Na karlovarském festivalu bude mít premiéru nejnovější film Jana Němce Vlk z Královských Vinohrad. Jeho premiéra bude asi vnímaná pikantně, neboť autor snímku zemřel před dokončením. To tak padlo na asistenta snímku, režiséra Tomáše Kleina.

V jakém stavu teď film je?

Doděláváme zvuk, barevné korekce a tisíce detailů, jako jsou titulky.

Takže Jan Němec ještě stihl natočit všecko?

Jedna naplánovaná scéna nebyla dotočená a zbyly na mě i drobné dotáčky, se kterými se ale počítalo. Měl jsem s Janem Němcem dohodu, že film dokončím v intencích, které si on přál. On věděl, že nebude moct všude a u všeho z fyzických důvodů být, a tak se obklopil kreativními lidmi, kterým důvěřoval. Němec nás do filmu autorsky vtáhl, tak se nám pak lépe pokračovalo i při dokončování filmu, než kdybychom byli jen řemeslníci. Na druhou stranu myslím, že tento scénář Jana Němce je výrazný a komunikativní a jsou v něm dostatečná vodítka, než aby se z toho stal jiný film než Němcův. Myslím, že se jeho styl podařilo udržet, že výsledek se nepodobá našim filmům, nýbrž že je to janněmcovský film. A v dobré formě, řekl bych.

To je životopisný film, že?

Je to film, v kterém je celý Němcův život, se všemi jeho kotrmelci, které zajímavým způsobem kopírují naši historii. Ten film rozhodně nespadá do kolonky experiment jako jiné jeho poslední filmy, je to film spíš komunikativní, příběhový, který je natočen ve velmi svobodném duchu. Ten samozřejmě částečně je určen tím, že je to film režiséra na sklonku života, i tím, že jde o historický životopisný film, který ale má rozpočet nezávislého snímku z Prahy. Takže sice se cestuje do Cannes, ale to se nijak historicky neilustruje. Dojede se tam a ze současného canneského festivalu se „ukradne“ příběh Jana Němce, který je z roku 1968. Takhle podvratně se ten film vyráběl – a to mi na něm přišlo zajímavé a chytré. Vábilo mě, že zkušený Jan Němec, který chytře umí pracovat s diváckým čtením vyprávěcích kódů, dokáže udělat film, o němž by si většina režisérů řekla, že se ve zdejších podmínkách udělat nedá. Jenže on ho odvyprávěl, což může být dobré osvěžení pro diváky i filmovou komunitu, která si třeba uvědomí, že se nemusí ustavičně patlat s tím, máme-li pro záběr k dispozici renesanční zábradlí, či ne.

Pořád si nesvedu ten film ani jeho výrobu představit.

Prostě je to fascinující. Němec měl silný a zajímavý příběh a vůli vyprávět, a přitom byl dostatečný pankáč odvyprávět něco, co se zdálo, že z různých důvodů odvyprávět nepůjde. Nehledě na to, že věděl, v jaké fázi života je. Prostě do toho šel. Tohle ale platí pro film obecně, je to umění odvahy udělat správné rozhodnutí, i když člověk ví, že možná spadne z piedestalu dolů. Ale jedině tak potom může odejít s rovnou páteří a může se smát a nemusí se před nikým ohýbat ani pitvořit. To pro mě byla nejzajímavější poloha tohoto filmu. Sám jsem zvědavý, jak bude rezonovat. Myslím, že pro generaci, jíž se to vyprávění týká a která prošla tím, čím si prošel Němec, to může být silný film. Samozřejmě pokud přistoupí na punk, který jim Jan Němec ukáže. Myslím ale, že jo, protože to je zábavné, nejde o znouzectnost. V podstatě nám Němec od začátku zakazoval, abychom dělali krásný věrohodný film. Říkal, že jde o fikci, o hru, že nikomu neřekneme, co je pravda, co falzifikát a co nafukujeme. Takto je film obnažený a takto krásně vybruslil z limitů, které před ním byly.

Myslíte, že pro mladší to bude méně uchopitelné?

To ne. Víte, já jako mladý člověk a režisér nevím, jestli bych chtěl dělat film s jiným režisérem než s Janem Němcem. Jeho považuji formálně i lidsky za mladého člověka, schopného dělat řadu rozhodnutí, jichž se jiní filmaři bojí. Myslím rozhodnutí, jako jak formálně vyprávět film, jak využívat postavy. Třeba obsadit Karla Rodena jako alter ego Jana Němce, přičemž víme, že jeho další alter ego je Jan Němec, o jehož příběh jde a který tento film realizuje. To jsou odvážná rozhodnutí, není to klasický biografický film, vyprávěný způsobem: takhle to bylo a takhle je to dál. Němec si tam dovoluje řadu odvážných prvků: třeba se štábem pěti lidí bez jakéhokoli povolení točit v Cannes, přesto tam zrealizuje zásadní scénu. Hodně režisérů by tam za takových podmínek myslím ani nejelo. Přitom on z toho vybruslí, a ještě vyždímá emoci, kterou potřebuje. Dokonale to souzní s pocitem, který chce odvyprávět: je to tulák světem, který začal na výsluní, pak spadl, toulal se Amerikou, kde s jeho upřímností a přímočarým charakterem, který neustále říká, co si myslí, nebylo možné se prosadit. Pak se vrátil a dál vítězil. Šel svou specifickou cestou, která vyžadovala řadu obětí, ale bylo to vítězství. I když jiné než vítězství Miloše Formana, jenž naplnil americký sen. Ale mně je bližší to vítězství Němcovo než Formanovo. Němec musel filmy točit v podmínkách neuvěřitelných, přesto je vždy natočil. A myslím, že tak snadno nezestárnou – na rozdíl od filmů poctivých a opatrných, které už nikdy neuvidíme.

Ale stejně jako Němec bez povolení natáčel v Cannes, natáčel Zdeněk Troška třetí díl Slunce, sena. Sebral plný autobus lidí a bez povolení jel natáčet na týden do Itálie.

To ano. Ale myslím, že Němec tento přístup ve filmu jasně obnažil. Je to jeden z hlavních formálních prvků jeho filmu. Vezme auto z 60. let, kterým kdysi v Cannes byl, pár rekvizit a toto vloží do současného světa Cannes, protože má stejného ducha jako tehdy. Promenádují se tam lidé, je tam nějaká atmosféra a ambice. Takže jemu najednou nic nechybí, aby mohl točit, co potřebuje. Divák se sice může divit, že to je rok 1968, třebaže tam všichni nosí mobily. Je dokonce možné, že to někoho urazí, ale snad ne, protože Němec tuto formu definuje a celou dobu s ní pracuje. A emočně to funguje. On si to totiž může dovolit – a to mě na tom fascinuje taky. On má velké ego, nevím, kdy takové režiséry zase budeme mít, protože jemu, Věře Chytilové a celé jejich generaci se dostalo uznání ve světovém měřítku, takže jejich ego mohlo vyrůst. Tolik příležitostí mladší režiséři neměli. Zároveň ale je u té zmíněné generace patrna velká sebeironie a odstup od sebe sama. Ani Vlk není patetický film, nepřehání to se sebeláskou, nedochází v něm k pitvoření starého režiséra.

Říkal jste, že to je janněmcovský film. Co ten přívlastek znamená? Protože pro mě jsou Němcovy filmy různorodé, každý film vlastně začíná znovu a hledá vyjádření – to mě na nich baví.

To je ono, to je ta kategorie. Přichází s něčím, co nás překvapí. Nevíme jak, zda formou, nebo něčím jiným, ale překvapí. Současně pro tento film platí, že ono „janněmcovský“ je jeho příběh, který částečně propojuje Němcovy filmy s jeho životní filmařskou kariérou. Takže je to částečné ohlédnutí Jana Němce, ale zahrnuje tam všechny svoje filmy, respektive etapy, ve kterých je dělal. Není to solitérní film jako třeba předešlý Heart Beat 3D. Vlk má přesah, je to film o Janu Němcovi.

Čili je to loučení? Byl to film chystaný na závěr? Protože tak to vyznívá.

Myslím, že loučení ne. To by Jan Němec nepřipustil, on se neloučil. Možná tušil, že se blíží jeho konec, ale nepřipustil by ani debatu o něm. On prostě byl on the road again, jel dál a dál a dál, protože se držel toho, co je jeho talent. Tedy točil filmy, do ničeho jiného se nemotal. Vlk není film ve stylu: uklidím, rozloučím se a zavřu dveře. Ten film byl v plné práci, všecko bylo v plné práci, neprobíhala setkání, kde bychom probírali, co bude, až on tady nebude. Prostě není to Odcházení Václava Havla, i když tam ten aspekt patrně bude. Jenže Jan Němec už chystal další film, přestože tušil, že točit ho asi nebude.

Co dál? Jaký vliv na vás tato zkušenost bude mít? Vaše filmy svou poetikou už tak k Němcovým pasují, čili rozumím, proč jste se našli. Ale co dál?

Odnesl jsem si velkou zkušenost. Chystám teď svůj celovečerní debut. Nemá nic společného s náměty Jana Němce, ale to, co jsem se od něj teď naučil, a bylo toho víc než za pět let studia na FAMU, to se tam promítne. A nám všem, producentovi, střihačovi atd. Budou tam nějaké podobné prvky, není náhoda, že jsme spolu dělali film. Na režii jsem potkal všehovšudy dva tři lidi, kteří mně opravdu imponovali, a Jan Němec byl nejlepší z nich. Měl jsem k němu takový vztah. Když se pak Tomáš Michálek dostal k produkci tohoto filmu, zavolal mi, protože hledal někoho, kdo by s Němcem Vlka udělal jako jeho asistent, ovšem kreativní, nikoli technický. Proto šel za mnou. To spojení asi fungovalo taky díky podobným charakterům. Přijde mi to celkem přirozené, že jsme dospěli k sobě.

Co tedy bude váš další film?

Je to volně na motivy životních příběhů Zdeňka Perského z knihy Kde domov můj. Perský je recidivista, který byl pětadvacetkrát vězněný za drobné podvody a krádeže, a víc než kriminálník je vlastně art performer. Kradl kdysi způsobem, pro který forma byla důležitější než předmět zcizení. Je to pábitel, charismatik. Jeho kniha je velmi zajímavá, trochu zapadla, přesto ji pár lidí už chtělo točit. Takže budu točit o tomto člověku s bohatým vnitřním světem, který se projevil relativně kontroverzními činy nenásilného typu. Zločin je jeho umělecké dílo a zároveň ho použil jako terapii, aby se svému osudu vzepřel a přestal páchat trestnou činnost. Čili jeho kreativní stránka přebila tu zločineckou. Beztak myslím, že je víc umělec než zločinec. Ne každý to samozřejmě je schopen přijmout, s tím on se nějak potýká, ale myslím, že vítězí. Navíc ta jeho skutečná poezie má velkou terapeutickou hodnotu pro řadu lidí, kteří se s jeho dílem potkali, ať už to byli jeho přátelé z podsvětí, vězení, nebo třeba já. Mě jeho umění fascinuje a něčím osvobozuje od všedního stereotypu a spolu bychom ho chtěli předat dál. Teď se s námi dost věnuje přípravě filmu.

Byl by nějaký konkrétní příběh z těch, které dělal?

Perský potká na Václaváku krásnou holku a nemůže ji nechat projít. Namísto toho, aby ji normálně oslovil, na ni rozjede svůj talent, poetický podvod. Nejdříve se chová jako fracek a hodí vajgl o výlohu, že se holka lekne, co je to za magora. Tím se jí zapíše do paměti. Pak ji oběhne, změní projev na neviňátko. Znovu ji osloví, jestli před chvílí neviděla jeho bratra, že jsou trojčata a že se musejí najít, protože jim za chvíli letí letadlo. Dívka mu možná úplně nevěří, ale je okouzlena jeho šílenou kreativitou, a tak se spolu vydají hledat jeho dvojče. Teprve až jsou oba po dlouhém čekání v baru natolik opilí, že se nemůžou hýbat, Peršák prozradí, že to všechno byla jen bláznivá balicí technika, protože na takovou vesmírnou krásu ani jinak reagovat nemohl, nemohl riskovat, že ho odmítne. Je to podvod, ale taky magický realismus, kterým on umí okrášlit realitu. Později třeba stavěl ve vězení raketu z kýble a splachovadla a nenaladěného rádia. Aby si spoluvězni mohli udělat zážitkovou tour do vesmíru a zpátky, mohli se probudit a říct si, že ve vesmíru je člověku tak smutno, že je potom krásné probudit se i ve vězení. Je to myslím originálnější než Tulák po hvězdách Jacka Londona, je v tom poetika, kterou žádný spisovatel, který patnáct let neseděl, nevymyslí.