Moderátor Libor Bouček má v posledních měsících za sebou několik nepřehlédnutelných televizních přenosů: po Českém slavíkovi bylo pozdvižení, jak to, že směla bodovat rasistická kapela Ortel, po hudebních Cenách Anděl byl rozebírán projev zpěvačky Lenky Dusilové, která vprostřed své písně vyzvala ke kázni prezidenta Miloše Zemana, pak přišlo finále Eurovison Song Contest, čili televizní show kvalit, jaké na tuzemských stanicích nejsou k vidění, a nakonec to byl fotbalový Galavečer Synot ligy, vysílaný chvíli po uveřejnění videa s opilým rozhodčím a fotografie námluv klubových majitelů z posledního kola první ligy. Jsou na ní předseda fotbalového svazu Miroslav Pelta, majitel příbramského klubu Jaroslav Starka a Ivan „Ivánek“ Horník. Jak by moderátor v takových chvílích měl postupovat? Má na takové nahrávky a emocionální smršť kolem nich reagovat? „Ne. Kvůli čemu bych měl rýt třeba do Pelty? Kvůli té ‚rodinné‘ fotce před zápasem? Nepřišla mi zásadní, předsedy svazu si vážím, a navíc bychom se dublovali, protože on to glosoval nejlíp. Když řekl, že je dobře, že jsme to všichni přežili ve zdraví, dal to prostě líp než já.“

Jak to, že těch velkých akcí moderujete tolik?

Těžko říct, můžeme to strukturovat: Eurovize, to jsou tři přímé přenosy ze Švédska, které vyžadují znalost anglického jazyka na takové úrovni, aby člověk byl schopen elementárního simultánního překladu. Moderátorů, kteří něco takového zvládnou, tu asi moc není. To může být jeden z důvodů, proč to padlo na mě. Co se týče fotbalu, ten miluju a věnuju se mu dlouho – první Euro jsem dělal v roce 2008. Fotbal mi od té doby zůstal, ostatně Galavečer Synot ligy jsem dělal potřetí nebo počtvrté. Co se týká Cen Anděl, lákaly mě, i když léta dělám Českého slavíka, dlouho. Dělal jsem svůj první přímý přenos v roce 1999 a chtěl se vrátit, protože jsem chtěl pojmenovat rozdíl mezi Slavíkem a Andělem. Abychom nezapomněli, roky dělám Miss. Vlastně si tu vaši otázku kladu taky, ale asi nejsem ten, kdo by na ni měl odpovědět.

Nehrozí v tom současném přívalu přeboučkování a vzájemná únava s diváky?

Snad ne. Leda by k tomu přibyla cyklika, pravidelný pořad. Jenže Máme rádi Česko se teď vysílá sporadicky, já teď vlastně dělám jenom eventy – a když to vezmeme vážně, třeba Eurovision Song Contest nebyl mainstream. Dívali se na to lidi, kteří mají rádi muziku a televizi a hledají novinky. Totéž u oněch ostatních věcí. Samozřejmě mám obavu, že celkově toho může být moc, to riziko si uvědomuji. Ale na podzim zatím nic nemám. Snažím se to vyrovnat, protože v téhle branži okoukáním můžete zničit značku, takže s tím je nutné pracovat. Vlastně ani v létě nebudu vidět, protože nejsem tvář žádné televize, nemám nikde kontrakt. Takže televize mě neždímá. Každopádně to, co prožívám poslední dva roky, je maximum.

Jaká je konfrontace s tím, když hledíte na ty neuvěřitelné show Eurovize?

Všimnete si, kolik je v tom peněz. Když tu proběhlo asi půldenní extrémní nadšení z Gabriely Gunčíkové a hlásalo, že mohla dokázat leccos, třeba i vyhrát, muselo se vedení České televize, pokud se tahle myšlenka k němu dostala, zhroutit. Protože následující ročník soutěže vždy pořádá země předešlého vítěze. A náklady se v tomto případě pohybují přes půl miliardy, to by Českou televizi dostalo do strašných svízelů. Ale nemohla by odmítnout, protože jde o velkou čest. Jinak nevím, co je tím kouzlem, ale taky mě to bavilo. Přitom sám postupuju podobně jako letos švédští moderátoři: od prvních zkoušek příliš neměním text. To se mi líbilo i na nich, neměnili připravené. Přitom byli elegantní a nenucení, byť to měli připravené…

Byli nabiflovaní?

To se řekne u nás, oni to prostě měli nazkoušené. A k tomu patří, že výsledek divákovi připadá přirozený. Anthony McPartlin a Declan Donnelly v Británii mají tým scenáristů a leckdy i čtečku, přitom divák je nadšený z toho, jaké mají ti dva okamžité nápady. Je zajímavé, že my tady všechno jedeme z hlavy. Nemáme čtečku ani kartičky. Když sem někdo přiveze licencovanou show, hned se ptá: Kdo je scenárista moderátorů, kdo je scenárista porotců, kdo je scenárista hostů, kde máte čtečku? My to nemáme, odpovídáme. Těch pár zdejších moderátorů jede z hlavy, no šílenost. Kdežto oni jsou naučení a přirození.

A změní se to u nás? Zrovna jsme v momentě, kdy nevíme, co udělá nástup Seznamu. Ten vstup mezi televize ohlásil monstrózně, může s návyky zamávat.

Může, ale Seznam zatím nešel do velkých show. Ale stejně: počet těch, kteří u nás zvládnou přímý přenos, je omezený. A mladší generace se tomu příliš nechce věnovat, nevidím tu dvacetiletý talent, který by denně chodil do rádia, tam trénoval a trénoval a čekal, až se za deset let dostaví výsledek. Lidé, kteří v česko-slovenském prostoru moderují velké show, tak postupovali všichni. Adela Banášová vysílá od sedmnácti na Funrádiu, já vysílám od roku 1999. Venku je to taky tak, moderátoři – nikoli komici – vysílají v rádiu. To je legitimní, normální cesta. Člověk musí směřovat od malého k většímu. Zkoušeli dát do talentové show někoho hned, jenže divák to nekoupil. Rádio je nejjednodušší i nejpraktičtější cesta, jak se dostat nahoru, i když jsem v něm na televizi čekal šest let a třeba Leoš Mareš stejnou dobu. Rádio je geniální trénink.

A dostane se sem tedy to, co jsme viděli v Eurovizi?

Dostane – protože ten, kdo to viděl, už to tak bude chtít vždycky. A tak zmizí i zdejší ukecanost. Naše talentové soutěže na rozdíl od zahraničních jsou užvaněné, protože tak se dle zadání nahání čas. Čím delší stopáž úspěšného projektu, tím věší sledovanost. Takhle se to počítá, takže je nutno bezobsažně si povídat. Koupí se třeba formát na třicet minut a přijde otázka: Šlo by z toho udělat minut padesát? Šlo, ale nebude to ono, bude to roztahané. Jenže to český divák neřeší, protože originály nezná. Příliš se nedívá ven, takže náš výsledek mu vyhovuje. Vždyť kolik je takových jako my dva, kteří se díváme na televize venku a řešíme ji takhle detailně?

Leckdo z naší a mladší generace kouká ven, frčí třeba talkshow Johna Olivera a po jejím zhlédnutí se šíří frustrace, že toto tu chybí. Ta angažovaná, politická, přísná řežba.

To je přesně to, co by mohl udělat Seznam. Mají tam Maryška, to je cesta. Když to bude silné, proskočí to a televize se přizpůsobí. Teď televize cílí na co největší skupinu obyvatel, má cílovku od patnácti do čtyřiašedesáti, prostě široký záběr. Chce zaujmout většinu, přičemž sedmdesát procent lidí u nás žije na venkově, šedesát procent jsou lidé starší třiceti let – a těmto lidem John Oliver nic neříká.

Jsou tu přece i mladí. Ti prý se na televizi nedívají proto, že se nemají na co dívat. Když se zřizovala Prima COOL, kdekdo naříkal: Hele, to je pro mladé, proč je to dabované, proč ne v originále s titulky?

Jasně, ale okamžitě můžu kontrovat diváckým složením pořadu Tvoje tvář má známý hlas – a ten sleduje ta mládež. Přitom z Johna Olivera v tom není nic, je to návrat ke staré dobré estrádě roku 1996. Když jsem koncepci toho pořadu slyšel, nevěřil jsem, že to může fungovat. Jenže je to totální válec, děti si posílají ukázky z něj. To my dva jsme divní, my dva hrozně přeceňujeme Johna Olivera a jemu podobné, protože většinu, na kterou musí cílit celoformátová televize, to nezajímá.

Většinové věci nezpochybňuji, ale ty vyhraněné chybějí. Kopu za tu výlučnost.

Chybí tu názorová věc, to je jasné – a je super, že se dovídám mezery na trhu. Otázka je, jestli by televize názor pustila. Asi jo, protože takhle začínala německá TV Total se Stefanem Raabem, v jedenáct večer. Byl to tehdy risk šéfa, který řekl: V jedenáct večer si dělejte, co chcete. Takhle ale taky začínali Michal Suchánek s Richardem Genzerem. Bylo to v roce 1999, kdy se Vladimír Železný svévolně přestěhoval od Američanů z Vladislavovy ulice na Barrandov. Seděli tehdy v garáži a jeli myslím svůj nejlepší pořad, jmenoval se Katapult. To byla názorová talkshow s hosty, kdo tehdy přišel, přišel, Suchoš s Geňou byli děsně vtipní, občas trochu připití, ale i tak byli názoroví. Podle mě jim prostě Železný řekl: Kluci, nemám co vysílat, dělejte si tam, co chcete.

A přesně tohle chybí, teď televize diváka šolíchá. Chybí víc nejistoty, na co se koukáme, na jakou naposled vsadily kuchařské show na Streamu. Parodie skrytá za dokonalou nápodobou formátu.

No a hodně diváků ji pořád nepochopilo. Ale šílenější je, že naši vrstevníci třeba z České Třebové ani nevědí, že se takové pořady rozjely. Já se prostě snažím obhajovat televize, protože musí uspokojit nejen nás, kteří jsme připojeni na svět pořád, ony musí jít po všem. A to nejen kvůli obchodním zájmům, ale i kvůli veřejné službě. Ale jasně, odvážnost v televizi chybí a taky mě to mrzí. Šance na změnu je myslím v tom, že se nebudeme bát startovat na internetu a čekat. Teď by každá televize stála o Tondu Blaníka, teď jo.

Pořád vlastně pláčeme po České sodě.

No jasně, ale kdo by ji dělal? Herci možná jsou, ale kdo jim to napíše? Chybějí scenáristi, obzvlášť na tohle. Na fikci je ještě najdete, ale na nonfiction ne. Nejsou, nikdo nechce zábavu tvořit. Neznám ani mladé, kteří by přišli a řekli: Hele, mám formát. To je další problém – mladé nezajímá standardní televize pasivně, jenomže ani aktivně. Už jsem to říkal: Oni nechtějí jít o víkendu vysílat za málo peněz do rádia na čtyři hodiny. Proč? Nechápou, že je to vlastně investice. Přitom televize by na ně zareagovala stejně jako na nabídky pořadů. Neznám, že by někdo řekl ne. Minimálně řeknou: Tak ten nápad natočte. Jenomže nikdo s žádnými nechodí.

Když jsme mluvili o političnosti, co s letošní Eurovizí, kterou vyhrála ukrajinská, zjevně angažovaná píseň? Tím, že takový rozměr v našich televizích není, měla by být vysvětlena moderátorem, jinak působí jako UFO.

Na to nebyl prostor, navíc to nechtěli. Osobně si myslím, že to tam opravdu nemělo být. Vize Eurovize je víc než padesátiletá, jednoduchá a souvisí s poměry v poválečné rozbourané Evropě: zapomeňme na všecky konflikty, pojďme se poměřit v muzice a nepleťme do toho názory. Já samozřejmě znám příběh odsunutých ukrajinských Tatarů, o nichž vítězná píseň byla. Jenže neměla tam být, byla proti pravidlům. Rusko nic neudělalo, nepřišlo a nezazpívalo Krym je náš, dělá dobře mně i tobě. Průšvih, který hrozil přítomností obou zemí na jedné akci, měl být v tom, že Rusko nebo Ukrajina má lepší tanečníky, tak to mělo být. Ukrajina udělala faul. Nechápu, že to prošlo, jsem z toho překvapený. Někde jsem psal, že mě to štvalo, že se vrátil festival politické písně. Ani nebyl prostor na to, vysvětlit to divákům, vždyť já v tomhle případě ani nebyl moderátor, spíš překladatel. Musel jsem dodržet, co říkali oni.

Beru, ale když na Andělovi dojde k vystoupení Lenky Dusilové, na to už přece jde reagovat.

A jak? Co mělo zaznít? Stál jsem a říkal si: Tak co, vystupuje, má názor, má na to právo.

Takže moderátor nemá hned komentovat takové výstupy?

Nemá, myslím si, že ne. Moderátor by mohl říct svůj názor, kdyby chtěl, ale ne na tohle. Protože na tom není co komentovat, byl to celistvý projev, výzva, na kterou má právo. Formálně, myslím, byl její vstup trochu z rozběhu. To ale je formalita a obsah nehodnotím. Hlavně by moderátor neměl takové chvilky komentovat proto, že do podobných cen nemá co tahat politiku. Může nanejvýš glosovat – to ale já dávám, třeba v úvodu Slavíka jsem měl Ovčáčka.

Což ale je střela do bezpečí.

Ale Lenka přece střelila do stejných míst. Rozdíl mezi námi byl v tom, že můj projev byl svébytný, uzavřený. Vyřízeno. Toto byla její iniciativa, ne moje, tak jsem ji nechal, to je v pořádku. Stejně jako když mluvil David Koller. To je úloha moderátora, nechat to být. Však taky z toho nikdo nebyl překvapený – ani já ne.

A šílení kolem Ortelu?

I k tomu se dá stavět jednoduše: Ortel podle právních analýz neporušuje zákony, takže neexistuje důvod vyloučit ho ze soutěže popularity. Zatímco Řezník podle právní analýzy pravidla porušil. Navíc nebyl součástí Slavíka, byl oceněn v rámci vložené soutěže Hvězda internetu, která má jiná pravidla než Slavík. On klidně mohl vyhrát zpěváka. Zkrátka čemu jinému věřit než právu?

Jasně, ale s člověkem lomcují emoce.

Podívejte, Kryštof boduje, ale většinou na předávání cen pošlou zástupce. Tomáš Klus boduje, většinou ale nepřijde nebo pošle zástupce. Ať všichni, kdo nepřijdou a přitom se ptají, jak je možné, že vyhrává Ortel, aktivují své fanoušky stejně, jako to dělá právě Ortel. Měl bych jistě zvláštní pocit, kdyby Ortel porazil Kabáty, ale takhle co? Přišli, byli pokorní, nic neřekli, nebyli politicky angažovaní. Jejich muziku neposlouchám, nesdílím jejich názory. Jestli ale existuje něco spravedlivého, kde jsou autorizované, absolutně čisté hlasy, je to Slavík. Takže umístění Ortelu odráží názor lidí, tak to je. Měňme tedy názor lidí, než abychom říkali: Ty jo, Ortel ve Slavíkovi, to je šílené. Jenomže to je realita, podívejme se na venkov. Lidi mají strach z něčeho, co tu není, ale místo aby řešili, jak mají politici pracovat, brojí proti nepřítomnému. To je šílené. Jestli Ortel otevřel nějaké téma, které všechny pobídlo k rozhovoru, je to dobře.

A kde v tom má balancovat moderátor?

Ve vlastním pořadu musí být názorový. Ale do pořadů, kde je průvodcem, názor nepatří. Může třeba být ve stand-upu, v úvodu, ale jinak ne. Ve chvíli, kdy někdo řekne názor, neměl by s ním moderátor jít do konfrontace. Lenka je zpěvačka z nejoceňovanějších a řekla svůj názor. OK, je její, děkujeme za něj. Taktéž v okamžiku, kdy přijde Ortel: dostal Slavíka, prosím. Když začne přetahovat stopáž, říkat šílenosti nebo z mého hlediska porušovat zákon, zakročím. Jinak ale je to pódium jejich svébytný prostor. To je supr, že mají názor, vždyť naši rodiče za nic jiného nebojovali, než abychom názory mít směli.

Lukáš Novosad