Dvakrát ponořen v budapešťských termálních lázních

Mučedníci od teplých pramenů

Dvakrát ponořen v budapešťských termálních lázních
Mučedníci od teplých pramenů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pod Andrássyho třídou, což je ten pravý pešťský bulvár, vede linka M1 podzemní dráhy, kterou se nejsnadněji dostanete do Széchenyiových lázní, kam jsem minule (viz č. 1/2022) nestihl dojít. Během cesty lze zažívat historický pocit, neboť jedete nejstarší linkou metra na kontinentě, takže vlastně ani nejedete metrem, protože tak se té undergroundové dopravě začne v Evropě říkat až poté, co si v Paříži vyvrtají Metropolitain, což Francouzi zvládli až o čtyři roky později než Maďaři: teprve roku 1900. Tady v Budapešti si svou Földalatti vasút (podzemní dráhu) otevřeli o čtyři roky dřív, tedy už v roce 1896; podotýkám, že v Londýně měli svou první rouru (Tube) už v roce 1863.

O významu roku 1896 jsem psal minule. To si Maďaři připomínali tisíc let od svého slavného příchodu do Evropy, z čehož měli tehdy, v tom 10. století, již usazení Evropané takovou radost, že si mysleli, že přišel konec světa. Museli jsme je společnými silami EU porazit roku 955 na Lechu u Aušpurku, ale měli jsme namále. Maďaři se pak v rámci možností uklidnili, usadili se, nechali se naším svatým Vojtěchem čili Bélou pokřtít a zařadili se mezi jiné slušné Evropany. V tom roce 1896 slavili, jak se jim to hezky povedlo, a nechali přestavět půlku Pešti. Já jsem si teď užíval výdobytků toho zcivilizování, po kterém zbylo i to pěkné metro (tedy podzemka), která má malé nenápadné stanice, do kterých se leze trochu jako do sklepa rovnou po schodech z ulice, a ty stanice jsou zevnitř obloženy bílými keramickými kachlemi s jemným folklorním dekorem v barvě uherské mleté papriky. Součástí těch secesních staniček jsou dřevěné budky, kde sedí paní a prodává papírové jízdenky, čímž se mi snadno vyřešil problém, jak proniknout do přepravního systému, což bývá vždycky trochu potíž; mimochodem, revizoři se dost vyskytují, jel jsem asi čtyřikrát a dvakrát je potkal. S chutí jsem jim ukázal starosvětsky pořízený lístek.

Hemžení je pozorováno přísnými zraky obtloustlých mužů v bílých tričkách, což jsou lázeňští, pozůstatek významné instituce, která se ještě nedávno vyskytovala v plnohodnotné podobě právě v maďarských lázních. - Foto: Jiří Peňás

Minule jsem také psal, že jsem v Budapešti byl přinucen navštívit dvoje lázně: Széchenyiovy, ty dobrovolně, a Gellértovy. K těm druhým jsem se zavázal na doporučení znalců. Víc se mi líbí Széchenyiovy, což bude i tím, že Gellértovy jsem již poněkud odbyl, tam jsem nevyzkoušel ani všechny nádrže, jež se přitom liší nejen tvarem, ale i teplotou vody. Jeden bazén je dokonce zcela bez jakéhokoli ohřevu, dokonce je to voda chlazená. Skočil jsem bezhlavě do ní a málem přišel o život. Byl to chladicí bazének pro saunu, jež mne spletla, neboť vypadala jak domeček pro správce koupaliště. Když jsem se chtěl ve stavu polozmrzlém trochu ohřát, sedělo tam v páře několik nahatých Rusek, které se už po mně sápaly, takže jsem zas vyběhl hned ven, hledaje nějaké běžné brouzdaliště pro nenáročné muže 50 plus.

Typické je, že obě zařízení jsou pojmenována po maďarských mučednících a ani jeden z nich se v nich nikdy nenamáčel. Jsou to lázně na jejich počest. Gellért, to je postava z maďarského dávnověku, mnich, který se v 11. století nešikovně připletl do maďarské politiky, tak ho shodili kousek od místa, kde má teď hotel (a lázně), do Dunaje, a ještě k němu přivázali žebřiňák, což je jeho atribut.

István Széchenyi je postava poněkud modernější. V Maďarsku je po něm pojmenováno skoro všechno, není místa v Uhřích, kde by neměli nějaké Széchenyiovo náměstí nebo, teče-li tam něco, most, ten nejhezčí, řetězový v Budapešti se jmenuje samozřejmě Széchenyi lánchid, dále pak školu nebo pánské holičství nebo koňské dostihy. Jeho grófovská tvář s melancholickými fousky hledí z pětitisícovky a po pár dnech máte pocit, že z každého rohu. Je to příkladný maďarský mučedník, velikán, který se obětoval pro vlast a pro národ, jejž, dalo by se říct, uhnětl z bláta: „Maďaři nejsou, ale budou“ bylo jeho heslo, které ale mělo platit i pro Nemaďary, třeba pro Slováky, Chorvaty a Rumuny, kteří na to měli často jiný názor, což pak vedlo k historickým nedorozuměním. Széchenyi to ale myslel dobře, chtěl své Uhry se vším všudy pozvednout, zcivilizovat, dát jim moderní formu, psal ekonomické spisy, zakládal banky, stavěl mosty a železnice: Maďaři měli nejhustší železniční síť v Evropě. A dát obyvatelstvu také jazyk, libozvučnou a jako kýchnutí po sladké paprice znějící maďarštinu, kterou elity ještě na začátku 19. století spíš opovrhovaly, vždyť jako úřední jazyk se do roku 1848 (!) držela latina, jazykem vysokých vrstev byla obvykle němčina nebo francouzština, sám Széchenyi prý maďarštinu zvládl až v pětadvaceti, své spisy psal zprvu německy, čímž byl v tom podobný Palackému, svému současníkovi. Mučedníka z něho udělal rok 1848, maďarské povstání proti Habsburkům, jeho porážka a represe, které následovaly. On přitom byl mužem středu, napravo od Kossutha, nebyl pro násilné akce, neviděl řešení v odtržení Uher od Rakouska. Pak se stal svědkem porážky, kterou předvídal. V dubnu 1860 si v blázinci v Döblingu u Vídně ustřelil kus hlavy: už léta propadal děsivým představám, že je Antikrist a své milované Uhry přivedl ke zkáze… Čech by možná řekl, že si to moc bral.

Maďaři si v roce 1896 připomínali tisíc let od svého slavného příchodu do Evropy, z čehož měli tehdy Evropané takovou radost, že si mysleli, že přišel konec světa. To se naštěstí nestalo, Maďaři se v rámci možností uklidnili a zařadili se mezi jiné Evropany. - Foto: Jiří Peňás

Széchenyiovy lázně se rozkládají na začátku Městského lesíku nebo parku (Városliget), což by se mohlo snad přirovnat k pražské Stromovce, ale velkorysejšího druhu: mají tam třeba krásné velké kluziště, jehož hemžení jsem s dojetím pozoroval, připadaje si jako před nějakým bruegelovským zimním obrazem. Hned vedle stojí bunkrovitá budova stálého „velkého“ cirkusu a něco cirkusového v sobě mají i Széchenyiovy lázně, což je míněno v úctě. Jejich architektura má navozovat dojem, že namáčení se v termální vodě je slavnostní událost, něco jako návštěva opery, jízda uherskou železnicí nebo účast na barokních termálních orgiích, které se dějí ve světle plápolajících svícnů a za zvuků árií kleštěnců. Zvnějšku by si člověk myslel, že je to nějaký výstřední lovecký zámeček nebo muzeum maďarského porcelánu, když pak vstoupíte a zaplatíte mastné vstupné (asi tři stovky), ocitnete v labyrintu chodeb, jimiž procházejí ženy a muži v rozličném stavu obnaženosti, rozrušenosti a zamokření. S důležitým a podle zkušenosti s provozem šaten vyplašeným výrazem se derou ke své šatní skřínce. Někteří, třeba já, si totiž nemohou vzpomenout, kde ji měli a jaké bylo její číslo. Toto hemžení je pozorováno přísnými zraky obtloustlých mužů v bílých tričkách, což jsou lázeňští, pozůstatek významné instituce, která se ještě nedávno vyskytovala v plnohodnotné podobě právě v maďarských lázních. Píše o nich Krzysztof Varga ve skvělé knize o Maďarech a jejich (kuchařském i jiném) údělu Guláš z turula, kterou pravidelně zájemcům o Hungarii doporučuju; nemám důvod mu nevěřit. Tito lázeňští nebyli plavčíci či nějací uklízeči, nýbrž spíš by se mohli přirovnat k číšníkům ze starých kaváren. Jejich jediným, zato důležitým úkolem, píše Varga, bylo odemykat a zamykat skříňky a čas od času přetřít podlahu mopem. Obě tyto činnosti vykonávali s ušlechtilým klidem a šarmem, neboť věděli, že není proč a za čím se hnát, život stejně nemůže skončit jinak než smrtí, která se projeví tím, že jednou přestanete do lázní chodit.

Obávám se, že tato čestná funkce, podobně jako číšník v kavárně, už též spíš zanikla, i když na její zbytky narazit lze, třeba v podobě zasmušilého muže s knírem, jenž s neproniknutelným výrazem sleduje vaše bezradné hledání správné skříňky. Ty plnohodnotné lázeňské vytlačily modernější způsoby otevírání skříněk čipovými hodinkami, ale pár těch mohykánů zůstalo, takže posedávají u východu z bazénu, občas se důležitě projdou šatnami, obvykle když si zrovna stahujete trenýrky, vyjdou pak ven a pomalu se procházejí podél břehů, občas se zastaví a hledí do šachovnice, kterou tam má rozloženo pár maďarských chlapů, kteří hrají nejspíš tu samou partii, jakou měli rozehranou už před těmi deseti lety, kdy jste tady byli naposledy. Doufám, že tam příště zas budou.

fotoblog (jiripenas.cz)

 

12. ledna 2022