Voliči letos ve srovnání s některými jinými volbami rozdali karty mimořádně vstřícně

Komu vadí organická koalice ANO, SPD a KSČM?

Voliči letos ve srovnání s některými jinými volbami rozdali karty mimořádně vstřícně
Komu vadí organická koalice ANO, SPD a KSČM?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Potíže, jež Andrej Babiš zatím zažívá se sestavením vlády, jsou obtížně pochopitelné. Tedy jsou docela dobře pochopitelné, ovšem když odhlédneme od toho, že je zde k dispozici organická koaliční většina, tak jasná jako málokdy.

Zkusme se nedívat na volební programy, které jsou nekonečně plastické a měnitelné. Připomeňme si místo toho Babišovy nejcharakterističtější výroky, které vystihují jeho pohled na politiku, a představme si bezprostřední reakci na ně. Jací voliči by s nimi mohli nejvíc souznít, čí náladu nejlépe vystihují?

Všichni kradnú;

Nejvíc krade Kalousek;

Tady se dvacet let dělalo všechno špatně;

[Libovolné etablované médium mimo holding] pořád lže;

Chceme zákon o referendu;

Zrušit Senát;

Havel byl StB, vybrali si ho Rusové, pravda a láska nech dou do piči.

Pokud bychom si nakreslili Vennův diagram názorů ve sněmovně, museli bychom dojít k tomu, že strany, které mají největší průnik názorů, jež jim jsou zároveň exkluzivní, jsou právě a jen ANO, SPD a komunisti. A shodnou se i na dalších, jež ovšem zastávají i někteří jiní.

Jde o spojenectví maximalizující spokojenost voličů. Podle průzkumu agentury Median prováděného v době voleb je to nejžádanější konkrétní koalice. Přeje si ji 18 procent voličů, víc než opakování dosavadní koalice (12 procent; 21 procent si přeje širší koalici všech ostatních stran bez ANO a 31 % „nějakou jinou“, ale není na světě člověk ten, aby vyhověl lidem všem). A je to preferovaná koalice voličů ANO i KSČM, i u voličů SPD nad ní jen těsně vítězí varianta „jiná“, takže by ji taky skousli.

Voliči letos ve srovnání s některými jinými volbami rozdali karty mimořádně vstřícně. Žádná zablokovaná sněmovna. Je zde velký programový a hodnotový průnik. Na co lídři čekají?

Asi každý na něco jiného. Okamurovu byznys modelu by nejvíc vyhovovalo zůstat trvale v opozici. Mohl by dál organizovat protestní mobilizační kampaně a řídit finanční toky státních příspěvků. I komunisté se za dlouhou opoziční praxi naučili maximalizovat zisky z této role.

Zato Andreji Babišovi jde o něco jiného. Potřebuje být vnímán v západní cizině jako respektabilní lídr. Dosud se mu dařilo nebýt spojován s polským PiS a s Viktorem Orbánem, protože nepoužíval nacionalistickou rétoriku, což je to, na co jsou varovné detektory západních institucí nastaveny. Dlouhodobé zkušenosti ukazují, že jistá míra korupce a autoritářská centralizace moci v ideologicky neutrálním či levicovém kabátě jim nevadí. Oficiální účast Okamury by rázem změnila nasvícení. V reflektoru xenofobního populismu by monopolizace moci, konflikt zájmů, nejasná minulost a oligarchická přítomnost a opozice vůči euru a uprchlíkům najednou vrhaly delší stíny. Přítomnost nerekonstruovaných komunistů by to nevylepšila.

Proto ANO své přirozené koalici začalo rychle kopat příkopy. Hned v den voleb označila ministryně Šlechtová okamurovce za nacisty. A proto teď na ně nastala lovná sezona. Je to dokonce převážně organické, protože na Okamurovi a jeho skvadře se bizarností stále bude dát nacházet hodně.

Proto ANO tuto koalici vylučuje tím, že jako svou první volbu prezentuje partnera jiného – ODS. Plnohodnotná súčasť Palerma se ze dne na den stala subjektem s největší programovou shodou. Třeba ve věci dlouhodobého tématu ODS – boje proti EET – najednou ANO zdůrazňuje, že je přístupné spoustě výjimek. – Už vidíte, jak jsou program i rétorika dokonale plastické?

Pokud se ODS ani žádná jiná z preferovaných stran nezlomí, nakonec ještě může chvíle nejpřirozenější koalice nastat. Poté, co bude dobrá vůle dohodnout se s demokratickými stranami demonstrována, přijde čas osobností. Nedávný návštěvník Průhonic Jan Švejnar, americký profesor ekonomie. Daniel Herman, pomazaný muž a velký vyznavač kancléřky Merkelové. Kdo proti nim může něco mít, pokud by byli ochotni přiložit ruku k dílu a zabránit mezinárodní ostudě a izolaci země? Je třeba hlavně nějakými jmény začít, aby povzbudila další.

Vládě někdo musí dát důvěru. Anebo, jak víme, může docela dlouho vládnout i bez důvěry, ale někdo jí musí schvalovat zákony. A tady by konečně nastoupila organická koalice ANO–SPD–KSČM. Kdo dává pozor na to, kým byl zákon schválen? Průměrný volič ani průměrný eurokomisař ne. Protože by byla neformální, dala by se podle možností doplňovat ad hoc jednotlivci z jiných stran. Žádné porušování koaliční smlouvy, jež musel řešit Paroubek, když prohlasovával věci s komunisty. Žádný Melčák–Pohanka II, nejsme Palermo. Nekecáme, makáme.

Byla by to vláda maximální neprůhlednosti a plastičnosti, jež by každému nastavovala jinou tvář. Ješitné osobnosti, které by v exekutivě dostaly příležitost prosadit nějaký svůj vysněný projekt, by ochotně plnily to, co je pro Babiše důležité. Veřejnost by se udržovala ve stavu přiměřené excitace útočením na společné nepřátele, případně i zorganizováním referenda o nějaké stupiditě. Bylo by neplatné z důvodu nízké účasti, jak ukazují zkušenosti z jiných zemí, kde se s nimi pracuje podobně. Ale to není důležité, důležitý je jejich mobilizační prvek a opojný pocit davu, že konečně budou moci ukázat, co si myslí „všichni“.