Matyáš Zrno

/

Články autora

Proč jdou chlapi do války

Začíná to masovými demonstracemi na náměstích, jakousi kolektivní národní extází. Pokračuje organizováním prvních jednotek dobrovolníků, které projíždějí vesnicemi, troubí, střílí do vzduchu, vlajky vlají, lidé mávají u cesty…

Stojí nám to za to?

Toho muže určitě viděl v čele jdoucí afghánský voják, který zaklekl a zamířil jeho směrem. Skoro určitě ho zaregistrovali i naši vojáci. Mohl vzbudit jejich podezření, ale rozhodnout se ve zlomku vteřiny, zda zmáčknu spoušť jen na základě nejistého podezření, není jen tak. V dalším zlomku vteřiny zazněla exploze a zbytek známe. Tři čeští vojáci byli na místě mrtvi, tři spojenečtí jsou v kritickém stavu. Zahynul samozřejmě i atentátník. Počet padlých českých vojáků tak dosáhl čísla třináct. Naposledy jich zahynulo pět při podobné situaci v roce 2014 – také v okolí základny Bagrám. Jediný rozdíl byl v tom, že atentátník jel na kole.

Genderová ideologie nemá vědecké opodstatnění

Videa s ním mají na YouTube přes sto padesát milionů zhlédnutí. V New York Times se o něm zmiňují jako o nejvlivnějším intelektuálovi Západu. Přednáškové sály po celém světě má beznadějně vyprodané a jeho kniha 12 pravidel pro život: protilátka k chaosu je nejprodávanější knihou na Amazonu (dokonce i před bestsellerem Fire and Fury ze zákulisí Trumpova Bílého domu).

Konec dítěte ideologické armády

Ratka Mladiče jsem nikdy nepotkal, zato jeho klonů dost. Podsaditých důstojníků různých armád v celé bývalé Jugoslávii. Měli vždycky podobný výraz i styl mluvy. Jistá přirozená autorita se jim nedala upřít. Byl to ten typ velitelů, které byste na vojně nechtěli potkat, když usnete na stráži. Mluvili obvykle pomalu a důrazně, stylem mužů, kteří nejsou zvyklí, že jim někdo odporuje nebo má jiný názor.

Balkán na rozcestí

Dvacet let se na Balkáně hrála hra. V čem spočívala? Evropská komise se tváří, že vás přijme do EU. Vy se tváříte, že jste hodní hoši a děláte reformy. Vaši voliči se tváří, že věří tomu, že do EU opravdu vstoupíte. A Spojené státy se tváří, že je nějaký Balkán ještě vůbec zajímá. Teď se ta hra zadrhla.

Najděte přesvědčeného atlantistu

Když chtějí The New York Times přiblížit svým čtenářům, o co jde ve volbách v jakési malé neznámé zemi v jihovýchodní Evropě s latinskoamericky znějícím názvem Montenegro (Černá Hora), použijí v titulku jednoduché zkratky: „Prozápadní strana zvítězila.“ Nebo: „Západ a Rusko se přou v Černé Hoře.“

Muž, který nesměl do EU

Kdybychom to vyznačili na mapě, bude to kompaktní pás od severu k jihu: Slovensko, Maďarsko, Srbsko. Všude tam vládnou silní lídři, kteří opakovaně získávají ve volbách procenta, o nichž se třeba českým politikům může jenom zdát. K u nás známějším Ficovi a Orbánovi můžeme po víkendových volbách přičíst i srbského premiéra, „polepšeného“ nacionalistu Aleksandra Vučiče.

Jestřáb, co uzavřel mír

Winston Churchill kdysi řekl notoricky známou větu: „Kdo není levičákem ve dvaceti, nemá srdce. Kdo jím je ve třiceti, nemá rozum.“ Na Balkáně by šla parafrázovat na: „Kdo není nacionalistou ve dvaceti, nemá srdce. Kdo jím je ve třiceti, nemá rozum.“

Země jako pašalík

Asi třetí věta, kterou Chorvatsko slyšelo od designovaného premiéra, zněla: „Jsme zde všichni proto, abychom sloužili chorvatským budovám…“ Muže, kterého prakticky nikdo předtím neviděl, nikdo o něm neslyšel, a především – nikdo ho neslyšel mluvit.

Starší články