Dvacet let se na Balkáně hrála hra. V čem spočívala? Evropská komise se tváří, že vás přijme do EU. Vy se tváříte, že jste hodní hoši a děláte reformy. Vaši voliči se tváří, že věří tomu, že do EU opravdu vstoupíte. A Spojené státy se tváří, že je nějaký Balkán ještě vůbec zajímá. Teď se ta hra zadrhla.

V Černé Hoře údajný pokus o proruský puč. V Bosně a Hercegovině paralýza politického systému. V Srbsku demonstrace studentů proti tomu, co označují za autoritářskou vládu zdejšího silného muže: premiéra a nově zvoleného prezidenta Aleksandara Vučiče. A v politickou i etnickou krizí zmítané Makedonii bijí demonstranti opoziční poslance přímo v parlamentu, přičemž západní ambasády mají připravené evakuační plány. A co hůř, prezident se ani nesejde s evropskými komisaři, které na Balkáně dříve každý vítal v úklonu. Něco se na Balkáně změnilo.

Puč bez pušek

Když si pročítáte západní tisk, snadno získáte dojem, že za to tak trochu může nová geopolitická hra mezi Ruskem a Západem. Nejvíc tomu napovídá příběh o loňském puči, který plánovali provést v den voleb srbští nacionalisté s ruskou podporou v Černé Hoře. Měli zastřelit prozápadního premiéra, moci by se chopila prosrbská a proruská opozice, země by nevstoupila do NATO a Rusko by získalo přístup k námořní základně v černohorském přístavu Bar. Potud barvotiskový příběh dokazující to, co známe i z psaní o České republice: i ve světoznámých novinách se stane, že se někdo stane odborníkem po jedné krátké návštěvě… Autor těchto řádků je ovšem dost starý na to, aby si „prozápadního“ premiéra (předtím prezidenta, předtím premiéra) Mila Djukanoviče pamatoval ještě jako a) komunistu b) prosrbského nacionalistu a odpůrce černohorské nezávislosti c) obnovitele černohorské nezávislosti d) muže, který Rusům prodal půlku Černé Hory e) muže, jenž varuje před Rusy a přivádí Černou Horu do NATO.

V politice samozřejmě nejde o morálku a počítá se výsledek. Muže, který zemi vládne od roku 1989 jako svému království a vydělal miliony na pašování cigaret, však přece jen nelze dost dobře zaškatulkovat do rubriky „prozápadní“ politik, jako kdyby šlo o jakéhosi místního Václava Havla. A také je autor těchto řádků dost starý na to, aby si pamatoval, jak pro změnu den před jinými volbami (2006) černohorská policie v jiné protiteroristické akci, nazvané Orlův let, zatkla třináct místních katolických Albánců, kteří měli s ohromujícím arzenálem třinácti pušek a několika albánských vlajek připravovat odtržení malinké části Černé Hory, kde žijí Albánci. Soud nakonec nedopadl příliš přesvědčivě, což může být příklad i loňského pokusu o puč.

Oficiální verze puče stojí na svědectví kajícníka Miroslava Velimiroviče, srbského občana, jenž měl od jiného srbského občana, Aleksandara Sindjeliče (který na to dostal peníze od Rusů), dostat peníze na nákup zbraní. Padesát pušek prý v Kosovu koupil, ale někde na srbsko-kosovských hranicích hodil do jezera a dobrovolně se přihlásil úřadům. Černohorská policie tak ze zbraní mohla předvést jen to, co koupíte v každém army shopu: zabavené boxery, slzný plyn, spacáky a výbavu policejních těžkooděnců, s níž měla dvacítka pučistů sehrát policisty, kteří střílí do protivládní demonstrace v centru města, a tím dav vyprovokovat k obsazení vládních budov.

Prodavači s teplou vodou

Potíž je v tom, že Velimirović nepůsobí zrovna důvěryhodným dojmem. Před zvláštním žalobcem nejprve žádal o vyznamenání za to, že zachránil Černou Horu. Tvrdil, že vše prozradil z patriotických důvodů, aby se odvděčil za záchranu srbské armády za první světové války, kdy Černohorci vykrváceli při ochraně pravého boku ustupujících Srbů. Po svém propuštění ale podepsal před soudem v Srbsku prohlášení, že byl zneužit a jen po nátlaku podepsal, co napsal žalobce. Žalobce pro změnu kontroval, že Velimirović byl naopak vystaven tlaku těch, proti nimž se dosud vede řízení. Dohodu o spolupráci podepsal i Sindjelić, typický exemplář srbského nacionalisty, který bojuje tu tam, tu onde (naposledy na Donbasu), ale nakonec se vždy rozhádá s ostatními a založí si nějakou jinou, čistší a opravdovější skupinku. Dvacet mužů jistě státní převrat provést dokáže, ale to by to museli být muži jako z Forsythových Žoldáků – a do těch měla tahle skupinka hodně daleko. Ostatně polovina už podepsala dohodu o přiznání viny výměnou za nejnižší, pětiměsíční trest. Nyní se hraje o to, zda byli řízeni Rusy (konkrétně dvěma pravděpodobnými důstojníky vojenské rozvědky GRU) a zda byli do akce zapojeni lídři největší opoziční skupiny Demokratická fronta.

Po Balkánu se potuluje spousta pochybných prodavačů s teplou vodou i magorů s nízkým IQ, ale s vysokým stupněm patriotismu. Přesvědčit je k podobně šílenému nápadu není pro schopné zpravodajce až tak složité. Kdo se o to ale pokusil? Rusové, kteří to prostě chtěli zkusit? Protože vstup Černé Hory do NATO se jim bezesporu nelíbí. A lídři Demokratické fronty jsou jistě více nakloněni vidět Černou Horu v ruské zóně vlivu nežli v Alianci. Ale zrovna tak to mohla být šikovná akce černohorské tajné služby. Díky zatýkání v den hlasování Milo Djukanović volby (opět) těsně vyhrál. A nebo to může být, jak naznačuje záložní důstojník srbské armády Goran Vidojević, úplně jinak a účastníci puče se v Černé Hoře ocitli s úplně jiným cílem. „Sindjelić mi navrhl, abych sehnal 10 až 20 lidí, kteří by šli bojovat na Ukrajinu. Sraz bychom měli v říjnu v Podgorici, odkud bychom odletěli. Protože ale vím, co je to za podvodníka, bylo mi hned jasné, že je to nějaká černota.“

Vítězem je každopádně Djukanović. Vstup do NATO v zemi, kde je drtivá většina obyvatel proti, je nyní jasnou věcí. A na politické scéně opět kraluje. I když si zatím vystačil s mírnějšími prostředky. Celou svou vládu měl vždy opozici, vůči níž se mohl vymezit jako umírněný střed. Občanskou opozici průběžně rozkládal nebo kupoval (obvykle obojí a v tomto pořadí), ale tu nacionalistickou, prosrbskou a proruskou si pěstoval jako vhodný protipól. Možná jen do chvíle, kdy začalo hrozit, že ho ve volbách opravdu porazí.

Srbský Čtvrtníček

Ke stejnému modelu vládnutí jako Djukanović má v Srbsku nakročeno i Aleksandar Vučić. Stejně jako Djukanović nemá na politické scéně protivníka svého formátu a právě nyní se stěhuje z pozice premiéra do prezidentského paláce. Svého času byl spolupracovníkem extrémního nacionalisty Vojislava Šešelje, kterého si Milošević držel v nelehkém spojenectví jako muže na špinavou práci. Mladý, schopný, perfektně anglicky mluvící Vučić ovšem v určitou dobu pochopil, že vulgární nacionalismus má svůj strop. Odtrhnul se a jeho kombinace umírněně vlastenecké rétoriky, dobrých vztahů s Ruskem a zároveň s EU mu umožnila bezprecedentní úspěch a následně i kumulaci moci neviděnou od dob Slobodana Miloševiče. Vygumování opozice ilustruje nejvíc fakt, že třetí nejlepší výsledek v prezidentských volbách (deset procent) získal pětadvacetiletý recesista Luka Maksimović alias Ljubiša Preletačević Beli, což je asi něco podobného, jako kdyby u nás dostal deset procent hlasů Petr Čtvrtníček ve svých nejšílenějších dobách. V bílém obleku a v nohách ve vlněných selských podkolenkách a galoších (občas i na bílém koni) způsoboval Beli senzaci, kam přišel, a dostal se i do BBC s programem vyslání rakety na Mars nebo vytvoření srbského moře. I čtenář, jenž neumí srbsky, se na YouTube může při záznamech jeho kampaně docela dobře pobavit…

Policajt je pořád třeba

Zatímco Srbsko se může pochlubit alespoň stabilitou (byť trochu mrtvolnou), o jeho sousedech se to říct nedá, což bylo nejlépe vidět minulý čtvrtek v Makedonii. Dav nacionalistických chuligánů tu vtrhl do parlamentu a zbil poslance, kteří si dovolili strašnou věc – předsedou parlamentu zvolili zástupce albánské menšiny. Makedonie je ale ve stavu chaosu už skoro tři roky. Od doby, kdy zveřejněné nahrávky nejvyšších vládních (pravicových) činitelů odhalily falšování voleb, manipulaci soudy, masivní zpronevěry státních prostředků i hromadné odposlechy opozice a novinářů. Když po loňských volbách opoziční sociální demokraté spolu se stranami albánské menšiny (která tvoří mezi třetinou a čtvrtinou obyvatel země) získali dostatek poslanců k vytvoření vlády, prezident to jednoduše odmítl právě s odkazem na Albánce. Jejich požadavky na větší práva prý ohrožují ústavní pořádek země. Od té doby zemí otřásají demonstrace vládních příznivců, kteří operují odporem k Albáncům a vykreslováním nejrůznějších konspirací západních států proti jejich vlasti.

Je to další doklad toho, že na Balkáně žádné pravolevé politické schéma nehraje roli. Černohorský lídr Djukanović, původně komunista, vede v čele vlastní (oficiálně) socialistické strany svou zemi do NATO, zatímco (oficiálně) konzervativní vláda v Makedonii se čím dál víc obrací k Rusku a z krize v Makedonii obviňuje cizí (západní) mocnosti a George Sorose. Zahájila dokonce kampaň za „desorosizaci“ země. To může na jedné straně působit trochu úsměvně, protože makedonský prezident byl kdysi ředitelem jeho nadace a řada klíčových členů vládní strany kdysi Sorosovy peníze na to či ono čerpala úplně stejně jako jejich albánský protějšek, premiér Edi Rama. Zrovna tak je to ale důkaz mimořádného vlivu, který bohatý filantrop v chudé zemi může mít. Rusové jsou nyní každopádně ve Skopje vítanější. Svým způsobem je to pochopitelné: Putin po Makedoncích nechce takové drobnosti jako respektování výsledků voleb ani je nenutí pořádat pochody homosexuálů jako zastoupení Evropské komise. Jenže právě současná situace v Makedonii ukazuje, že nějakého policajta Balkán pořád potřebuje. Když se ale policajt místo chytání zlodějů a vrahů věnuje třeba přecházení na červenou, je logicky pro smích…

Evropské dilema

Alespoň ekonomicky je vše jasné. EU (a především Německo) je zdaleka největší obchodní partner všech balkánských zemí (i v Makedonii první, Rusko až čtrnácté). A v zemích EU (opět především Německu) žijí stovky tisíc někdejších jugoslávských gastarbeiterů i válečných uprchlíků. Evropská unie (a po pravdě také ambasády „velké čtyřky“ – USA, Velké Británie, Německa a Francie) má v řadě případů zklidňující vliv. Dohodu o normalizaci vztahů mezi Kosovem a Srbskem uzavřeli premiéři obou zemí (Aleksandar Vučić a Hashim Thaci – mimochodem, ani jeden z nich není zrovna vzor tolerance a evropských hodnot) především díky své osobní odvaze kousnout do kyselého jablka. Ale věc výrazně usnadnilo zprostředkování Bruselu. A jasné vědomí toho, že je to předpoklad k zahájení vstupních rozhovorů s EU. A do Unie chtějí na Balkáně všichni. Všichni politici to proto slibují voličům a Evropská komise to zase slibuje balkánským politikům.

Ale evropský magnet už netáhne tolik. Vidíme to nejen na příkladu Makedonie. Albánský premiér Edi Rama si pozornost Bruselu zkusil vynutit varováním: „Někteří albánští nacionalisté by rádi viděli sjednocení Albánie s Kosovem. To není moje přání, ale je to možná varianta v případě zavřených dveří do EU.“ Kosovský prezident Isa Mustafa kontroval tím, že když je do EU nepustí dveřmi, vlezou tam oknem. A vysoký představitel OSN v Bosně a Hercegovině skoro na kolenou prosí EU, aby zaplnila prostor, který vznikl stažením USA. A požaduje, aby s Bosnou zahájila přístupové rozhovory, i kdyby měla zavřít obě oči. Jenže EU má teď hodně jiných starostí a málokdo chce mít v klubu hned několik nových států s poměrně slušným potenciálem stát se novým Řeckem, navíc výbušnějším. Balkán tak možná čeká osud Turecka. Jen s tím rozdílem, že díky přístupovému procesu už stejně v řadě zemí platí komplikovaná evropská legislativa, která byla šitá na míru spíše Německu než malým zemím s nedostatečnou kapacitou ji vůbec implementovat. Jenže spočítat si klady a zápory vstupu nikoho nenapadlo, a to dokonce ani v případě, kdy ten vstup není zdaleka jistý. Jenže tím, jak domácí politické a intelektuální elity nejsou s to nabídnout žádný alternativní společenský model než nacionalismus a možná lákavou, ale hodně vzdálenou ruku velkého ruského bratra, zbývá EU – nebo beznaděj. Ovšem to chce nejen projevit o něco větší snahu než dosud, ale nalézt i ochotu na druhé straně. A na Západě je čím dál víc těch, kteří začínají tušit, že ona pomyslná čára, jež rozdělovala už západo- a východořímskou říši a dodnes tvoří hranici západního a východního křesťanství, možná opravdu něco znamená.