Vzpomínáte si na takzvanou Steeleovu složku? Soubor memorand, které sepsal bývalý britský rozvědčík Christopher Steele o kontaktech Donalda Trumpa v Rusku. Když byla letos v lednu publikována, způsobila prvotřídní senzaci, jakou nevyhnutelně vzbudí tvrzení, že ruské tajné služby disponují materiály zachycujícími Donalda Trumpa v kompromitujících situacích, kupříkladu s prostitutkami močícími na hotelové posteli, v níž spal Barack Obama. Vzrušení však bylo rychle vystřídáno zmatením, když se ukázalo, že některé informace jsou zjevně nesmyslné, mezi nimi i údajná schůzka Trumpova právníka s ruským činitelem loni v srpnu v Praze.

Když americký zrádce Edward Snowden v roce 2013 vyhledal azyl v Moskvě, zkušený rozvědčík Vladimir Putin to bagatelizoval slovy, že z toho bude užitek jako ze stříhání prasete – spousta kvikotu, ale málo vlny. Nevíme, jak na Snowdena, ale na Steeleovu složku padnou tato slova určitě. Situace se vyvinula tak, že složka sama, obsahující informace dílem vyvrácené, dílem neověřitelné a dílem zastaralé, je méně politicky zajímavá než okolnosti jejího vzniku a použití.

Jedna potenciálně závažná se týká někdejšího neplaceného poradce Trumpovy kampaně Cartera Page. Toho FBI vloni v létě sledovala. K něčemu takovému potřebovala povolení tajného federálního soudu (FISA). A v žádosti prý použila i informace o Pageovi ze Steeleovy složky – jež se dnes mají za neprokázané. Další pozornost budící okolností je, že FBI uvažovala, že bude Steelea platit, aby pokračoval ve své práci. Měl výdaje, a to i s vyplácením informátorů, což dále jeho informace znevěrohodňuje. FBI od toho upustila až poté, co se jeho jméno dostalo do médií.

Pozornost zákonodárců, kteří vedou několik vyšetřování ruského zasahování do voleb, zákonitě budil původ složky. Zprvu byla prezentována jako nezávislá detektivní práce. Postupně se zjistilo, že Steelea najala firma Fusion GPS specializující se na práci s citlivými informacemi – jak jejich vyhledávání, tak ovlivňování informačního prostředí. Platila ji kampaň nějakého republikána, a když ztratila zájem poté, co se vítězství Trumpa v primárkách stalo nevyhnutelným, financování převzali demokraté. Víc donedávna nebylo známo. Když byli představitele Fusion GPS předvoláni před kongresové vyšetřovací výbory, odmítli vypovídat – nejprve s odvoláním na první dodatek americké ústavy, zaručující svobodu projevu, ale pak i na dodatek pátý, zaručující právo nebýt nucen k výpovědi, jíž si mohu přivodit trestní stíhání.

Až poslední dny přinesly zlom. Dnes víme, že Fusion GPS původně najala organizace Washington Free Beacon, financovaná miliardářem Paulem Singerem, podporovatelem senátora Marca Rubia. Měla dělat „oppo research“ – sbírat negativní informace – o několika republikánských kandidátech včetně Trumpa. Ale Steelea najala Fusion GPS teprve loni na jaře, poté, co financování převzala, jak zjistil Washington Post, přímo kampaň Hillary Clintonové a Demokratický národní výbor. Kontrakt se uskutečnil přes prostředníka, jímž byl Marc Elias z kanceláře Perkins Coie, hlavní právník kampaně Clintonové. Skončil až měsíc před volbami. Peníze byly skryty v obecných výdajích na právní služby.

Není to úplně nové aranžmá – ani „oppo research“ samotný, ani prostřednická role právní kanceláře, jež umožňuje v případě potřeby uplatnit advokátní tajemství. Nové ovšem je, že zatímco se Washington složkou rok vzrušoval, Clintonová a její tým o svém podílu mlčeli. Což docela dobře zapadá do představy, jakou o Clintonové Američané mají.

Zapadá to i do dnes už tragikomické hysterie kolem ruské manipulace amerických voleb. Pravdivé jádro – Rusové ovlivňovali americký veřejný prostor a Trumpova kampaň byla ochotná ke spolupráci s nimi – občas přerůstá v infantilní iluzi, že Hillary se ještě může stát prezidentem. Hysterie ovšem obrátila pozornost ke zranitelnosti a slepotě různých amerických aktérů, což vede k různým ironickým momentům. Když Twitter před několika dny oznámil, že nebude přijímat inzerci od televize RT a dalších ruských manipulátorů, reagovalo ruské médium zveřejněním inzertní nabídky, kterou jí na jaře 2016 Twitter učinil – v podstatě žebral, aby u něj za ovlivňování Američanů utratila co nejvíc.

K ironiím patří i to, že zmiňovaný právník Elias pracoval i pro Facebook a mimo jiné mu pomohl odrazit v roce 2015 snahu, aby i reklamy na Facebooku – tak jako ostatní politické reklamy – musely obsahovat jméno zadavatele. Rusům se pak manipulovalo na Facebooku o to snadněji.

Novináři k pronajmutí

Největším příkladem hořké a přímo zlověstné ironie je firma Fusion GPS. Ukázalo se, že pracovala zároveň pro ruskou firmu Prevezon Holdings, která v USA vedla soudní spor. Byla americkou justicí považována za pračku peněz, jejímž prostřednictvím ruští úředníci nakupovali v New Yorku nemovitosti za peníze ukořistěné při vytunelování firmy Hermitage Capital – té, jejíž právník Sergej Magnitskij zahynul v roce 2009 v ruském vězení (Prevezon v květnu přistoupil u soudu na dohodu, v jejímž rámci odevzdal státu šest milionů dolarů). Fusion GPS měl za úkol diskreditovat v amerických politických a mediálních kruzích Magnitského, a tak dosáhnout zrušení sankcí uvalených zákonem nesoucím jeho jméno.

Právničkou Prevezonu byla Natalija Veselnická – ta Veselnická, která se v červnu 2016 v Trump Tower sešla s Donaldem Trumpem Jr. a nabídla mu kompromitující údaje o kampani Clintonové. Takže Fusion GPS vyráběl složku, která měla diskreditovat Trumpa kvůli jeho kontaktům s Rusy, a zároveň pracoval pro Rusy. Pro jednoho klienta shromažďoval informace varující před ruským vlivem, pro druhého klienta ten ruský vliv vykonával.

Vyvolává to otázku, nakolik jedna práce ovlivňovala druhou. Bylo třeba předpokládat od začátku, že složka obsahovala ruské dezinformace v tom, co Steeleovi řekly jeho ruské zdroje. Ale co když byla celá složka zkompilována s ruskou asistencí? A možná to není ani ta nejdůležitější otázka. Tu nastínil novinář jménem Lee Smith. Pro relativně malý časopis The Weekly Standard, kde pracuje, a pro ještě menší web The Tablet napsal články, které jsou důležitější než kdejaká studie z prestižních fakult žurnalistiky.

To, že média používají výsledky stranického výzkumu opozice, není nic nového. Nová je mocenská dynamika v době, kdy jsou média ekonomicky na kolenou. Historie Fusion GPS se s historií úpadku médií zajímavě proplétá. Firmu založil reportér Wall Street Journal Glenn Simpson v roce 2009, znechucen, jak se deník vyvíjel poté, co ho koupil Rupert Murdoch. Pro jeho investigativní články o financování teroristů už nebylo tolik místa. A tak přetáhl ještě několik kolegů (mezi nimi i Neila Kinga, který kdysi psával pro tento deník z Prahy) a rozhodli se, že když nemůžou investigovat pro čtenáře, budou investigovat a „komunikovat“ pro kohokoliv – a za mnohem víc peněz. Vyšetřovali třeba pro protivníky někdejšího prezidentského kandidáta Mitta Romneyho, pro organizaci podporující potraty Planned Parenthood, když měla problém s odhaleními některých svých praktik, anebo pro šejka ze Spojených arabských emirátů, když potřeboval „vyprat“ image v USA. A jsou velmi úspěšní z toho důvodu, že mají prostředky, jimiž už dnes média nedisponují.

Američtí novináři si od dob Watergate systematicky kultivovali zdroje uvnitř administrativy, rekapituluje Lee Smith. „Kvůli finančním potížím médií, jejichž byznys model rozvrátil internet, manažerské chyby a růst sociálních sítí jako dominantní informační platformy, prestižní tisk obětoval svou nezávislost za přístup k moci. Jako pro novináře pro vás bylo velmi obtížné popudit si proti sobě těch pár držitelů moci ve Washingtonu, kteří ovládají přístup k informacím. Záviselo na tom vaše místo. A míst v tisku je čím dál tím míň.“ Důsledky bylo možné sledovat třeba na prosazování jaderné dohody s Íránem, kde náměstek národněbezpečnostního poradce v Obamově administrativě Ben Rhodes hrdě přiznal, že manipuloval nezávislé experty a média, že si z mladých novinářů, kteří nic nevědí, udělal svou „ozvučnou komoru“.

Vedle vládních činitelů jsou zdrojem informací komunikační agentury. Pracuje v nich hodně lidí, kteří přesně vědí, co a jak média potřebují, protože to jsou bývalí novináři, a svým někdejším kolegům to servírují.

„Média jsou na huntě,“ líčí Smith. „V tisku je inzerce zdecimovaná a všechnu digitální inzerci, která měla nahradit výpadek příjmů z tiskové inzerce a od předplatitelů, spolkl Facebook a Google. Ale dobrá zpráva je, že lidé jsou pořád ochotni platit za zprávy a příběhy, a je mnohem snazší fakturovat jednoho zákazníka než 1500 čtenářů vašeho blogu. Největšími zákazníky zpráv jsou politické operace. Nelze přesně říct, kolik ze zpráv, které čtete, jsou plody výzkumu opozice, protože žádný novinář nechce připustit, kolik jeho nejlepších ‚zdrojů‘ jsou jen dodavatelé prefabrikovaných informací – a to je důvod, proč je oslnivý úspěch Fusion GPS právě teď tím nejméně zpracovaným příběhem v amerických médiích.“

Sláva za mlčení

Smith v dalším článku pokračoval v mapování úpadku amerických médií na kauze z nepolitické oblasti, pádu hollywoodského machra Harveyho Weinsteina. Najednou všichni píšou, že o Weinsteinově řádění věděl kdekdo – ve filmu i v médiích. Jenže, říká Smith, obvyklý dovětek těchto přiznání – nedokázali jsme to dotáhnout – je zavádějící. Novináři tím myslí, že nedokázali najít žádnou hvězdu ochotnou mluvit na jméno. Ale to by byla story o hvězdě. Pokud chtěli napsat o tom, jak Weinstein zneužívá ženy, takové story měli. Nenapsali je, protože se ho báli – Weinstein byl násilný a mstivý. Ale taky ho média chránila, protože s ním byla zapletena v síti společných zájmů.

Smith připomíná, že v 90. letech Weinsteinův Miramax přímo spoluzaložil časopis Talk. On, který v něm tehdy pracoval, i všichni jeho kolegové věděli, jak Weinstein ponižuje šéfredaktorku Tinu Brownovou. Jenže Talk byl jen vrcholným stadiem Weinsteinovy všudypřítomnosti ve světě médií. Kdekterý novinář snil, že Hollywood koupí práva na jeho reportáž, že ho najme jako konzultanta, či dokonce zfilmuje jeho román – občas se to stávalo. „Tak jsem právě koupil opci na tvůj román a už vím, kdo to bude režírovat. Jo a prosím tě potvrď mi, že není pravda, jak jsem snad někde slyšel, že jeden tvůj reportér pracuje na nějaké reportáži o mně,“ parafrázuje Smith typickou konverzaci.

Smith vzpomíná, jak se i za dobu profesionálního života dnešních mladších novinářů scéna změnila: „Přítel mi připomíná, že bylo období, kdy Miramax kupoval práva na každou větší story ve všech časopisech ve městě. Proč provokovat Weinsteina, když ta nová hvězda, se kterou počítáte na obálku červnového čísla, hraje v novém filmu od Miramaxu? Myslíte, že ten šéfredaktor společenského časopisu, který v Hollywoodu uspořádal nejfamóznější oscarovou party, se snažil ‚dotáhnout‘ story o Weinsteinovi? Jasně, stejně jako ty stovky novinářů, které odvezli lodí na velkou launch party časopisu Talk u sochy Svobody – všichni tam popíjeli šampaňské a šňupali s modelkami kokain, aby mohli ‚dotáhnout‘ story o tom, že jejich hostitel je sexuální násilník.“

Důvod, proč se Weinsteinův případ provalil teď, podle Smitha není, že se změnily postoje k sexuálnímu násilí, ale že mediální svět, který Weinsteina chránil, mele z posledního. „Časopisy, které kdysi zveřejňovaly reportáže, na něž Miramax kupoval opce, si dnes nemohou dovolit zaplatit takové reportáže, ze kterých se rodí scénáře. Jsou švorc. „Už neexistují novináři, existují jen bloggeři vybírající drobky, které jim Silicon Valley nechá. Kdo zfilmuje sloupek z Voxu?“ naráží Smith na typický exemplář nových médií, specializující se na rychlé politické komentáře a osobní eseje. V tom, co v dnešním mediálním ekosystému zůstalo z novinařiny, Weinsteinovi nikdo nic nedluží.

Pod tlakem nenasytného webu

Česká žurnalistika nikdy nemohla padat z takové výšky, o zdrojích, jež Smith připomíná, jsme si vždy mohli nechat jen snít. Ale ekonomický propad, který česká média zažívají posledních pět sedm let, není o nic méně citelný. Novinářů je míň na stejnou práci a při pohledu na vývoj jejich platů za posledních deset let by se Josef Středula se svou kampaní Konec levné práce musel zastydět. Nedá se změřit, jak to ovlivňuje jejich vztah k lidem, o kterých píšou, ale ovlivňovat ho to musí.

Čtenáři mohou být rádi, že nevidí inboxy redakčních e-mailů. Zjistili by, že lidí bombardujících je tiskovými zprávami je v zemi násobně víc než novinářů. A nejsou to prosté tiskové zprávy. Komunikační agentury často nabídnou předpřipravené zpravodajství, názory analytiků, průzkumy neznámé provenience, samozřejmě fotografie a videa. Kdysi jsme diskutovali, jestli je košer, když média přebírají fotografie a videa od Policie ČR, jestli to nevytváří nezdravý vztah mezi novináři a mocí. Dnes to tak dělají všichni a všude. Editor je pod tlakem nenasytného webu, jenž si žádá desítky zpráv denně, a má k ruce pár zpravodajů. Jaký div, že občas sáhne po prefabrikátu. Druhý den pak vidíme na internetu titulky údajně původních zpráv, které jsme četli včera v inboxu. Tak vzniká obraz toho, čím společnost žije. Naštěstí nejsme supervelmoc, na osudu jejíž demokracie by závisela globální stabilita. Ale naše demokracie zakouší stejné křeče.