Kdybychom to vyznačili na mapě, bude to kompaktní pás od severu k jihu: Slovensko, Maďarsko, Srbsko. Všude tam vládnou silní lídři, kteří opakovaně získávají ve volbách procenta, o nichž se třeba českým politikům může jenom zdát. K u nás známějším Ficovi a Orbánovi můžeme po víkendových volbách přičíst i srbského premiéra, „polepšeného“ nacionalistu Aleksandra Vučiče.

Šestačtyřicetiletý vystudovaný právník, poté novinář a pak na plný úvazek krajní nacionalista získal už podruhé polovinu hlasů a je bezkonkurenčním vládcem Srbska, tvůrcem jakéhosi „soft“ autoritativního režimu. A ještě u toho získal požehnání Bruselu za svou konstruktivnost a směřování do EU. Zato osud stran, které byly oporou boje vůči režimu Slobodana Miloševiče v 90. letech a poté tahouny reformních snah, čekal osud horší než osud ODS. I v Srbsku se platí za chyby transformace a účtuje se. Nikoliv s obdobím polistopadovým, ale poříjnovým – podle 5. října 2000, kdy byl svržen Milošević.

Bělehradská kavárna v šoku

To, co by se dle českého vzoru mohlo nazvat „bělehradská kavárna“, se chytá za hlavu. Vučić působil po léta, od roku 1992 do roku 2008, v Srbské radikální straně, což byli Miloševičovi hoši na špinavou práci. Šéfem radikálů byl hulvát Vojislav Šešelj, který s oblibou mluvil sprostě, urážel a rval se. Jakýsi srbský koncentrovaný Miroslav Sládek. Ale kdo měl pevné nervy, mohl se mu vlastně i smát. Z Vučiče spíš běhal mráz po zádech, když v parlamentu zcela chladně varoval, že „můžeme klidně zabít sto Muslimů za jednoho Srba“. Jenže to bylo kdysi. Pak pochopil, že chce-li získat moc, musí se umět rozkročit. A rozkročil se tak, že úplně vygumoval krajní nacionalisty na jedné straně a skoro i prozápadní demokraty na straně druhé. Třeba Demokratická strana zavražděného premiéra Zorana Djindjiče spadla z někdejších třiceti procent na šest. Koalice tří dalších liberálních stran (z nich dvě se předtím odštěpily z Demokratické strany) získala o víkendu stěží pět procent. Smáli se paradoxně ti, kdo byli na té špatné straně dějin.

Celkově druzí skončili post-miloševičovští socialisté se skoro jedenácti procenty. A jako třetí se do parlamentu vrátili radikálové extrémního nacionalisty Vojislava Šešelje, čerstvě propuštěného z Haagu. A volební cenzus překročilo i hutí Dveri, nikoliv překvapivě také nacionalisté, ale ve verzi přitažlivější pro mladé: tedy alespoň pro mladé toho druhu, co s holou hlavou a v kanadách chodí bít lidi, ale chce u toho mít požehnání pravoslavného popa. Pokud se však posbírají všichni nacionalisté různých odstínů, dává to neuvěřitelných 85 procent hlasů.

Jak se to mohlo stát? Jak se mohlo stát, že občansky orientovaní intelektuálové naříkají, že patnáct let po pádu Miloševiče jim opět vládnou Miloševičovy kádry – sám Vučić byl koncem 90. let ministrem informací a autorem drakonického mediálního zákona, za což se ocitl na seznamu osob se zákazem stupu do EU (kdo ví, jestli působením nějakého byrokratického šotka ten seznam z roku 1999 pořád ještě neplatí…). Trochu to připomíná naše marné naříkání nad Milošem Zemanem. Neznamená to samozřejmě, že 85 procent srbských voličů jsou nacionalističtí šílenci. Vučić prostě umí dát lidem to, co chtějí. Demokratičtí předáci působili tak nějak… cize. Jako bělehradští intelektuálové, navíc věčně v podezření, že nejsou dost „národní“ a jsou příliš ve vleku Západu. Jako „zapadnici“ v ruských románech. A navíc se ukázalo, že fakt, že má někdo školy, umí se kultivovaně vyjadřovat a nosí dobrý oblek, ani zdaleka neznamená, že je imunní vůči korupci.

Všechny zpacifikovat

Vučić je přitom to samé – narozen v Bělehradě, vysokoškolák (dokonce jeden z nejlepších v ročníku), angličtinu studoval ve Velké Británii. Byl šachovým přeborníkem. Jenže se umí prodat. Dává lidem pocit, že je vede opravdový lídr. V jeho vládě nejsou koaliční rozmíšky, Vučić vládne tvrdou rukou. Málokdo navíc může člověku jeho minulosti vyčítat, že nebrání národní zájmy. Vučić dává lidem pocit národní hrdosti, ale obroušený o sebevražedný mesianistický nacionalismus 90. let. Protože jít znovu do války ani trpět pod sankcemi už nikdo nechce. Vučičova genialita (a Vučić je na rozdíl od většiny nacionalistických hulvátů opravdu chytrý) spočívá v tom, že dá každému, co chce. Srbům jejich hrdost a EU (kterou kdysi nazval „mezinárodní bandou zločinců“) spolupráci se soudem v Haagu, poměrně konstruktivní řešení vztahů s Kosovem i spíše opatrné (byť navenek vřelé) vztahy s Ruskem. Za každý z těchto bodů by v době, kdy byl v opozici, proklínal vládu v parlamentu i před tisícovými davy demonstrantů. Vučičovi to projde. Vučić dokázal zpacifikovat většinu médií a skrze spřátelené bulvární listy různými aférami diskredituje opozici a nevládní sektor. Vučić měl poslušného koaličního partnera (socialisty, které tam měl z dobré vůle – mohl vládnout sám). Vučić byl u každého úspěchu a vyvlékl se z každého průšvihu zhruba v zavedeném jugoslávském stylu: „za vše, co je dobré, mohl Tito, a co nebylo dobré, za to mohli ti okolo něho“. A když šlo o jeho hlavní politiku, tedy (silně hypotetický) vstup do EU, mohl se opřít o dvě stě padesát poslanců z… dvou set padesáti. Teď bude mít v parlamentu napravo od sebe řvouna Šešelje a skinheady z Dveri, ale pořád má pohodlnou nadpoloviční většinu.

Veškeré průzkumy přitom ukazují, že Srbové nejsou spokojení. Trápí je dvacetiprocentní nezaměstnanost, nízké platy a vysoké ceny nemovitostí. A Vučić přes všechny sliby ekonomiku nerozhýbal. Ale zkušenost Srby naučila upřednostnit stabilitu nade vším ostatním. Stabilita a pocit, že Vučić je „náš“, že nepatří k nějakým vzdáleným a těžko pochopitelným strukturám, je to, co z Vučiče udělalo nezpochybnitelného vládce Srbska.

Přinesly tedy volby i nějaké příjemné překvapení? Vlastně ano, a to typicky balkánské (v dobrém slova smyslu). Souběžně s parlamentními proběhly i volby lokální. A ve městě Mladenovac v centrálním Srbsku získala druhé místo satirická kandidátka v čele s neexistujícím lídrem Ljubišou Preletačevičem (příjmení odkazuje k přelétavosti ve smyslu převlékání kabátů) Belim, jež vznikla „z potřeby naprosté banalizace politického systému a jeho konečného zničení v podobě, jakou dnes má“. Lídra v bílém obleku, s bílým vlčákem a na bílém koni hrál ve volebním klipu pětadvacetiletý herec Luka Maksimović a ani fakt, že se v krátkém videu objímal s ovcí i Arabem nezabránil obyvatelům Mladenovce, aby mu dali dvacet procent hlasů. Jejich volební mítinky připomínaly spíše hry divadla Sklep, ale byly nekonečně zábavnější než cokoliv, co šlo vidět na mítinku jakékoliv tradiční strany. A nevadilo ani volební heslo „Hezký oblek, hezké auto!“ či slib otevření továrny na Lamborghini ve městě.