Vzestup a pád generála Ratka Mladiče

Konec dítěte ideologické armády

Vzestup a pád generála Ratka Mladiče
Konec dítěte ideologické armády

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ratka Mladiče jsem nikdy nepotkal, zato jeho klonů dost. Podsaditých důstojníků různých armád v celé bývalé Jugoslávii. Měli vždycky podobný výraz i styl mluvy. Jistá přirozená autorita se jim nedala upřít. Byl to ten typ velitelů, které byste na vojně nechtěli potkat, když usnete na stráži. Mluvili obvykle pomalu a důrazně, stylem mužů, kteří nejsou zvyklí, že jim někdo odporuje nebo má jiný názor.

Můžete přežít…

Kdo si to chce představit, může si na YouTube pustit video, kde Mladić hrůzou ztuhlým zástupcům poražených Bosňáků v srebrenickém Hotelu Fontana pomalu a srozumitelně (jako ostatně vždycky – nikdo si ho totiž nikdy nedovolil přerušit) vysvětloval: „Můžete přežít. Anebo přestat existovat.“ Ta hrůza se line z obrazovky i po dvaceti letech. Jak víme, v případě zajatých mužů se realitou stala ta druhá možnost – přestali existovat. Ale masakr tisíců Bosňáků v létě roku 1995 ve východobosenské Srebrenici tvořil jen část obžaloby, jíž pětasedmdesátiletý generálplukovník Mladić, bývalý velitel armády bosenských Srbů z války v letech 1992­ až 1995, čelil před Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu. Nyní dostal doživotí. Celý verdikt si nevyslechl. Kvůli hlasitému vykřikování šťavnatých srbských nadávek byl vyveden ze soudní síně.

Ze zapadlé bosenské vísky až k doživotí v Haagu - FOTO: Reuters

Haagský tribunál je soudem kolísavé kvality, nesnesitelně protahovaných procesů a jeho původně plánovaný přínos smíření mezi válčícími národy se příliš nepovedl. Přinesl nicméně důkazní materiál v množství a kvalitě, kterou by místní soudy jen těžko dokázaly shromáždit. Stovky a tisíce dokumentů – telefonních hovorů, vojenských depeší a v neposlední řadě i Mladičův pedantsky vedený vojenský deník – dávají jasný obraz „spojeného zločinného záměru“, jímž bylo očistit území pod jeho kontrolou od ne-srbského obyvatelstva. Za cenu vraždění, vyhánění a ničení majetku. Výsledkem bylo sedmdesát procent Bosny v srbských rukou. Sedmdesát procent Bosny, kde nezůstal skoro jediný Muslim nebo Chorvat a kde nezůstala stát jediná mešita (bylo jich přesně 534 a nešlo jen o obyčejný vandalismus, ale o systematické ničení – na místě skvostu osmanské architektury, banjalucké mešity Ferhadija z 16. století, například vybudovali Srbové parkoviště).

Ironií osudu strávil přitom generál Mladić větší (a jistě šťastnější) část svého života opakováním hesel o „bratrství a jednotě jugoslávských národů a národností“ a přísaháním věrnosti soudruhu Titovi. Členem komunistické strany byl až do jejího zániku a v jeho kariéře se až do roku 1991 neobjevil sebemenší náznak nacionalismu. Etnicky se dokonce označoval nikoliv za Srba, nýbrž za Jugoslávce. Jeho život byl prototypem života jugoslávského důstojníka. Byl z malé horské vesnice Božanovići, padesát kilometrů od Sarajeva. Jeho otec zahynul za války na tyfus a on sám musel od malička tvrdě pracovat na rodinném hospodářství. Z míst jako Božanovići vede jen málo cest nahoru po sociálním žebříčku, přičemž armáda je jednou z nich (další je kariéra učitele – a i o té prý Mladić kdysi dávno uvažoval). Byl dobrým důstojníkem, ve svém ročníku na vysoké vojenské škole byl dokonce nejlepší. Fyzicky zdatný, pracovitý, disciplinovaný a inteligentní. Ale byla to inteligence určitého druhu. Určitě dokázal nejlépe rozčlenit jednotky při útoku na frontě široké tolik a tolik kilometrů, zajistit jim potřebnou dělostřeleckou podporu, logistické zázemí atd. Ale na něco ho jugoslávské vojenské školství nepřipravilo – na to, že se jeho země rozpadne a on bude muset vést jinou válku. Válku, v níž budou taky modré přilby OSN, kde bude CNN a BBC a kde bude muset jednat s cizími diplomaty, politiky, vojáky.

ratko mladič se stal z poslušného vojáka titovy armády řezníkem v čele bosenských srbů - Foto: Reuters

Ruská geopolitika

Mladić byl totiž typickým produktem jugoslávské armády, oné pretoriánské gardy Titovy říše. Armáda byla Titovým miláčkem a důstojníci byli zvláštní kastou – nadprůměrně placení, ale také důkladně prověřovaní při sebemenším náznaku ideové slabosti. Jejich ponětí o světě bylo tudíž poněkud zkreslené a formované především paranoií z neustálého ohrožení státu vnějším nepřítelem. Zatímco běžný občas Jugoslávie mohl od šedesátých let volně cestovat, a vidět tak svět za železnou oponou, důstojníci mohli opustit hranice jen na zvláštní povolení. Mladić nikdy nikam nejel – a asi ani nechtěl. A z cizích jazyků mu stačila ruština. Rozpad země a armády byl pro lidi jeho druhu prostě jakousi nepochopitelnou a naprosto zničující katastrofou. K jejímu pochopení měl ale jen omezenou mentální výbavu důstojníka armády totalitní země, který si musí vystačit s hlubokou nedůvěrou vůči Západu a geopolitickým myšlením ve stylu: Německo je následník Hitlerovy třetí říše a rozpad Jugoslávie je odplata za druhou světovou válku. Tento světonázor v něm letech války utvrdily i časté kontakty s Rusy, kteří byli ostatně jediní, s kým mohl mluvit bez tlumočníka.

Politický poradce velitele UNPROFOR Viktor Andrejev tak s Mladičem blouznil o novém rozdělení světa nebo o tom, jak se Rusko spojí s Japonskem proti Americe (odplata za Nagasaki, chápete…) a dá mu na využití Sibiř. Andrejev mu také (zcela proti politice svého zaměstnavatele, tedy OSN) radil nepřijímat mírový plán nikoho jiného než právě OSN… Výsledkem podobných debat byly takové hlubokomyslné úvahy, jako že „srbský národ je jeden od Kninu do Kovina (město v Srbsku na hranicích s Rumunskem) a pravoslaví je jedno od Kninu až po Sibiř“. S postupujícím časem se generál od reality odtrhával stále víc, až ke konci války, v létě 1995, si našel čas jednat s podvodníkem, který se označoval za velitele jakéhosi kozácko-balkánského sboru a Mladičovi nabízel údajně s Jelcinovým požehnáním tajné ruské rakety, které váží jen 7 kilogramů a srovnají se zemí sedmipatrovou budovu. Nutno říct, že srbský prezident Slobodan Milošević projevil více zdravého úsudku, když Mladiče varoval, že Rusové myslí jen na sebe a nikdy Srbům nepomůžou. S odstupem dvaceti let můžeme konstatovat, že měl naprostou pravdu.

genocidní masakr 8 tisíc mužů ve srebrenici v roce 1995 je nejhorším válečným zločinem na území evropy od druhé světové války - FOTO: Reuters

Mladić však byl v pasti – ve světě, kterému nerozuměl, se obrátil k bezpečnému zdroji panslavisticko-pravoslavných mýtů, typických pro prostředí jeho narození, smíchaných s instinktivní komunistickou nedůvěrou vůči Západu a představou, že „my porazíme všechny“. Váhavý a často zbabělý postoj západních demokracií mu dlouho dával za pravdu. Mladić si ponižování modrých přileb a západních činitelů vyloženě užíval a utvrzoval se v tom, že nad dekadentním Západem má prostě navrch. Muselo to být svým způsobem omamné. Ještě v půlce roku 1991 byl Mladić zástupcem velitele armádního sboru v Prištině pro logistiku a jeho jméno bylo neznámé. O rok později se skloňovalo v Bílém domě a střídali se u něj světoví hodnostáři. Když se však na podzim 1995 dala mašinerie NATO přece jen do pohybu, stačilo několik týdnů leteckých úderů spojených s ofenzivou bosenské a chorvatské armády, aby se jeho síly ocitly na kolenou. Rusové mu samozřejmě nepomohli a válka skončila tam, kde mohla už v roce 1993 – faktickým rozdělením Bosny na půl.

Kdo je zabil, ať se jich zbaví…

Důkazy z Haagu ukazují fascinující svět bosenské války. Dokazují, jak nade vším držel kontrolu srbský prezident Slobodan Milošević, ačkoliv oficiálně se Srbsko války nezúčastnilo. Srbské dokumenty popisují často bez příkras situaci v terénu (rabování, vraždění civilistů, korupci, bující černý trh, nedostatek disciplíny). Popisují i onen bizarní svět transakcí mezi nepřáteli (například když Mladić jednal s chorvatským generálem Petkovičem o výměně 750 000 kusů pěchotní munice, granátů a protitankových střel za naftu a stěžoval si, že Chorvati nemají na skladě americké protiletadlové rakety Stinger, ale jen ruské rakety Igla). Ale popisují i konkrétní zločiny. Třeba když se Mladiče na poradě velitelství důstojník ze západní Bosny ptá, co mají dělat s pěti tisíci těl lidí, které na začátku války pobili a naházeli do dolu Tomašica u Prijedoru. Mladić to okomentoval slovy: „Kdo je pozabíjel, ať se jich taky zbaví.“

Dokumenty Mladiče zpočátku neukazují jako jakéhosi prvotního hybatele zločinů. Spíš jako člověka, který ze začátku války s jistým znepokojením sleduje řádění nedisciplinovaných paravojenských jednotek, potom mu zločiny prostě přestávají vadit a nakonec se tím aktivním hybatelem sám stává, čehož vrcholem byla Srebrenica s osmi tisíci povražděnými muži. To samozřejmě jak Mladić, tak milovníci konspiračních teorií po celém světě popírají, ale třeba mladá česká antropoložka Markéta Slavková, která mezi muslimskými navrátilci ve Srebrenici již několik let pracuje, popisuje fascinující svět komunity, kde prostě chybí prakticky všichni muži nad nějakých pětatřicet čtyřicet let. Zda v Mladićově vývoji hrála roli i neobjasněná sebevražda jeho dcery, která se v roce 1994 zastřelila jeho vlastní pistolí, je dosud předmětem dohadů. Pro pedantského důstojníka je ale typické, že den po její smrti má v deníku už opět zcela standardní záznam z porady velení.

bosenské ženy aplaudují výroku o doživotí mladiče - FOTO: Reuters

Zatímco prezident bosenských Srbů Radovan Karadžić byl proslulý korupcí, Mladić byl bezesporu osobně poctivý. Intrikánskými a zkorumpovanými politiky opovrhoval a svého nadřízeného Karadžiče (původním povoláním psychiatra) označil za „idiota, který celý život pracuje s idioty“. Ostatně i Milošević si v telefonickém rozhovoru Mladičovi stěžoval, že předáci bosenských Srbů (které ovšem sám stvořil) jsou notoričtí lháři a některé jejich nápady, jak vyřešit krizi v Bosně, považoval za šílené (například nápad muže číslo dva bosenských Srbů, Momčila Krajišnika, pozabíjet všechny Muslimy a Chorvaty). Mladić také Miloševiče jako jednoho z mála respektoval a obracel se na něj vždy s uctivým „Vy“, zatímco Milošević mu tykal („Tebe mám rád, zato Karadžiče ne“).

Vyšumělý generál

V normální válce by mohl být Mladić někým, na koho se v zásadě vzpomíná v dobrém – schopný a nezkorumpovaný důstojník, jenž byl často na frontě mezi vojáky. V téhle válce se z něj stalo monstrum a po dvaceti letech trochu vyšumělý nacionalistický folklor. Když už fotbalové fanoušky omrzí skandovat „Srbija, Srbija!“, přijde holt na řadu „Ráátko Mlááádić!“. Nacionalisté s větším IQ než fotbaloví fanoušci (třeba prezident Vučić, který kdysi symbolicky přejmenovával bělehradské bulváry na „bulvár Ratka Mladiče“) jsou nyní respektovanými „proevropskými“ politiky a Mladičův rozsudek takřka bez výjimky komentují slovy o nutnosti zapomenout na minulost a hledět do budoucnosti.