Seděl jsem v kavárně Slavia, bylo nedělní dopoledne, pár dní před zimním slunovratem, od rána šero, jen občas studené slunce olízlo hladinu Vltavy, nad níž se míhali rackové, nebo se mi, když to teď píšu, aspoň zdálo, že by mohli. Seděl jsem u malého kulatého stolku, před sebou skleničku vymačkaného pomeranče za devadesát a hrnek s kávou, ale už dávno ne černou za cca tři osmdesát, na kterou se tady chodilo v jiných, literárních časech, to už by možná ani personál nevěděl, co to je a jak to udělat, ale míchal jsem obligátní cappuccino za sedmdesát pět. Velkým oknem jsem hleděl na podloubí Národního divadla, které občas zakryla projíždějící šalina, haha, tramvaj. Stačilo otočit hlavu a tam se tyčil ponurý vrch svatého Vavřince, lidově Petřín, a vedle celé to slovutné panorama z dávné zelené stokoruny.

Jiří Peňás