Dnešní doba se může zdát rezistentní vůči filmové satiře. Ne že by nevznikala, některá satirická díla jsou dokonce velice úspěšná. K satiře by ale měla patřit i nějaká míra nebezpečnosti. A to pro obě strany. Pro autora, který může něco přehnat, nebo si prostě jen trochu moc troufnout, a postavit tak publikum i svět filmového průmyslu proti sobě. A také pro diváka, který do kina vyrazí za příjemnou zábavou, místo toho tam sleduje, jak si z něho dvě hodiny střílejí, a odchází s pocitem, že v sále dostal pár facek. V tomhle smyslu je současná filmová satira často velice bezpečná, ne že by se do nikoho nenavážela, a třeba i dost nekompromisním způsobem, se značnou mírou jistoty se ale dá předpokládat, že jejím terčem v žádném případě nebudou lidé tvořící předpokládané publikum díla, skoro vždycky jsou terčem „ti druzí“.

To neznamená, že by taková díla byla nutně špatná, některá jsou dokonce skvělá (třeba televizní seriál Boj o moc, pokud ho chápeme také jako satiru), ale asi se o nich nedá mluvit jako o především odvážných, riskantních a podobně (opět – odvaha a riskantnost nemusejí samy o sobě implikovat hodnotu).

Samozřejmě to neplatí stoprocentně, výjimky se najdou, dokonce mám dojem, že jich začíná přibývat. Patří k nim také osmatřicetiletý norský scenárista a režisér Kristoffer Borgli. Ve svých filmech si dost otevřeně a nijak ohleduplně utahuje z  různých rysů současné kultury a mentality, trefuje se přitom do terčů, které svět současného filmu spíš šetří nebo až vynáší a které bývají považovány za jaksi chráněné (těžko si třeba představit brutálnější „shoz“ pokrokového trendu angažování postižených či převládajícímu ideálu krásy neodpovídajících modelek, než je jedna scéna z jeho filmu Je mi ze sebe zle). Zároveň mu to bez problémů prochází, jeho kariéra se slibně rozvíjí, ačkoli by měl být – aspoň ve světě, jak ho vnímají konzervativní kritici současného pokrokářství – dávno „cancelovaný“, zrušený. Čím to? Asi také tím, že Borgli není žádný kulturní válečník, který by ostentativně tlačil agendu té či oné strany, že by ukazoval svět prizmatem právě tohoto únavného konfliktu, asi by se divil a odmítl by, kdyby jeho filmy pro svou věc kooptovali „pravičáci“. O jeho filmech se ale dá říct, že nejsou poznamenány vědomím limitů, které by měl respektovat tvůrce, jenž se chce uplatnit ve světě filmů pro tzv. náročného diváka.

Borgliho kariéra je docela rychlá (nebo jak se to vezme). Několik let točil reklamy, videoklipy a marně sháněl peníze na celovečerní debut. Nakonec vznikl snímek Drib (2017), který režisér dnes považuje za nepodařený. Loni ale uvedl černou komedii Je mi ze sebe zle, v níž zesměšňuje mimo jiné uctívání obětí, posedlost pozorností, vyprázdněný svět soudobého umění a další „ožehavá“ témata. Film byl uveden i mezinárodně a měl dobrý ohlas. Svůj třetí film To se mi snad zdá (Dream Scenario) natočil Borgli v Americe, mezi producenty je i známý režisér intelektuálních hororů Ari Aster, film distribuovala společnost A24, která je pro část publika velice důvěryhodná značka, od níž je možné brát všechno. Na jednoho ještě před dvěma roky neznámého Nora to je skutečně rychlý vzestup.

Paul Matthews (Nicolas Cage) je nijak zvlášť zajímavý či výbojný člověk, na vysoké škole učí evoluční biologii, nepatří ale mezi významné vědce. Jednoho dne však zjišťuje, že si ho lidé nějak víc všímají, silně na jeho přítomnost reagují. Rychle zjistí, že z nějakých záhadných důvodů se o něm velkému množství lidí začalo zdát, že v jejich snech vystupuje většinou jako pasivní divák, muž, který jde kolem, možná trochu zlověstný. Z Paula Matthewse se stane celebrita, objevuje se ve zprávách a internetových memech, dostává lukrativní nabídky, protože má potenciál. Matthews ale chce tu nečekanou slávu využít jen k tomu, aby se mohl prezentovat jako vědec, aby jeho dlouho a nijak usilovně chystaná kniha o evoluční biologii měla pořádnou reklamu, až ji jednou napíše. Jenomže z celebrity se velmi rychle stane štvanec. Matthewsův snový doppelgänger zničehonic začne vraždit, z hrdiny se tak pro veřejnost stane zhmotněná noční můra. A tu nikdo ve své blízkosti nechce. Matthews postupně přichází o práci, z veřejného prostoru je vytlačen, má to dopad na jeho osobní život, snad jen v Evropě mu zbylo pár fanoušků...

Paul Matthews je značně necharismatický protagonista. Je to krajní příklad mužského typu, jemuž se v současném internetovém diskurzu říká „beta“, tedy submisivního chlapíka, který sebou nechá orat, nedokáže se prosadit, obhájit sám sebe, vzít si bez ptaní, co chce, a vůbec se chovat jako ta správná „alfa“. Zároveň vnímá sám sebe – aspoň někdy – úplně jinak, má absurdně přepálené představy o vlastním významu jako vědce, často spřádá smělé plány, představuje si, jak prosadí to či ono, nakonec ale vždy ustoupí vůli toho, kdo s ním je zrovna v místnosti, ať už je to manželka, šéf, nebo panák z mediální agentury. Všem svým iluzím navzdory je vždy pasivní objekt, zpracovávaný nějakým mechanismem – instituce školy, mediální svět, proces „výroby“ celebrit a nakonec cancel culture. I ve snech druhých je jen nástrojem cizí nevědomé imaginace, nakonec je to ale právě tam, ve sféře snů, kde Paul dokáže projevit aspoň nějakou, velice melancholickou autonomii.

Obsadit do takové role Nicolase Cage je jaksi významotvorné rozhodnutí, Cage ve filmu nefunguje jenom jako představitel postavy, jakkoli jeho výkon je pozoruhodný, velice všední figuru podává nevšedně propracovaným způsobem, Paul v jeho podání (a také díky kostýmům a masce) vypadá jako podivně nesourodá postava těsně před rozpadem, zároveň ale udržená v koridoru nezajímavosti a všednosti, vlastně není divu, že se o něm lidem zdá. Také je to člověk, z něhož se ve virtuálním světě stal mem a stejný osud potkal i jeho představitele. Excentrický herec s výraznou mimikou, zhusta těžko pochopitelnou volbou rolí a lehce mimozemšťanským vyjadřováním je častou inspirací pro tvůrce internetových vtípků. Navíc od filmu s Nicolasem Cagem se čeká, že v něm přijde scéna, v níž herci spektakulárně bouchnou saze a pak sežvýká všechny kulisy v dosahu. V To se mi snad zdá to ale nikdy neudělá, což pro část publika může být zklamání, do Borgliho snímku to ale může vnášet i s děním na plátně nesouvisející napětí.

Premisa filmu To se mi snad zdá může v něčem upomínat na surreálné tragikomedie z pera druhdy populárního scenáristy (a příležitostného režiséra) Charlieho Kaufmana (a schlíplý Borgliho hrdina není nepodobný protagonistovi Kaufmanovy Adaptace – rovněž v Cageově podání). Borgliho ale tolik nezajímají lidská psýcha, nevědomí, hranice reality. Ukazuje spíš společenské mechanismy, hyperbolické obrazy dneška. Odpovídá tomu i styl jeho vyprávění, je jednoduchý a věcný, podává tím způsobem i snové scény, nesnaží se v nich (naštěstí) vytvářet okázale snovou atmosféru. Ty sny a obrazy z nich se v jeho filmu nakonec příliš neliší od těch memů, také to jsou potenciální produkty čekající na zpracování a zpropagování. Jedna z nejlepších a nejlegračnějších scén filmu zachycuje Paulův dlouhý rozhovor s vedením nějaké velice cool reklamky.

Podobně věcný a docela působivý je i popis fungování té pověstné „kultury rušení“. Je prostý nějakých velkých proklamací, ukazuje její projevy spíš na soukromé, intimní úrovni. S Paulem, s nímž ještě nedávno chtěli mluvit všichni, teď najednou nechce mluvit nikdo. I tahle vlna se může rychle přehnat, to ale neznamená, že se život oběti vrátí do „statu quo ante“, škody a zranění budou pro něj daleko trvalejší. Je to jedno z prvních zachycení cancel culture v americkém filmu a je vlastně dobré a zjevně přijatelné nejenom pro publikum vyhraněně kritické vůči excesům soudobého pokrokářství. Může tomu napomáhat i to, že důvod Paulova „zrušení“ je fantaskní, že ideologický základ, z něhož vycházejí různé internetové lynče a kampaně za zrušení toho či onoho, se ve filmu moc neřeší. Nicméně scéna, v níž má být Paul použit jako nástroj léčby jím ve snech traumatizovaných studentů, je kouzelná. I tak ale Borgliho film v závěru trochu ztrácí, zmizí z něj absurdita a dotek snu, zůstává „jen“ výstižný popis toho, jak to dnes může někde fungovat.

A časy se možná skutečně (byť ne dramaticky) mění, navzdory tomu, jaký cíl si Borgli ke své satiře vybral, byl jeho film přijat docela dobře a bez velkých kontroverzí. Jako více či méně zdařilou satiru „kultury rušení“ ho popisují i autoři, kteří by se před dvěma třemi roky byli schopni do krve hádat, že žádná cancel culture neexistuje, že to je jen strašák vymyšlený stoupenci reakce. Asi změna k lepšímu. Jistou ironii to ale nepostrádá.