Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Spojené státy rok po zvolení Donalda Trumpa stále vypadají jako Spojené státy. Socha Svobody pořád stojí a naprostá většina státních úředníků zůstává na svých místech, Donald Trump nerozpoutal válku ani jadernou, ani obchodní, ba ani nezačal zavírat své odpůrce do vězení. Neuzavřel spojenecký pakt s Ruskem. Ani nepostavil zeď na hranici s Mexikem.
Povánoční projev prezidenta Zemana vyšel z hodnocení iniciativy Demagog.cz docela dobře.
Konstatování, že společnost upadá a poměry jsou horší, než bývaly, může být jedním ze dvou případů. Buď jde o letitou figuru, doloženou už z antiky, ne-li z Chaldejské říše, k níž se odpradávna vždy a všude uchylují všichni stárnoucí škarohlídi a vypovídá jen o nich, ne o době.
Tři tweety, které Trump sdílel, obsahovaly krátká videa, z nichž některá kolovala po internetu již od roku 2013 a k Trumpovi se dostala nikoli přímo tak, že by sledoval Britain First, ale tak, že to sdílel někdo z lidí, které on sleduje.
Inspirativní esej Ivana Krasteva z roku 2007 Zvláštní konec liberálního konsensu přináší postřeh, který by neměl zapadnout. Když vysvětluje, proč je mylné při prvních příznacích populismu vytahovat varovné analogie s předválečnými autoritářskými, fašizujícími, antisemitskými hnutími, přichází taky s lepší analogií. Je to podle něj západoněmecký rok 1968.
Boj proti ruským vlivovým operacím působí jako díra, do které se bojovníci čím dál tím hlouběji zahrabávají. Americkým mediálním prostorem například prolétla cifra 126 milionů – to je prý možný počet Američanů, kteří mohli být vystaveni obsahu vytvořenému petrohradskou Internetovou výzkumnou agenturou. Dalších 11,4 milionu mohlo vidět inzeráty zakoupené touto agenturou.
Připadají vám následující slova jako obstojný popis současné situace? „Rostoucí napětí mezi demokracií a liberalismem, vzestup ‚organizované netolerance‘, sílící volání po přímé demokracii a množství charismatických vůdců schopných mobilizovat hněv veřejnosti.“
Politolog Jonathan White vzbudil v roce 2015 pozornost studií Emergency Europe, v níž analyzoval, jak se spolu s řešením krize usadil v evropské politice nový způsob rozhodování.
To je tak, když se někdo snaží zalichotit.
Byla snad vyhlášena nějaká soutěž, jak vyrobit komentář, který by gramaticky a stylisticky korektně rozvedl co nejnesmyslnější tezi?
Vztahy mezi významnými a letitými společenskými institucemi a jejich komunikace mají svá psaná i nepsaná pravidla.
Americký zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller, jehož úkolem je vyšetřit spolupráci „osob spojených s kampaní prezidenta Donalda Trumpa s ruskou vládou“ a související trestnou činnost, zaznamenal první zářezy. Obvinil dva lidi, kteří jednu dobu v kampani oficiálně působili, a jednoho externího poradce dotlačil k přiznání. Několik dalších lidí je prý blízko obvinění.
Jak si myslící člověk může pořád zastírat, že tyto projevy nenávisti a násilí k fotbalu integrálně patří?
Tuzemská pravice utrpěla druhou porážku v řadě, nemá věrohodného kandidáta na prezidenta, proto volá na pomoc legendární postavu z minulosti.
Vzpomínáte si na takzvanou Steeleovu složku? Soubor memorand, které sepsal bývalý britský rozvědčík Christopher Steele o kontaktech Donalda Trumpa v Rusku. Když byla letos v lednu publikována, způsobila prvotřídní senzaci, jakou nevyhnutelně vzbudí tvrzení, že ruské tajné služby disponují materiály zachycujícími Donalda Trumpa v kompromitujících situacích.
Patří mezi nevýraznější „Never Trump republikány“, konzervativní kritiky Donalda Trumpa. Akademik a sovětolog Tom Nichols letos vydal knihu Smrt expertů – Kampaň proti etablovanému vědění.
Z celé várky zemí, jež se po pádu železné opony vrátily do svobodného světa, je Polsko určitě tou nejneskladnější zemí. Z postkomunistických zemí v EU je jediná, která patří mezi členské země střední velikosti – po odchodu Británie má víc obyvatel jen Německo, Francie, Itálie a Španělsko. Střednědobé historické okolnosti ho přivedly do visegrádské čtyřky, ale svými ambicemi ji daleko přesahuje.
Předního evropského muslimského intelektuála Tariqa Ramadana v posledních dnech tři ženy obvinily ze sexuálního násilí.
Zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller, pověřený vyšetřováním ruského zasahování do amerických voleb, sdělil první obvinění. Je to pro Bílý dům nepříjemné? Ano, je.
Vládě někdo musí dát důvěru. Anebo, jak víme, může docela dlouho vládnout i bez důvěry, ale někdo jí musí schvalovat zákony. A tady by konečně nastoupila organická koalice ANO–SPD–KSČM.
Dezinformace jsou velmi temná, zlověstná věc, která útočí na citlivá místa lidských společenství a institucí. Zároveň se z boje proti dezinformacím stačil stát slušný byznys se svými aktivisty, granty a vládními iniciativami, který začíná dosahovat absurdních podob a rozměrů. Brát dezinformace vážně znamená položit si otázku, zda toto bezmocné třeštění není vlastně jejich největším úspěchem.
Začněme tím, co naše volby řadí do širších mezinárodních trendů. Je toho dost na to, abychom se směle mohli považovat za součást Západu. Jen to není moc radostné. Ale i to je součástí současných trendů.
Přiznejme si, že na protřelého, ale politicky neutrálního pozorovatele mohou projevy antibabišovských novinářů a aktivních občanů působit otravným, až zoufalým dojmem.
Kolegu, jehož oborem je kultura, zaujala věta, kterou pronesl v Salonu v posledním vydání týdeníku Echo Daniel Steigerwald: „Máme se fantasticky. Každý den se celosvětově vymaní z chudoby 250 tisíc lidí.“
Babiše stíhá průšvih za průšvihem, v každém kole musí stupňovat nesmyslnost svého blábolení. A teď už „neumí“ ani slovenské soudy.
Ekonom Tyler Cowen bezprostředně po amerických volbách označil za jednu z knih, útlý svazek neznámého autora Martina Gurriho Vzpoura veřejnosti a krize autority v novém tisíciletí.
Něco se stalo, říkají si v posledních měsících politici tradičních západních politických stran. Jmenoval se tak román Josepha Hellera, druhý po slavné Hlavě 22, a připomíná ho to víc než jen názvem. Ten román není o tom, co se stalo. Je o pocitu, že se protagonistovi něco stalo. Ne o vzpomínce, co to bylo, ale o úzkostném pocitu, že věci jsou tak divné, že se bezpochyby něco stát muselo, že takhle to přece nikdy nebylo.
Potřebujeme vědět víc. To byl refrén reakcí na zprávy o Stephenu Paddockovi, majiteli desítek střelných zbraní, který ze strategicky umístěného pokoje v hotelu v Las Vegas zastřelil 57 návštěvníků country festivalu a sebe. Potřebujeme o něm vědět víc, tohle nedává žádný smysl.
V mnoha zemích světa je po volbách zpravidla prvním motivem nářků jejich výsledek a hned v závěsu za ním volební účast.
Americká láska ke střelným zbraním je něco, co Evropané nikdy nepochopí. A to včetně většiny těch Evropanů, kteří mají Ameriku rádi. I, řekl bych, včetně těch, kteří sami rádi střílí. Protože instinktivně soudí, že tak masové rozšíření zločinů spáchaných střelnými zbraněmi by v jejich zemích patrně vedlo dřív či později ke drakonické regulaci a faktickému zrušení práva mít jakoukoli střelnou zbraň.
