Prezident řídí svůj tryskáč konvenčně. Kam ale letí?

USA, Trumpova apokalypsa se odkládá

Prezident řídí svůj tryskáč konvenčně. Kam ale letí?
USA, Trumpova apokalypsa se odkládá

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Spojené státy rok po zvolení Donalda Trumpa stále vypadají jako Spojené státy. Socha Svobody pořád stojí a naprostá většina státních úředníků zůstává na svých místech, Donald Trump nerozpoutal válku ani jadernou, ani obchodní, ba ani nezačal zavírat své odpůrce do vězení. Neuzavřel spojenecký pakt s Ruskem. Ani nepostavil zeď na hranici s Mexikem.

Donald Trump je určitě nejméně konvenční lídr, jaký se v západním světě dostal do čela exekutivy. Nahlíženo touto optikou je ale jeho vládnutí překvapivě téměř konvenční. Tedy až na jeho Twitter.

Vývoj jeho vládnutí v kostce vystihuje příběh osoby jménem Omarosa Manigault-Newmanová. Tato afroamerická žena se kdysi stala poloslavnou díky účasti v Trumpově televizní reality show The Apprentice, kde se zapsala jako legendární mrcha. V roce 2016 se z ní stala podporovatelka svého bývalého virtuálního bosse. „Každý kritik a každý pomlouvač se bude muset sklonit před prezidentem Trumpem. Každý, kdo o něm kdy pochyboval, kdo s ním kdy nesouhlasil, kdo na něj kdy zaútočil. Stát se nejmocnějším mužem světa je ta největší pomsta,“ řekla v létě 2016 v televizním rozhovoru. Tento odpudivý, republikánskému způsobu vládnutí velmi vzdálený citát otevřeně vystihuje posedlost mocí a pomstou, jíž se určitý typ Trumpova příznivce opájí. Omarosa (běžně používá jen své křestní jméno) pak dostala v Bílém domě funkci ve vztazích s veřejností.

Letos 14. prosince jí personální šéf Bílého domu, generál John Kelly sdělil, že má padáka. Ujistil ji, že prezident o tom ví a že její snaha probrat to s ním osobně je bezpředmětná. Měla problém to pochopit, a tak ji musela z areálu Bílého domu vyvést ochranka.

Trumpovo vládnutí se podobá hypotetickému vládnutí republikánské garnitury víc, než by se zdálo - FOTO: Reuters

Omarosa není jediný loajalista, „čistokrevný“ trumpovec, který musel během roku uvolnit místo profesionálovi. Lidé, s nimiž se Trump cítil dobře a kteří uměli v kampani rozpumpovat davy, se na vládnutí nehodí. Někteří byli nuceni odejít zásahem orgánů činných v trestním řízení, jako národněbezpečnostní poradce generál Michael Flynn, jiní byli vytlačeni v palácových intrikách. Nejnápadnější z nich byl Steven Bannon, muž, jenž nejvíce ztělesňoval trumpismus coby ideologii vládnutí. Ale bylo toho na ideologii málo. Bannon neměl schopnost své kusé představy o protekcionistické obchodní politice, velkých infrastrukturních projektech atd. proměňovat v byrokratickou realitu.

Po revoluci normalizace 

Dnes je na vedoucích místech v Bílém domě a administrativě bezprecedentní počet generálů – Kelly, národněbezpečnostní poradce generál H. R. McMaster, ministr obrany generál James Mattis. Tito lidé si dokázali udržet důvěru svého nekonvenčního šéfa a zároveň prosadit, že si jako své podřízené najmou víceméně normální profesionály. Kelly si nechal od prezidenta potvrdit, že má plné personální pravomoce a že do prezidentovy pracovny se chodí přes něj. A že to platí i pro Trumpovu dceru Ivanku a jejího manžela Jareda Kushnera, pokud nechtějí s prezidentem mluvit o výhradně rodinných záležitostech. Nastala v daných podmínkách maximální míra normalizace.

To neznamená, že by Trump nevládl. Podle všech svědectví nedochází k rozhodnutím bez jeho souhlasu či vědomí. Ale stále hodně záleží na tom, s kým naposledy mluvil nebo co právě viděl v televizi. Ovšem je to vládnutí do značné míry konvenční. Podcenili odpůrci Trumpa? Odhadli špatně důsledky jeho programu? Anebo spíš přecenili (a Trump s nimi) to, do jaké míry prezident ovlivňuje chod země?

V prvních týdnech úřadování bylo snadné si představit, že Trumpovo vládnutí bude parádní chaos. Generál Flynn musel odejít po pár týdnech ve funkci. Trumpova imigrační vyhláška skutečně chaos způsobila – na letištích i v úřadech, neboť úředníci, kteří ji měli naplňovat, ji díky tajnůstkářství Bílého domu vůbec neznali. Následovaly další výměny. Když byl schválen Trumpem nominovaný kandidát na soudce Nejvyššího soudu Neil Gorsuch, prorokovalo se, že to bude osamělý vrchol Trumpova úřadování – vzácný bod snadné shody v řadách republikánů. Následující krach snah o reformu zdravotnictví se zdál dávat skeptikům za pravdu.

S koncem roku vypadá bilance jinak. Ne radikálně, ale jinak. Oblíbený mem „Ale Gorsuch“, jímž Trumpovi kritici reagovali na další a další zprávy o dysfunkčnosti Trumpovy administrativy, už ztratil glanc. Trumpovo vládnutí se podobá hypotetickému vládnutí konvenční republikánské garnitury víc, než by se zdálo.

Na prvním místě je tu schválená reforma daní. Zde lze opět říci, že to bylo nízko visící ovoce. Když už by se rozhádaná republikánská koalice nebyla schopna dohodnout na snížení daní, tak pak už na ničem. Ale zákonu je třeba přiznat jistou politickou koherenci. Reformuje daně z příjmů firem, něco, co USA nedokázaly od roku 1986 a v čem je mezitím svět ke škodě amerických firem předběhl. Reforma, jež snižuje sazby a ruší dvojí zdanění zisků z ciziny, ještě zacvičí se světovou ekonomikou. Už teď řada velkých firem oznámila vánoční bonusy a zvyšování nástupních platů.

Dalším zajímavým momentem je snížení odpočitatelných položek za místní a státní daně u individuálních poplatníků. To je zajímavý politický tah, protože v liberálních, demokraty ovládaných státech jsou místní daně zpravidla vyšší. Jejich odpočitatelnost tak bylo možné považovat za způsob redistribuce, jímž jsou nízkodaňové státy penalizovány na úkor vysokodaňových. Pokud si na to teď demokraté chtějí stěžovat, ocitají se v té pro ně choulostivé pozici, že pláčou nad osudem bohatých – neboť jich se snížení odpočitatelné položky dotkne nejvíc.

Daňová reforma obsahuje ještě další důležité body, například zrušení takzvaného individuálního mandátu u zdravotního pojištění, tedy povinnosti buď si koupit zdravotní pojištění, nebo zaplatit pokutu. O jeho zrušení republikáni dlouho usilovali, hnali to (neúspěšně) až k Nejvyššímu soudu.

Pravda ovšem je, že daňovou reformou se legislativní úspěchy republikánů prakticky vyčerpávají. Další výsledky Trumpova vládnutí se dostavují prostřednictvím exekutivních vyhlášek. To ukazuje, jak chatrné bylo dědictví prezidenta Baracka Obamy, jenž se na vyhlášky hodně spoléhal. A ovšem jak snadno může zas nějaký další prezident rozmontovat Trumpovo dědictví.

Ukazuje to imigrační politika, jeden z důležitých bodů Trumpovy kampaně. Za prvních sto dní Trumpova vládnutí imigrační úředníci zadrželi přes 40 tisíc ilegálních imigrantů, což je skoro čtyřicetiprocentní nárůst. Za celý končící rok to bylo 143 tisíc zadržených a 225 tisíc deportovaných. To vše za nezměněných zákonů – generál Kelly (který, než se stal personálním šéfem Bílého domu, vedl ministerstvo vnitřní bezpečnosti) jen úředníkům „rozvázal ruce“.

Kritici střílejí slepými 

Ale typické je právě to, že trvalá, legislativní změna pokulhává. Zákon, který by systém předělal, předložili senátoři Cotton a Perdue v únoru, jeho novelizovanou verzi pak v srpnu. Měl by omezit celkový počet přistěhovalců o polovinu, což je stav platný v 80. letech, a po vzoru zemí jako Kanada a Austrálie klást větší důraz na kvalifikaci a menší na spojování rodin. Ale chřadne v Kongresu bez velké pozornosti. Trumpova administrativa nebyla schopna něco udělat ani s problémem takzvaných sanctuary cities – měst či jurisdikcí, která se rozhodla fakticky nedodržovat imigrační zákony a nespolupracovat s federálními orgány při identifikování ilegálních přistěhovalců. Tento z pohledu vnějšího pozorovatele bizarní stav je v systému amerického federalismu a rozdělení moci obtížně narušitelný.

Další výrazný počin je snaha ministryně školství Betsy DeVosové reformovat systém postihování sexuálních deliktů na vysokých školách. Ty mají velkou autonomii v řešení přestupků, jež by v každé normální zemi náležely policii. A řeší je často způsobem, jenž ignoruje základní pravidla spravedlivého procesu. Nová směrnice DeVosové samozřejmě pobouřila progresivisty, ale vysloužila si uznání i některých rozumnějších liberálních komentátorů.

Kritici vytýkají administrativě drakonické škrty v některých úřadech či odchody demoralizovaných úředníků z jiných. Je ale otázkou, nakolik jsou tyto odchody katastrofou a nakolik jde o poněkud drastickou metodu zeštíhlování nabobtnalých úřadů o zbytečný personál. Zpravodajství v mainstreamových médiích nese zřetelné stopy jednostrannosti, Trumpovi ministři, na prvním místě ministr zahraničí Rex Tillerson, ovšem nejsou schopni svou politiku efektivně prezentovat.

Zahraniční politika je další oblastí, v níž se očekávané zemětřesení nekonalo. Kritici se musí upínat ke krokům, jako je odstoupení od převážně symbolických Pařížských klimatických dohod, anebo k deklaraci o Jeruzalémě coby hlavním městě Izraele. Je to přitom oficiální politika USA, schválená Kongresem již v roce 1995, jejíž naplnění prezidenti jen odsouvali. A ani Trump nestěhuje ambasádu z Tel Avivu hned teď. Nikterak bouřlivá reakce arabských zemí ukazuje, že citlivost věci byla spíš nafouknutým klišé.

během své jednoroční vlády strávil trump téměř třetinu času v úřadu ve svých resortech a v asi čtyřiceti dnech se objevil na golfových hřištích - FOTO: Reuters

Snad nejbizarnější rozpor mezi mýtem a realitou vládne ve vztazích s Ruskem. Na jedné straně je Trump vyšetřován kvůli možnému spiknutí s Kremlem ve volební kampani. Zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller sice dosáhl několika žalob či přiznání a vyšlo najevo několik epizod ukazujících cynismus či naivitu Trumpových spolupracovníků. Ale protože očekávání bylo nastaveno vysoko, je dosavadní vyšetřování pro Trumpovy odpůrce zklamáním. Nic takového jako přímá komunikace mezi Kremlem a Trump Tower o pomoci ve volební kampani se neobjevilo a nic nenasvědčuje tomu, že by se objevit mohlo. Pro demokraty je to těžké, oddaluje to přiznání, že volby jim neprohrál Kreml, nýbrž jejich vlastní špatná kandidátka.

Mezitím je realita americké politiky vůči Rusku zcela jiná. Washington, byť se zjevnou Trumpovou nechutí, potvrdil spojenecké závazky v NATO. Rovněž vyexpedoval Rusy z jejich dalšího diplomatického objektu v San Francisku. Kongres na jaře přitvrdil protiruské sankce. A teď v prosinci schválil poskytnutí protitankových zbraní Ukrajině – něco, co Obama odmítal udělat. Bez ohledu na to, co by si Trump přál, je toto jeho reálná politika – asi jako Václavu Klausovi nikdo neodejme podání přihlášky do EU. Pokud si Putin myslel, že si Trumpa kupuje, koupil špatně.

Vytáčení nepřátel jako agenda 

Za ten nejasný, jakoby rozdvojený obraz toho, co se v Americe děje, může do značné míry Trump sám. Na svém twitterovém účtu se věnuje útočení na své oblíbené protivníky z řad médií, na to, co právě vysílali na Fox News, a na vybraná témata z amerických kulturních válek. Jednu dobu šlo o protesty hráčů amerického fotbalu proti státní hymně, teď zase Trump řeší takzvaný politicky korektní boj proti Vánocům. Jedna věc, kterou Trump na Twitteru řeší velmi málo, je prosazování svých legislativních a politických návrhů.

Před volbami jeden Trumpův příznivec v široce citovaném článku přirovnal volby k „letu 93“ – tomu, při němž 11. září 2001 cestující přemohli teroristy a zabránili jim letět na Washington. Letová trajektorie USA je prý tak katastrofální, že nezbývá než vzít kokpit ztečí, byť hrozí riziko, že nový pilot neumí létat. Po roce se ukázalo, že nový pilot skutečně létat moc neumí, ale naštěstí pouští k řízení druhé. Takže letadlo nespadlo, i když není moc jasné, kam letí a jestli nabírá výšku.

Tenze mezi Trumpovým povstaleckým křídlem a tradičními republikány se nijak nevyřešila. V nedávných doplňovacích volbách do Senátu v tradiční republikánské baště Alabamě vyhrál republikánské primárky Roy Moore, kontroverzní postava, za niž se postavil někdejší Trumpův rádoby guru Steven Bannon a pak i prezident. V kampani vyšlo najevo, že Moore má dlouholetou slabost pro nezletilé dívky. To bylo moc i pro mnohé konzervativce, kteří zůstali v den voleb doma, a v Alabamě se tak po pětadvaceti letech stal senátorem demokrat. Bannonova strategie, podle níž je hlavním, ne-li jediným kritériem dobrého kandidáta to, že dohání liberály k zuřivosti, tak ukázala své meze. Stejně iluzorní je ovšem představa demokratů, že teď lid prohlédl a oni už budou všude vyhrávat.

Velcí američtí prezidenti se vyznačovali tím, že posunuli politický konsenzus v zemi tak, že jejich odpůrcům nakonec nezbylo než jejich hlavní inovace vzít za své. Žádný republikán se neodvážil zrušit Rooseveltův New Deal. Žádný demokrat po Reaganovi netvrdí, že daně a sociální dávky mají růst do nekonečna. Trump není na cestě k žádnému novému konsenzu. Nechce. Realizování vládní agendy je pro něj příležitostnou vedlejší činností, kvůli níž musí občas přerušit svou hlavní činnost – vytáčení svých nepřátel.