Před osmnácti lety ovládla jeho kniha Teorie nevzdělanosti debaty o vzdělání. Konrad P. Liessmann tehdy přišel s tezí: Čím víc vzýváme vědění, tím rychleji ztrácí na hodnotě. Společnost vědění je společností nevzdělanosti. Rakouský filozof a kulturní publicista, který patří k nejvýraznějším evropským intelektuálům, se touto tezí nevysmívá méně vzdělaným lidem, spíš tvrdí, že nevzdělanost je osudem nás všech.
Dnešní doba se může zdát rezistentní vůči filmové satiře. Ne že by nevznikala, některá satirická díla jsou dokonce velice úspěšná. K satiře by ale měla patřit i nějaká míra nebezpečnosti. A to pro obě strany. Pro autora, který může něco přehnat, nebo si prostě jen trochu moc troufnout, a postavit tak publikum i svět filmového průmyslu proti sobě. A také pro diváka, který do kina vyrazí za příjemnou zábavou, místo toho tam sleduje, jak si z něho dvě hodiny střílejí, a odchází s pocitem, že v sále dostal pár facek.
Občané saských Drážďan si všimli nápadné změny, která se odehrála před místním azylovým domem pro uprchlíky. Přes 40 let totiž před budovou postavenou v dobách NDR stála socha „Hříšnice“, zobrazující nahou ženu. Tu už ale před domem nenajdete, poněvadž během letní rekonstrukce domu zmizela a zůstal po ní jen otisk na betonové dlažbě. Údajně zabírala místo. Informoval o tom deník Bild. Kancelářská budova z dob NDR byla sídlem bývalého kombinátu mikroelektroniky Robotron.
Od filmového průmyslu se dnes často žádá, aby produkoval víc „relevantních“ děl. Přesto se opakovaně proderou k úspěchu filmy elitářské, i z tak exkluzivního a se západní tradicí spjatého prostředí, jako je svět špičkové vážné hudby. I toho, kdo říká, že chce vidět příběhy obyčejných lidí, ve skutečnosti tak jako odjakživa přitahují příběhy lidí výjimečných.
Univerzita v britském Cambridge, která byla v posledních letech známou líhní progresivistického hnutí, obrací. Poté, co minulý rok zrušila rekordní počet přednášek kvůli odporu studentů vůči přednášejícím, se vedení univerzity rozhodlo zavést od nového akademického roku přednášky týkající se svobody slova a konfrontování lidí s jinými názory.
Hlavní postavou internetu se v mé bublině minulý týden stala jedna paní, kterou na antivaxerské demonstraci na pražském Malostranském náměstí zachytil fotograf Petr Vrabec. Je to dáma zralejšího věku, tváří se velmi vážně, snad až urputně. A třímá transparent: „Sperma neočkovaných mužů bude nový BITCOIN.“ Snímek se rozletěl po sociálních sítích, z pochopitelných důvodů. A taky existuje kryptoměna, vyvinutá v antivaxerských kruzích, která se jmenuje Sperma neočkovaných (to jistě neznamená, že je tou „surovinou“ krytá).
„Cancel culture“, kultura rušení, má již známé schéma. Její oběť překročí nějakou neviditelnou hranici, popřípadě se na ni vytáhne prastaré vyjádření. Nastartuje se kampaň na sociálních sítích, toho se chytí média a jen to zesílí, po důsledcích začnou volat známé osobnosti. Oběť je následně vyhozena z práce, je s ní rozvázán kontrakt, je vyobcována ze slušné společnosti. Ani když učiní veřejné pokání, nepomůže to, vždy zaostává za očekáváními rozbouřeného davu. Občas ale rušiči přestřelí, vyberou si jako cíl někoho, kdo je příliš slavný a známý, kdo je proti této kultuře imunní.
K oblíbeným činnostem tuzemských konzervativců patří vyhlížení české „cancel culture“, která se zatím nějak nedostavuje. Co není, může být, to jistě. Nepochybně tu existují lidé, kteří berou jako historickou křivdu, že (zatím ještě) nemohou „zrušit“, koho je napadne, trestat vyjádření a jednání, jež naplní jejich pružná kritéria problematičnosti.
