Dnešní populisté chtějí moc pro lid takový, jaký je

Máme tu osmašedesátý naruby

Dnešní populisté chtějí moc pro lid takový, jaký je
Máme tu osmašedesátý naruby

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Inspirativní esej Ivana Krasteva z roku 2007 Zvláštní konec liberálního konsensu přináší postřeh, který by neměl zapadnout. Když vysvětluje, proč je mylné při prvních příznacích populismu vytahovat varovné analogie s předválečnými autoritářskými, fašizujícími, antisemitskými hnutími, přichází taky s lepší analogií. Je to podle něj západoněmecký rok 1968.

„V roce 1968 tak jako dnes krize nastala po dvou desetiletích úspěšného vývoje a období zapomenutí na minulost,“ vypočítává. „Krize demokracie v roce 1968 neměla kořeny v selhání demokratických institucí, ale v úspěchu západoněmeckého poválečného projektu modernizace a demokratizace... V Německu se tak jako v Polsku ozývalo volání po ‚nové republice‘ a odmítání politiky bezduchého pragmatismu... Ve vzduchu bylo slovo ‚populismus‘ a lidé požadovali více přímé demokracie.“

Krastev pak vypočítává rozdíly, jež jeho analogii neznehodnocují, ale naopak ji prezentují jako pozoruhodně věrný, zrcadlově převrácený obraz. Všechny ty rozdíly se vlastně dají shrnout do konstatování, že zatímco osmašedesátníci byli progresivní, dnešní populisté jsou konzervativní.

„Nebojí se autoritářství státu, ale excesů postmoderní kultury a zhroucení tradičních hodnot. Nejsou utopičtí, ale nostalgičtí, nejsou vizionářští, ale defenzivní.“ Novým snem podle něj „není globální solidarita, ale národní výjimečnost. Populisté roku 1968 byli ‚vzdělavatelé‘ – chtěli lidu dát moc stát se takovým, jakým by v jejich představách měl být. Dnešní populisté chtějí moc pro lid takový, jaký je. Revolucionáři roku 1968 se vášnivě zastávali ‚jinakosti‘ (,the other‘), všech, kteří nejsou jako my. Dnešní populisté se vášnivě zastávají svého vlastního společenství, těch, kteří jsou jako my.“

Když to takhle někdo napíše, najednou vás to udeří do obličeje. Se zpožděním plus minus pár let v různých zemích se prostě dostavila generační či historická reakce. To, že je dnes notoricky omílané „jednadvacáté století“, je daleko méně podstatné než to, že dnes ve východní Evropě je, tak jako tehdy v Německu, dvacet a něco let od velkého dějinného předělu. To zajímavé je pokusit se oddělit, co má povahu reakce na dosavadní konsensus – a co ze společenských změn je napájeno jinými zdroji.

Hayek místo sexu

Politický a kulturní režim, který u nás nastoupil po roce 1989, mohl mít na povrchu některé „osmašedesátnické“ rysy a někteří ho tak chtěli vidět – přítomnost růžových koloběžek na Havlově Pražském hradě se zapsala do myslí západních novinářů mnohem víc než Čechů. Odhození komunistické formálnosti, možnost vidět prezidenta ve svetru jistě patřilo k věci. Počátek devadesátých let byl nepochybně kosmopolitní. Hlad po zakázaném ovoci byl hladem po Západu – od dlouho nedostupné západní hudby v rádiích po pornočasopisy. Předseda vlády ve svých novinových komentářích řešil, zda je nám bližší Friedman než Hayek, a někteří spolustraníci si stěžovali, že je nemyslitelné ho přimět, aby si v místnosti pro stranické tiskové konference za sebe pověsil Masaryka.

Se zpožděním plus minus pár let v různých zemích se prostě dostavila generační či historická reakce - Foto: Shutterstock

Zároveň ale bylo osmašedesátnictví v užším smyslu jednoznačně poraženo. Jak jeho český význam, reformní komunismus pražského jara, tak výhonky jeho západního významu v podobě budoucnosti politiky v různých nestrukturovaných hnutích a souběžné hluboké revoluce lidství apod. Ještě předtím, než Václav Klaus začal opakovat, že usilujeme o návrat k tradičním politickým stranám a tradičním řešením, si Timothy Garton Ash všiml, že východoevropské revoluce nejsou žádné revoluce v tom smyslu, že by přinesly novou představu společenského uspořádání. Osvojovali jsme si dávno zapomenuté pojmy – rozdělení moci, konflikt zájmů, soudcovská nezávislost. Slovo „nezávislý“ znělo všemocností, jakou si dnes ani nelze představit. V chápání role státu jednoznačně vítězil strach z jeho přílišné moci – politici se občas vyloženě pyšnili tím, co všechno nehodlají a nesmějí dělat. Rýsovala se čára mezi veřejným a soukromým, ujímal se liberální popis státu jako servisní organizace. Proti čemuž ani levice neměla opravdu zásadní námitky, zvlášť když jí Klaus chytře vyfoukl slovo solidarita. Ani její preferovaný pojem, sociálně-tržní hospodářství, nebyl nějakým originálním vynálezem. A právě o to šlo. Byl to návrat na Západ, a jestliže si mnozí pamatovali Západ právě ze 60. let, tak i on se mezitím změnil. Fanouškům, kteří při první návštěvě Rolling Stones čekali sex, drogy a rock’n’roll, Mick Jagger v časopiseckém rozhovoru oznámil, že Československo teď potřebuje hlavně pevnou měnu a zahraniční investice.

V zahraniční politice šlo o ukotvení v západních institucích. Ta touha byla tak samozřejmá a silná, že i vyhranění ideologové na levici i pravici spolkli své námitky. To úsilí jistě bylo taženo menšinou aktivních politiků, ale není to tak, že by nám to bylo vnuceno zvenčí – v západních strukturách bylo přinejmenším stejně politiků, kteří by si rádi udrželi Východoevropany od těla co nejdéle, jako těch, kteří rozšíření podporovali. Byla to taky doba antikomunismu. Právní návaznost komunistického zákonodárství, majetek KSČM, restituce znárodněného majetku, lustrace a přístup nomenklaturních kádrů k veřejným funkcím – to všechno se tehdy řešilo, a dost důkladně a s větší pozorností veřejnosti, než se co řeší dnes. Podle postoje k nim se štěpily a vznikaly politické strany.

Postupem času toto téma ustoupilo jiným. Ale to, že až dodnes všichni prezidenti při udělování vyznamenání sahají do rezervoáru lidí komunismem ukřivděných, to, že politická spolupráce demokratických stran s komunisty se stále rétoricky bere jako poklesek, byť v praxi trvá už určitě víc než deset let – to všechno je znamení zrodu devětaosmdesátého.

Vymezit se po německu

V Německu se nová generace levice na konci šedesátých let začala aktivizovat kolem zahraniční politiky, najmě vietnamské války. Německé členství v NATO bylo ovšem úhelným kamenem poválečné Adenauerovy republiky, stejně důležitým jako marka, ordoliberalismus a sociálně-tržní hospodářství. Nová levice chtěla být všechno, co Adenauerovo Německo nebylo.

„Bez přímé zkušenosti s tím, co předcházelo, viděli všechny chyby Německa prizmatem ne nacismu, nýbrž bonnské republiky,“ píše o generaci po válce narozených německých intelektuálů historik Tony Judt. „Západoněmecká poválečná demokracie pro ně nebyla řešením, ale problémem. Apolitický, konzumeristický, Amerikou chráněný kokon Bundesrepublik nebyl jen nedokonalý a postižený ztrátou paměti. Aktivně konspiroval se svými západními pány v tom, že Němcům odepřel minulost, že ji pohřbil v materiálních statcích a antikomunistické propagandě.“

Radikálové se tak soustředili nejen na nedostatečné vypořádání se s minulostí, ale na všechny charakteristiky, jimiž jim byla tato nedostatečně denacifikovaná společnost nápadná. Jestliže vyznávala stabilitu a autoritu, oni byli autoritářští. Jestliže její masový vkus se pohyboval mezi americkým a domácím kýčem, oni vyznávali vše, co bylo radikální a cizí – hlavně solidaritu s třetím světem, vykořisťovaným Západem. Dodnes přežívající módní prvky jako nošení maoistických košil a čepic či „palestýny“ kolem krku byly původně radikálně ideologická gesta.

Byly v módě i psychosexuální výklady nacismu, tudíž jejich vyhlédnutým řešením byla sexuální volnost, jež má zabránit nacismu už od mateřské školky.

Nejradikálněji to vyústilo to v gang Baader-Meinhofová a teroristická sedmdesátá léta, jež vyvrcholila v symbolickém únosu a vraždě Hannse Martina Schleyera, exemplárního představitele poválečného hospodářského zázraku a nacismu v jedné osobě. Jak poznamenává Judt, pokus destabilizovat republiku sice nevyšel, ale „mnohem více znepokojivá byla míra, v níž se zejména skupina Baader-Meinhofová mohla opírat o rezervoár sympatií pro své ideje mezi jinak zákonů dbalými intelektuály a akademiky“.

60. léta nastolila velký generační střet, který zamával společností - Foto: Shutterstock

Vzpoura je tady

Takovou vzpouru proti generaci politických otců si u nás lze představit docela snadno. Protože už k ní dávno dochází.

Zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů za Topolánkovy vlády bylo institucionálním vyvrcholením vypořádání se s komunismem. A zároveň jeho posledním hurá, neboť v akademické obci mezitím vyrostli historici specializující se na přeinterpretování komunistické normalizace. Koncept totalitarismu začal být vytlačován pojetím reálného socialismu jako ustavičného dohadování různých aktérů, ve jménu toho, že realita je vždy zelenější než dogma a nikdo nemá právo na jediné oficiální pojetí dějin. A orientace na výklad dějin na osudech obětí komunismu a disidentů je označována za elitářskou a nereprezentativní – takže je pro jistotu doplněna perspektivou svazáckých funkcionářů.

V popkultuře se zájem o zakázané západní ovoce vyčerpal už dávno, osobnosti typu Heleny Vondráčkové se dočkaly nečekaného comebacku a rozhlasové stanice začaly stejně jako supermarkety inzerovat český původ své nabídky. Ortel je jen další krok v postupném „povlastenšťování“ popkultury.

Ale protože žádná generace není jednolitá, můžeme se dnes setkat i se stesky na nedostatečnou dekomunizaci a vztekem nad tím, že Vojtěch Filip je pravidelným hostem televizních diskusí – od lidí, kteří to, jak dekomunizace probíhala, jaké byly její limity a kdo byli její protagonisté, nezažili.

V zahraniční politice posílili ti, kteří vždy vnímali přináležitost do západních struktur jako povinnost nebo třeba objevují naši „tradiční“ blízkost se srbským národem. I Rusko je zkusmo vydáváno za když ne lepší vzor a ochránce, pak aspoň za podceňovanou a neprávem kritizovanou zemi. Mnohem spíš z trucu než ze skutečné afinity – západoněmečtí radikálové byli fascinováni východním Německem, případně přijímali jeho materiální podporu, ale skutečně žít by tam většina z nich nevydržela ani měsíc. Podobně i většina dnešních rusofilů by ve skutečných putinovských poměrech brzy zaplakala – materiálním nedostatkem počínaje a nízkou tolerancí pro protirežimní řeči konče.

V politice jsme se dožili chvíle, kdy se KSČM konečně stane zcela normálním, rovnocenným aktérem politického spektra. Paradoxně právě v momentě, kdy se, soudě dle jejího volebního výsledku, konečně a se zpožděním dostavuje „biologické řešení“, s jehož příslibem se antikomunisté před dvaceti lety museli spokojit.

Hlavně se ale v politice dočkáváme totálního odmítnutí veřejného étosu, jaký panoval dodnes. Jde o nástup Andreje Babiše jako rámcový fenomén i o menší, ale výmluvné detaily. Žádného prezidenta by v posledních sedmadvaceti letech nenapadlo říct, že k nějakému kandidátovi na premiéra bude přistupovat jinak proto, že jde o úspěšného podnikatele, který zaměstnává mnoho lidí. Žádný předseda sněmovny by si nedovolil říct, že k předsedovi jeho strany by justice měla přistupovat jinak, protože je to budoucí premiér. Stejně jako by žádného poslance zleva doprava nenapadlo vzít si do sněmovny maskáčové kalhoty.

I když první poslanci německých Zelených vyrazili do Bundestagu v lacláčích. Jeden nerovnovážný faktor v tom zrcadlovém obrazu nastíněném Krastevem je to, že levice v moderním světě má větší kulturní sílu než pravice. Umělci ze své podstaty tíhnou k psychologickým charakteristikám typičtějším pro levici, jako je otevřenost vůči novému a smysl pro rovnost, a méně vůči konzervativním charakteristikám, jako je loajalita a smysl pro hierarchii. Západní levice se taky po vyšumění osmašedesátého vydala, v souladu s radou Antonia Gramsciho, na „dlouhý pochod institucemi“, jenž dnes přináší plody v podobě toho, co hlásá většina normotvorných institucí. Tento establishment má schopnost jakýkoliv pohyb politického kyvadla směrem doprava vždy ocejchovat jako nebezpečný, regresivní, nekulturní a vůbec.

Pohyb sympatický levici tak bude mít na své straně vždy víc umělců než konzervativní impulz. A bude posuzován shovívavěji. Neexistuje pravicový ekvivalent toho, že by fajnšmekři „nezaujatě“ oceňovali filmařský výtvor Ulrike Meinhofové z doby, než se z ní stala teroristka. Ta reputace je často udržována uměle – ještě dnes je například možné číst uznalé hodnocení filmu Německo na podzim, politického filmu několika známých německých režisérů z roku 1978. Ta hodnocení zřejmě vznikají v naději, že se na ten film nikdo nepodívá. Uviděl by totiž neuvěřitelný úhor, produkci tu hraničící s úrovní školního představení, tam prkenností rétoriky připomínající Husákovo Československo. Až na příspěvek Rainera Wernera Fassbindera – levice, málo platné, vždy přitahovala talenty.

Jestliže bude konzervativní reakce vulgárnější, nebude to ani tak kvůli vulgaritě konzervativnějších impulzů samotných jako kvůli tomu, že konzervativní myšlenky jsou kulturně tabuizované. Takže jsou v momentech pohybu kyvadla doprava někdy ochotni uspokojovat poptávku jen specifické lidské typy. Jak napsal kanadský komentátor Mark Steyn, „jestliže politická kultura zakazuje seriózním politikům vznášet určitá témata, voliči se obrátí k neseriózním“. A to se dnes děje.

30. listopadu 2017