„Lidi dobře vědí o velkopanském způsobu života naší rudé šlechty v luxusu a nadbytku všeho, jak se přepychově léčí v extra sanatoriích, na něž se musí dřít dělníci, kteří se musí mačkat ve střediscích a ve frontách čekat na vše,“ napsal Miloši Jakešovi, tehdy ještě předsedovi revizní komise ÚV KSČ, v roce 1970 autor anonymu, který se podepsal jako „Žena z lidu“.

Když se Jakeš stal v roce 1987 generálním tajemníkem, začal dostávat dopisů víc než kdy jindy. Od jara 1988 do podzimu 1989 to bylo každý měsíc přes pět set dopisů, mnohé z nich anonymní. Jak šel čas, násobil se počet zásilek, které byly podle sekretariátu ÚV psány „z nepřátelských pozic“. V dubnu 1988 jich bylo jenom šest, v říjnu následujícího roku se už jejich počet přehoupl přes padesátku.

StB, pilný čtenář dopisů

Lidé si za normalizace stěžovali nejen nejvyšším představitelům strany a vlády, ale i místním stranickým sekretariátům, Československé televizi, nebo dokonce cizím ambasádám. Pod značnou část dopisů se nepodepsali – báli se postihu. Oprávněně. Stížnosti končily převážně v rukou StB. Tisíci z nich se nedávno probíral historik Tomáš Vilímek z Ústavu pro soudobé dějiny, který tak o těchto projevech naštvanosti vůči komunistům zjistil spoustu zajímavých věcí.

Během 80. let politická policie zachytila sedm tisíc anonymů a 27 tisíc letáků, což byla jen menší část skutečného množství, a označila je za takzvané protistátní písemnosti. V drtivé většině nešlo o výraz opoziční činnosti, ale skutečně o rozzlobený „hlas lidu“, o bezprostřední reakci na všudypřítomný nedostatek, na do očí bijící výhody pro věrchušku či pokračující okupaci.

Některé byly velmi útočné a nebraly si servítky: „Čs. lid nemá nic společného s komunofašistickým režimem, vnuceným sovětskými okupanty, nenávidí tento režim a pohrdá jeho představiteli jako hanebnými kolaboranty,“ napsal kdosi v roce 1972 na rakouské velvyslanectví v dopise, který StB pochopitelně nenechala dojít. Mnozí pisatelé slibovali kolaborantům tvrdou odplatu. Jiní byli mírnější, pokoušeli se o „konstruktivní kritiku“ a možná i skutečně doufali v odezvu odpovědných činitelů.

„Nedovedete si představit, co např. znamená pro kantora, má-li ve třídě třeba jen jediné dítko politicky exponovaných rodičů, které není příliš nadané a příliš charakterní,“ napsala například v roce 1986 v dopise gymnáziu v Jindřichově Hradci žena, která se představila pouze jako „učitelka“. Tehdejší ředitel školy ovšem neváhal a předal psaní ideologické tajemnici okresního výboru KSČ a ta bezpečnosti.

Nelichotivý obraz o lidské povaze

V duchu hesla „Nejlepší kontrolor je tvé svědomí“ přitom strana hlásala potřebu kritiky společenských nešvarů a vyzývala občany, aby se se stížnostmi nebáli obrátit na odpovědné orgány. Desetitisíce z nich to opravdu dělaly, i když – jak už bylo řečeno – raději anonymně. Jak spočítal Tomáš Vilímek, který téma zpracoval do připravované knihy Dějiny KSČ, počet stížností neustále narůstal a v letech 1972 až 1989 neklesl pod 120 tisíc za rok. V roce 1987 byla poprvé překročena hranice 150 tisíc, což představovalo oproti roku 1971 nárůst o více než 140 procent.

„Hranice mezi oprávněnou a nepřátelskou kritikou nebyla ale jasně vymezena,“ poznamenává Vilímek. Všiml si zajímavého paradoxu. U podepsaných stížností převažovaly ty individuálně motivované nad těmi, které sledovaly celospolečenské zájmy. Například v roce 1984 byl poměr mezi nimi 8:1. „Mnohé z nich navíc nevydávají příliš lichotivý obraz o lidské povaze, neboť se jednalo o projev závisti a dotyčný se touto formou snažil upozornit na někoho, kdo si užíval socialistických výdobytků více než on,“ uvádí historik.

U anonymních stížností se naopak osobní cíle většinou vytrácely, kritizovaly se skutečné průšvihy v nejbližším okolí i v celé společnosti. Dokonce i podle samotné StB překračovala jejich oprávněnost padesát procent. Například na konci 70. let se jedna pisatelka pozastavovala nad tím, že – jak napsalo Rudé právo – byli vedoucí pracovníci mladoboleslavské Škodovky zbaveni funkcí za to, „že neprojevili dostatek zásadovosti, morální pevnosti a politické vyspělosti“. Autorka dopisu se ptá, jak je možné, že obyčejní dělníci jsou za sebemenší prohřešky trestně stíháni, zatímco funkcionáři jsou postiženi pouze kádrově. Jako vdova po důstojníkovi upozornila také na podle ní nedobrou situaci na ministerstvu obrany. „Kvůli dětem se bojím, a tak se nezlobte, že se nepodepíšu“, uzavřela. Udělala dobře, protože dopisem se nakonec nezabývalo vedení strany, nýbrž tajná policie.

Většinou si však občané stěžovali na špatné zásobování, nedostatkové zboží, chybějící byty či znečištěné životní prostředí. „Vím, že auto pro život není vše, že je důležitější mír, klid, zdraví, ale přesto si myslím, že když si člověk na auto poctivě našetří, tak by měl mít možnost si ho také koupit,“ napsala autorka dopisu Jakešovi na konci 80. let, kdy lidé stáli celou noc fronty na novou Škodu Favorit.

Inspirátor Miloš Zeman

Mnozí pisatelé se svůj vztek do vzletných slov o míru balit ani neobtěžovali. „Tak zase nejsou okurky, pořád něco chybí. Tak počet nespokojených přibývá (…) Pivo stojí také za hovno,“ napsal v roce 1984 autor anonymu adresovaného předsednictvu vlády a psaní ještě vylepšil známkou s americkou vlajkou a anglickým textem „Pomozte v boji proti komunismu a všem nepřátelům svobody“.

Řada pisatelů projevovala větší či menší nadání pro různé výtvarné kreace a různý smysl pro humor. „V třiadvaceti eště nevinnej/ vod Estébé byl už vycvičenej/ zanechal všeho radování/ veliký šel plnit poslání,“ veršoval například autor textu recesistické písně o rozvědčíku Pavlu Minaříkovi, který byl zaslán do Československé televize. Mnoho anonymů bylo na druhou stranu plných vulgarit a výhrůžek včetně těch fyzickou likvidací.

„Přestože se objevovaly výhrůžky typu ,Husáku, zastřelím tě', nikdo se nic podobného nepokusil realizovat. Výjimkou byly případy, kdy někdo napadl místního stranického funkcionáře a řval na něj ,Ty komunistická svině!'. Většinou se ukázalo, že nešlo o politiku, ale o banální mezilidské spory, třeba že mu dotyčný chodil za ženou nebo se vědělo, že se obohacuje na cizí účet,“ říká Vilímek.

V druhé půli 80. let začalo přibývat podepsané kritiky, lidé se už tolik nebáli a zároveň toho měli už opravdu dost. V září 1989 například zaslal na ÚV KSČ svou stranickou legitimaci voják z povolání, který napsal, že k tomuto kroku jej přiměl televizní rozhovor s Milošem Zemanem, v němž prognostik mluvil o zaostávání Československa za ostatním světem. V tomto roce se rozšířil fenomén petic, které podepisovali nejen disidenti, ale i běžní občané. Zároveň ale v roce 1989 rostl i počet nepodepsaných agresivních výpadů proti nejvyšším komunistům. Bylo jasné, že tlakový hrnec režimu, který do té doby bez represí umožňoval jen anonymní kritiku, je plný páry a brzy vybouchne.