Těsně před Vánocemi přinesl Volvox Globator na český trh knihu nejslavnějšího sovětského disidenta Vladimira Bukovského Moskevský proces. Je to historie posledních zhruba dvaceti let sovětského režimu před kolapsem, podaná na základě tajných dokumentů Ústředního výboru KSSS, zápisů z jednání politbyra a ovšem i autorova historického výkladu občas podávaného hodně sarkasticky.
Pavlína Rychterová je zdatná cestovatelka v čase. Jako historička, která již několik let žije ve Vídni a pracuje na tamní univerzitě, zkoumá středověk a ve zprávách, které nachází v dávných časech, spatřuje často obrazy dnešní doby. Staletími, které obě epochy od sebe oddělují, proplouvá rychle a hladce a stejné to bylo i u tohoto rozhovoru. Některé analogie vyskakovaly nečekaně a na netušených místech.
S listopadem 1989 je spojena řada konspiračních teorií a legend o všemocných tajných službách, které vše zorganizovaly. Dokud se neotevřou archivy (pokud někdy), lze spekulovat o čemkoli. Dostupné informace a svědectví spíš ukazují, že jak KGB, tak i CIA vývoj událostí nestíhaly a tápaly.
„Lidi dobře vědí o velkopanském způsobu života naší rudé šlechty v luxusu a nadbytku všeho, jak se přepychově léčí v extra sanatoriích, na něž se musí dřít dělníci, kteří se musí mačkat ve střediscích a ve frontách čekat na vše,“ napsal Miloši Jakešovi, tehdy ještě předsedovi revizní komise ÚV KSČ, v roce 1970 autor anonymu, který se podepsal jako „Žena z lidu“.
Před čtvrt stoletím, v noci z 30. září na 1. října 1989, nastupovali šťastní východoněmečtí uprchlíci do prvního z „vlaků svobody“, které je z nádraží v Praze-Libni odvážely na Západ. Do té doby se uprchlíci z Honeckerova poddanství tísnili na pražském velvyslanectví Německé spolkové republiky. Méně známé než příběhy šťastlivců jsou tragické osudy občanů NDR, kterým pokus o cestu ke svobodě nevyšel.
Rusko stále tvrdošíjně popírá, že na Ukrajině bojují jeho vojáci. Někteří tam sice prý náhodou „zabloudili“ a ti, co se vracejí domů v rakvích, zase zahynuli „na cvičení“ kdesi na ruském území. Začít válku klamem a podvodem není však nic neobvyklého. Historie zná příkladů dost.
Na československý konzulát v Západním Berlíně přišel onoho dne roku 1972 muž s černou bradkou. Předložil svůj německý pas a žádal o vízum pro průjezd Československem. „Musíte se oholit, protože na fotce žádné fousy nemáte, pane Baumanne,“ prohodil konzulární úředník. Muž s bradkou strnul. Skutečně se jmenoval Michael Baumann, ale v jeho falešném pase bylo úplně jiné jméno. Baumann byl totiž členem Hnutí 2. června, německé teroristické skupiny, která se později spojila se známější Frakcí Rudé armády (RAF).
Evropa si připomíná sto let od začátku první světové války. Dnešní vzpomínání se zajímavě promítá do současných siločar a vztahů uvnitř EU. V příštích letech bude k nejpalčivějším dramatům Evropy dost možná patřit vyjednávání s Británií o rozvolnění jejího členství. Pokud Londýnu nebude nabídnut pořádný kompromis, hrozí odchod Británie z EU.
Komunista, estébák, šmelinář, odsouzenec na smrt, ale i zachránce. Charakteristik muže, jehož neobyčejný život rámují poválečné dějiny Československa, je mnoho. Přesto jeho příběh zůstává víceméně neznámý. Zdeněk Toman.
