeho politiky. Proč jeho politika byla v jistém smyslu teatrální.

Vykladač vztahů nového věku

Celé je to pojednáno velmi čtivým jazykem, slohem, který našinci snadno může lézt krkem, zdát se sebestředný a rozmařilý, ale k Americe patří. Tak když Danaher počne psát třeba o hře Vyrozumění, píše nejprve o tom, jak navštívil jedno její americké provedení v roce 2003, které „inscenovali studenti amerického univerzitního divadla. Seděl jsem přímo za dvěma studenty z nižších ročníků. Každý měl v ruce tužku a papír s řadou otázek k dramatu. Před začátkem hry jsem chvíli poslouchal jejich rozhovor, ze kterého jsem pochopil, že se jedná o studenty semináře o komunikaci, kteří měli návštěvu této inscenace jako jednu z podmínek zápočtu. Netuším, na co se při tom měli zaměřit či zda se jim nakonec podařilo zápočet získat. Byl jsem ale svědkem jejich reakcí na inscenaci. Když utichl potlesk, jeden z nich se otočil k druhému a pevným hlasem který nepřipouštěl polemiku, pronesl: „Tak to bylo fakt divný!“ Druhý student jen beze slov kývl na souhlas a společně záhy z divadla odešli.“ – A tak to vypadá často (i když samozřejmě dojde na vědečtější pasáže, třeba na rozbor aliterací v Zahradní slavnosti, způsob užívání slova „domov“ či vůbec na hledání a objasňování autorových klíčových slov), je to fascinující i odpudivá daň za Danaherovu snahu přiblížit Havla jako autora výlučného, který vztah Východu a Západu (neboť takový popis je nakonec výsledkem Havlova psaní) popsal nikoli jako vztah tupého lineárního soupeření dvou mocností, nýbrž jako paralelní potácení se dvou oblastí, které procházejí krizí. A to proto, že novověk je tentam, a období dějin následujících po něm (zhruba od půle 20. století) ještě nemá své pevné vymezení, natož přezdění.

Úhrnem je to kniha, která stojí za přečtení, třebaže k Havlovi nepochybně vyšly kousky oplývající větším vhledem.

David S. Danaher: Číst Václava Havla. Z angličtiny přeložil Stefan Segi. Vydalo nakladatelství Argo roku 2016. 290 stran. Cena 268 Kč.