Cesta do Bukurešti byla vlastně prodloužením únorové exkurze na Valašsko, o níž jsem psal v dílech o Rožnově a Valašském Meziříčí. Jádrem Rumunska je také přece Valašsko, stará Valachia, země Valachů, tedy románských obyvatel Balkánu, romanizovaných Dáků, k nimž se v průběhu složitých a nepřehledných dějin přidaly další elementy, ze kterých se pak poskládal rumunský národ.
Kdyby vás náhodou zajímalo, jak se rumunsky řekne radost, tak vám v překladači vypadne slovo bucurie, čte se to bukurie, a já měl opravdu radost, že jsem po mnoha letech byl pár dní v Bukurešti, ve městě radosti. Naposledy to bylo před pětatřiceti lety, a to jsem ale spíš než radost měl vztek a taky poněkud strach či obavu, jak to všechno dopadne, protože jsme pár dní předtím byli u moře na pláži kompletně okradeni, pak nás i vyhodili z vlaku, nikoli však Rumuni, nýbrž Češi.
Cestě za vlašským salátem do Vlašimi (minulý díl) předcházela epochální výprava na Valašsko, o níž vyšly zprávy v únorových a březnových vydáních našeho nekonečného cestopisu. Epilogem této výpravy bude pojednání o pobytu ve Valašském Meziříčí, městě, kam expedice dorazila jednoho studeného zimního večera z Rožnova pod Radhoštěm. Ve Valašské Mezopotámii, jak bychom mohli Valmezu také říkat, byla úplná tma, která poněkud ztěžovala orientaci.
Nápad jet do Vlašimi a dát si tam vlašský salát není jistě zvlášť duchaplný, ale po cestě na Valašsko mi přišel namístě. Není to však tak jednoduché, neboť majonézové a salmonelové bufety s tzv. lahůdkovým pultem už v malých městech jako Vlašim vymizely. Musel jsem se proto spokojit s příslušným úsekem v supermarketu a kelímek se salátem si odnést do penzionu a tam ho spořádaně a opatrně, aniž bych cokoli umazal, sníst. Mohl jsem to udělat také na lavičce v parku, ale bylo ještě předjarně chladno.
Na Pekařské v Brně je místo, kde se kdysi, bylo to 15. února 1976, propadla zem pod paní Marií Bartošovou, pětačtyřicetiletou květinářkou. Nejspíš ji pohltila voda, kterou se najednou zalil několikametrový kráter, a pak ji vsákl do svých náhle odkrytých hlubin. Její tělo se nikdy nenašlo, vlastně možná jen jeho kousek, ale to až po mnoha letech, kdy byl případ uzavřen i tím, že v roce 1993 dal městský úřad na zeď domu, u kterého se to stalo, pamětní desku s nápisem, že toho lituje.
Tohle jednou špatně skončí, opakoval muž v beranici a tloukl dál kladivem do kovadliny, takže mu chvílemi nebylo rozumět. Myslel tím obecně situaci světa, který se podle něho vyvíjí špatně, protože lidi strašně zpohodlněli a zlenivěli. – Pane, kdo ještě umí něco udělat rukama? ptal se mě řečnicky a já mu řekl, že někdo se ještě najde, ale já to třeba nejsem, i když pokosit kousek louky bych ještě zvládl, ale nabrousit kosu už asi ne, to bych se bál, že si přeřežu žíly… Muž mávl kladivem, řekl, že spíš jde o ty mladé, kteří furt čučí do počítača, a kdyby měli třeba nadojit kozu, tak ani nevědí, jestli to není kozel…
Hned vedle Jurkovičových perníkových chaloupek, o nichž jsem psal minule, je na radhošťských Pustevnách ještě jedna pozoruhodnost, tajemný hotel Tanečnica. Otvírali ho tady už v roce 1926, v červnu roku 1928 tu přespal prezident Masaryk, který pak křepce, napodobuje tím legendární túru Cyrila a Metoděje, došel po snídani až na vrchol Radhoště, kde mu dětské sbory zazpívaly vlastenecké písně, načež několik dítek prezident pohladil po hlavičce.
Moravskoslezské Beskydy jsou na svém severním hřbetu tvořeny hradbou pěkných kopců, které připomínají mohutné pecny chleba porostlé temnými hvozdy. Jen na vrcholcích jsou někdy trochu zaobleně holé, čímž mi jsou osobně blízké. Dřív, za rozmachu valašského pastevectví, byly podstatně odkrytější a dobytkem spásanější, jak je vidět na hodně starých fotografiích. Po vymizení bačů, koz a hlavně ovcí (dřív existovala stáda až o tisících hlavách) zas hřebeny i stráně zarostly stromy, takže člověk má pocit, že tam lesy byly odedávna.
Asi před patnácti lety mě postihla akutní potřeba někam se ztratit. Pomohl mi, jak již tolikrát v životě, Jáchym Topol, který mi řekl o doktoru Urbišovi, u něhož se zase předtím byl ztratit on. Popsal mi to tehdy asi takto: Fakt zajímavej chlápek, guru, trochu mystik a šaman, ale v pohodě. Jeď tam, je to v Beskydech, jmenuje se to Kunčice pod Ondřejníkem, to si zapiš, já se to učil týden, ale všichni tam říkají, že je to v Čaladný – nebo Čeladný, to se mi taky plete, prostě někde pod Ostravou.
Tak tedy ještě jednou: Sázavský klášter byl zrušen dekretem Josefa II. v roce 1785, tehdy zde žilo kolem dvaceti mnichů, byl to tedy takový spíš menší klášter, pravil pan farář Cigánek, když jsme vešli do kostela Panny Marie a svatého Prokopa a postavili se kousek od brány s mříží z glagolice, o jejímž sázavském výskytu jsem psal minule. Ale o mnoha věcech jsem nestačil napsat, třeba o svatém Prokopovi, poustevníkovi sázavském, by se toho mělo napsat mnohem víc.
O sázavských slovanských mniších se obecně ví, že to vůbec neměli snadné. Museli snášet různé ústrky a příkoří, sotva se usadili a trochu to tam v houštinách na břehu divoké Sázavy zvelebili, už je vyháněli a pronásledovali, a když se pak zase mohli na chvíli vrátit, tak to trvalo jen chvilku, a už zase museli balit, a to definitivně. Zbyla po nich jen staroslověnská tradice, která se pak ale musela stejně složitě objevovat.
Mám rád historku, která se prý odehrála během maďarské protikomunistické revoluce v říjnu 1956. V Budapešti byli na zájezdu čeští sportovci, snad házenkáři nebo nějaký takový kolektivní sport, a než stačili odjet, vypuklo povstání. Tehdy byly všechny československé autobusy, stejně jako třeba lokomotivy, opatřeny červenou plechovou hvězdou na čumáku. Tuhle nevinnou ozdobu zahlédl dav maďarských revolucionářů, kteří se vrhali na jakýkoli symbol nenáviděného komunismu.
Na okraji Sedlčan je hezky opravené osamělé vlakové c. a k. nádraží, na kterém jsem nasedl do motoráku, jenž mě odvezl do Kosovy Hory. Originální by bylo odjet rovnou do Kosova, ale to by se poněkud protáhlo. Do Kosovy Hory, které dřív část jejích obyvatel říkala Amschelberg, to jede ze Sedlčan jen čtvrt hodiny, takže se tam dá také dojít pěšky, ale to je kus po silnici, na což nemá každý nervy. Pokud mu tedy neprasknou, dojde za chvíli do Červeného Hrádku, kde je zpustlý mlýn a romantický zámek, na němž se koncem předminulého století školil mladý Jan Kotěra, tehdy ještě student.
Pod Andrássyho třídou, což je ten pravý pešťský bulvár, vede linka M1 podzemní dráhy, kterou se nejsnadněji dostanete do Széchenyiových lázní, kam jsem minule (viz č. 1/2022) nestihl dojít. Během cesty lze zažívat historický pocit, neboť jedete nejstarší linkou metra na kontinentě, takže vlastně ani nejedete metrem, protože tak se té undergroundové dopravě začne v Evropě říkat až poté, co si v Paříži vyvrtají Metropolitain, což Francouzi zvládli až o čtyři roky později než Maďaři: teprve roku 1900.
Právě jsem vystupoval z vlaku na Nyugati pályaudvar (Západní nádraží), když mi zavolal můj ctěný přítel, editor spisů Pithartových a Patočkových, Jan Vít, zeptal se, jak se mám, a já mu pravil, že jsem zrovna přijel do Budapešti. „Ó, to zajisté půjdete do Gellértových lázní, to přece patří ke středoevropskému habitu…“ „Zajisté“, pravil jsem, i když už jsem se cítil trochu provinile, neboť ve skutečnosti jsem měl v úmyslu zajít spíše do lázní Széchenyiho.
Seděl jsem v kavárně Slavia, bylo nedělní dopoledne, pár dní před zimním slunovratem, od rána šero, jen občas studené slunce olízlo hladinu Vltavy, nad níž se míhali rackové, nebo se mi, když to teď píšu, aspoň zdálo, že by mohli. Seděl jsem u malého kulatého stolku, před sebou skleničku vymačkaného pomeranče za devadesát a hrnek s kávou, ale už dávno ne černou za cca tři osmdesát, na kterou se tady chodilo v jiných, literárních časech, to už by možná ani personál nevěděl, co to je a jak to udělat, ale míchal jsem obligátní cappuccino za sedmdesát pět.
Když jsem jednou za čas na Mělníku (nebo na Mělníce?), jdu se vždycky podívat na soutok těch dvou českých řek, Elbe a laterálního kanálu vraňansko-hořínského čili Vltavy, a na Říp, který se někdy ztrácí v mlze. A když se dostatečně dojmu z toho českého výjevu téměř posvátného, jdu k hlavě Viktora Dyka, rodáka z blízké Pšovky, a hned mi bleskne hlavou vzpomínka na mého dědu, který měl úplně stejný knírek a také tu čupřinu na čele, kterou já bych si tam mohl leda tak nalepit
Obcházel jsem kostel svatého Havla, jeden z dvou poříčských kostelů, druhý je románský Svatý Petr víc nahoře, protože Poříčí je sice malé, není tam už ani hospoda, jen jídelna U Všetečků, díky za ni, ale složené je z více částí. Jedna je u řeky, u Sázavy, která se tady točí do oblouku, a v té druhé, vyšší, vedou koleje Posázavského pacifiku. Ten má tady v obci jeden ze svých viaduktů, pod nímž teče Konopišťský potok.
Hrad v Týnci nad Sázavou je složen z věkovitě zčernalé hranolové věže a břichaté rotundy, která se k ní přimáčkla a už se jí nepustila. Do své sbírky Hradů spatřených si ji namaloval Karel Hynek Mácha buď v roce 1832, nebo 1833, což byla léta, kdy k Sázavě a do Benešova jezdil za Marinkou Stichovou, dcerou hajného na Konopišti. Kupodivu Marinka, byť vlastenka, se nehrnula do vztahu s mladým romantikem s nezajištěnou existencí, takže Mácha aspoň bloudil cestami dolního Posázaví, při nichž nemohl minout Týnec.
Po cestě do Drážďan, míjeje krajinu Českého středohoří, mě napadlo, že bych se, až tam dojedu, měl konečně vypravit k hrobu Caspara Davida Friedricha. Největší malíř německého romantismu, můj obzvláštní oblíbenec mezi malíři, které mám rád, byl vlastně krajan, nebo spíš soused. Z Drážďan, kde strávil polovinu života, to měl do Čech jenom kousek a při pohledu na obrazy, které z těch cest vznikly, je zřejmé, že to tady vnímal jako svůj vlastní přírodní prostor, který k němu mluvil a jehož řeči rozuměl.
Jsem ještě pamětník obrovských hromad kamenných sutin, které se tyčily na cestě k Labi, tam, kde nyní stojí znovupostavená Frauenkirche, jejíž kopule mezitím vrostla do siluety Drážďan, jako by tam nikdy nechyběla. Ta silueta je myslím nejkrásnější z Mariánského mostu. Ale to už je všechno dávno, jenže člověk jako já se těch asociací jen tak nezbaví. A ani neví, proč by měl. Mezitím se Drážďany staly nejbližším německým městem Čechů, pro Pražáky je to skok, autem nebo vlakem.
Bardejovské Kúpele se na starých pohlednicích jmenují Bártfafürdö, neboť Bártfa je Bardejov a fürdö velmi důležité maďarské slovo. Tak jim asi říkala největší celebrita, která se tu kdy ubytovala, a to skoro na celý měsíc, maďarsky mluvící císařovna Alžběta čili Erzsébet magyar királyné, prostě Sissi. Přijela sem 1. června roku 1895, odjela 22. června, takže tady zůstala tři týdny.
Beethovenova šestá symfonie, tedy Pastorální, začíná jásavou větou, kterou skladatel pojmenoval „Probuzení radostných pocitů po příjezdu na venkov“. A tyto radostné pocity jsem chtěl v sobě probudit i já, když jsem brzy ráno z Vídně vyjel do Heiligenstadtu, na předměstí, které tehdy, v době vzniku symfonie, bylo idylickou vesnicí, jejíž prostředí v Beethovenovi ty blažené pocity vyvolávalo. Tedy alespoň dočasně, neboť radost je u lidí Beethovenova naturelu vždy vzácná a výjimečná.
Z vídeňského nádraží Františka Josefa, které je teď celé rozkopané, jezdí regionální vlaky směrem severozápadním, tedy i do Čech, kam jsem se zas vracel. Ale udělal jsem si přestávku v půli, nebo spíš ve čtvrtině cesty, ve městě Tulln na Dunaji. Trochu jsem to tam znal, před deseti lety jsem tam vystoupil, stejně jako teď, na nádraží, které je asi jediné nádraží na světě, kde se narodil malířský génius, v tomhle případě Egon Schiele.
Brumov – malé město v okrese Zlín, kdysi potupně přejmenovaný na Gottwaldov. Spisovatelovo rodiště. Z pamětihodností vyniká zřícenina hradu a pak rodák Ludvík Vaculík, což zatím místním zcela nedochází. Leží úplně u Slovenska, při Vlárském průsmyku, kudy na Moravu pronikaly v minulosti různé orientální hordy a tlupy, jejichž genofond je na obyvatelstvu dosud příznivě patrný (viz spisovatelova tvář a vůbec). Lokalita a okolí byly mnohokrát přímo i nepřímo autorem popsány, například v prvním a de facto jediném autorově bestselleru, Sekyře.
Začalo to tím, že mi přišel e-mail z knihovny Pavla Országha Hviezdoslava v Prešově. Nejdřív jsem se vyděsil, že jsem tam nevrátil nějakou knížku, přestože jsem v Prešově nikdy nebyl. To už my, lidé s kafkovským prožíváním světa, tak máme… Nadechl jsem se, e-mail otevřel – a bylo tam pozvání na festival Prešov číta rád, což mě vyděsilo ještě víc: co já bych tam dělal?
Po osmnácti letech jsem se vrátil do Bardejova, kde jsme v roce 2003 začínali divokou karpatskou cestu na Duklu, kterou pak Jáchym Topol popsal v cestopise Jak jsme táhli za Stasiukem, neboť jsme opravdu během té cesty přepadli polského spisovatele Andrzeje Stasiuka v jeho domě v horské obci Wołowiec, na druhé straně kopců. Tam žije se svou ženou, vydavatelkou a antropoložkou Monikou Sznajdermanovou, stádem ovcí a několika lemkovskými domorodci, mezi něž ideálně zapadl.
Na severozápad od Vídně se přeskočí několik kopců a dopadne se do Klosterneuburgu, což je pompézní sídlo, které vyrůstá přímo nad Dunajem na jednom kopci, nebo spíš návrší. Tím Klášterní Nové Město připomíná trochu podunajský Melk, jinou rakouskou „vlídnou pevnost víry“, ale je ještě impozantnější a imperiálnější, což bude i tou blízkostí Vídně. Z ní se tam dá dojet za dvacet minut vlakem z nádraží Františka Josefa, které je nyní staveništěm, takže tam nemají ani obchod se spodním prádlem, jak by na správném vídeňském nádraží mít měli, ale vlak směrem na Tulln se tam najde lehce.
Ještě jsem je neviděl, a už jsem ucítil jejich vůni. Stádo koz důstojně zaujímalo pozice na drnech vyčnívajících nad strmým srázem, pod nímž vedla trať a kousek dál tekla Berounka. Mají tady nádherný výhled do údolí a nejspíš i vědí, že jsou na takových sceneriích fotogenické. Jeden kozel se mi přímo vnucoval do záběru a nedal se odradit ani mým pokusem o staročeské zaklínání: Krleš!, Krleš! Byli to tedy tetínské kozy a strýcovští kozlové, možná trochu kozy rodinné a posvátné
Konec srpna mi přinesl dva dny v Ostravě. Mohl jsem si po ní chodit, jak jsem chtěl a uměl, nic jsem nemusel, ale v sobotu večer jsem mohl jít na koncert festivalu soudobé hudby do Nové Karoliny, což je obrovská nákupní parcela, ve které zbyly dva upravené staré industriální baráky pro pořádání třeba takových věcí jako koncert pro orchestr, tři hoboje, zavěšené pokličky a nečekaně zvonící mobil, který návštěvník zapomněl vypnout.
