Před čtvrt stoletím, v noci z 30. září na 1. října 1989, nastupovali šťastní východoněmečtí uprchlíci do prvního z „vlaků svobody“, které je z nádraží v Praze-Libni odvážely na Západ. Do té doby se uprchlíci z Honeckerova poddanství tísnili na pražském velvyslanectví Německé spolkové republiky. Méně známé než příběhy šťastlivců jsou tragické osudy občanů NDR, kterým pokus o cestu ke svobodě nevyšel.

Poslední obětí železné opony na československém území byl v květnu 1989 právě východní Němec. Byl to osmiletý chlapec. Zvláště úděsný byl zase osud mladíka, kterého pohraničníci nechali zemřít poté, co jej v roce 1986 těžce potrhali služební psi. Podle evidence pohraniční stráže to byl jediný případ úmrtí tímto drastickým způsobem na československé státní hranici mezi lety 1949–1989. Mrtvých Němců bylo bohužel víc. Další sny o svobodě skončily „jen“ vězením a umístěním dětí útěkářů v dětských domovech.

„Pokusy občanů NDR o útěk přes československo-západoněmeckou nebo rakouskou hranici v 70. a 80. letech převyšovaly pokusy československých občanů,“ říká historik Tomáš Vilímek z Ústavu pro soudobé dějiny AV, který tuto problematiku zpracoval mimo jiné ve slovenském sborníku Moc versus občan.

Jen za první čtyři měsíce roku 1989 se o útěk přes Československo neúspěšně pokusilo 680 východních Němců, dva lidé při tom zemřeli. Vzhledem k následným turbulentním událostem v obou zemích se údaje z druhé poloviny roku nedochovaly, každopádně počty potenciálních uprchlíků z první třetiny roku 1989 byly vyšší než za celý rok předchozí a více než trojnásobné než za celý rok 1985.

Obrovský nárůst pokusů zaznamenaly StB a východoněmecká tajná policie Stasi především v roce 1972, po zavedení bezvízového styku mezi NDR a Československem. V tomto roce bylo východoněmecké straně předáno 918 „dezertérů“,  což znamenalo skok o 312 procent. Je to nejvyšší zaznamenaný počet východoněmeckých snah o útěk přes Husákovu republiku vůbec. Většina „narušitelů“  se hranici pokoušela překonat pěšky v okolí Bratislavy, Znojma, Českých Velenic, dále bylo populární Chebsko a Klatovsko.

Zemřel na útěku. Bylo mu osm let

Poslední tragický příběh se odehrál na hranici u západočeského Strážného 15. května 1989. Uwe Hansel, jeho družka Heidrun Streckerová, Hanselův nevlastní bratr Mirko Röwer a Streckerové čtyři synové ve věku deset, osm, čtyři a dva roky se v tmavé volze blížili pozdě večer ke státní hranici. Všichni se rozhodli zkusit štěstí a projet do západního Německa tak, že prorazí závoru na jedné z cest protínající „čáru“. Jak ve své práci Poslední mrtvý vojskové ochrany hranic popisuje badatel Pavel Vaněk, u hraničního pásma je stavěla pohraniční hlídka červeným světlem, ale plně obsazené auto pokračovalo dál a na signál nereagovalo. Když řidič spatřil závoru, zvýšil rychlost na úzké silnici na sto kilometrů v hodině.

Hansel se skrčil pod volant, Röwer na zem před sedadlo, Streckerová ležela s dětmi na zadním sedadle. Jenže závora nebyla dřevěná či plastová, jak se bláhově domnívali, nýbrž železná a ukotvená v betonových blocích. Prorazit ji osobním vozem bylo nemožné. Následoval tvrdý náraz, který strhl střechu volhy a auto se převrátilo do příkopu. Na místě zemřel osmiletý Kevin Strecker, lebku mu prorazila závora. Ostatní se ve zmatku snažili utíkat ke hranici, ve tmě se ztratil nejstarší ze synů Heidrun Streckerové. Pohraničníci vypálili tři nebo čtyři výstražné výstřely. Tři dospělí a dvě nejmladší děti se ukryli v lese pod dekou, jenže asi po hodině byli vypátráni. Nevyčenichali je nasazení psi, prozradil je pláč jednoho z dětí.

Hansel s Röwerem byli obviněni z nezákonného opuštění republiky, posláni do vazby a později předáni východoněmecké bezpečnosti. Streckerová obviněna (alespoň v Československu) nebyla. „To, že Heidrun Streckerová vypovídala v případu pouze jako svědek, mohlo být zapříčiněno právě úmrtím jejího syna Kevina,“ napsal Vaněk. Nešťastná matka byla vyhoštěna za necelé dva týdny po tragické události.

Malý Kevin zahynul o více než tři měsíce později než poslední oběť berlínské zdi, číšník z východního Berlína Chris Gueffroy, jenž byl zastřelen 5. února 1989.

Nebojácní, zdatní, urputní

Nejen smutně proslulá zeď v Berlíně, ale i vnitřní hranice mezi NDR a NSR byly prakticky neprostupné. Ležel na ní přibližně milion min, byla vyztužena tři metry vysokým drátěným plotem s betonovou podezdívkou a zajišťovaly ji samodetonační mechanismy. Stasi uváděla, že 85 procent pokusů o útěk bylo znemožněno díky aktivní spolupráci s obyvatelstvem NDR, které na podezřelé osoby blížící se k „čáře“ upozorňovalo.

Naděje východních Němců, kteří toužili po životě ve svobodě, se tedy upíraly k Československu, jedinému státu, do nějž mohli bez jakéhokoliv omezení cestovat, a to pouze na občanský průkaz.

Občané NDR pokoušející se uprchnout byli pro československou pohraniční stráž obtížným protivníkem, poznamenává Vaněk. Ve srovnání s Čechy, Slováky či Poláky platili za nejcílevědomější skupinu. „Převážně jsou věkem do třiceti let, fyzicky zdatní, nebojácní, dokonce agresivní a urputní. Rozhodnutí uskutečnit přechod za každou cenu. Zpravidla využívali vlastní dopravu a také praktické návody ze západoněmeckého rozhlasu a televize,“ shrnuje Vaněk hodnocení československých pohraničníků. Němci byli vybaveni mapami, kleštěmi a nástrahy překonávali bez ohledu na zranění.

„Zatímco vnitroněmecká hranice pro ně byla strašák, měli někdy třeba o česko-bavorské hranici naivní představy,“ upozorňuje Tomáš Vilímek. Ostatně smutný příběh volhy, která se snažila prorazit hraniční závoru, je toho dokladem. V roce 1988, kdy se počet pokusů východních Němců o útěk přes Československo opět dramaticky zvýšil, připadalo 90 procent pokusů o ilegální přechod do Bavorska na vrub obyvatelstva Honeckerovy říše. O dva roky dříve českoslovenští pohraničníci použili zbraň proti východním Němcům dvanáctkrát, v roce 1988 už dvaadvacetkrát. Zatímco v roce 1986 byl pes do akce proti východoněmeckým „narušitelům“ nasazen desetkrát, o dva roky později se už tak stalo v trojnásobném množství.

Samostatně útočící smečky

Jako „zdokonalení“ ochrany hranice s kapitalistickými státy byl z rozkazu náčelníka pohraniční stráže generálmajora Antona Nemce z července 1985 vytvořen systém smeček psů útočících „na volno“. Mezi drátěným zátarasem a hranicí byly budovány kotce, jejichž otvírání mohli psovodi ovládat na dálku z vnitřní strany zátarasu nebo byly dálkově otvírány až z roty.

Hranice několik set metrů od bratislavského sídliště Petržalka se v noci 8. srpna 1986 pokusil překonat osmnáctiletý Hartmut Tautz z Magdeburku. Nedávno mu zemřel otec a čerstvý maturant se rozhodl, že emigruje k příbuzným do NSR. Podařilo se mu přestřihnout dráty na hranici s Rakouskem a dostal se do kukuřičného pole, za nímž už čekala svoboda. Zkrat ale zalarmoval pohraniční stráž a její příslušník Ivan Hirner za Tautzem vypustil „smečku samostatně útočících psů.“ Ti mladého Němce dostihli pouhých 22 metrů od hranice.

Rozzuření psi, kteří byli k útoku cvičeni od štěněcího věku, mladého Němce potrhali tak, že zemřel za tři hodiny v bratislavské vojenské nemocnici. Uprchlík mohl zřejmě žít, ale pohraničníci ho místo do nemocnice vezli nejdříve na rotu a odtud se teprve asi po hodině dostal k lékařům. Když byl později pohřbíván v Magdeburku, nedovolily úřady jeho rodině otevřít rakev. Slovenský ústav paměti národa dal v roce 2008 podnět ke stíhání pohraničníků, ale nikdo nebyl za tento čin obviněn.

Zamilovali se a byli potrestáni

V letech 1949 až 1989 zahynulo na československé hranici celkem 13 východních Němců. Obětí bylo za čtyřicet let celkem 280, z cizinců to nejvíce odnesli Poláci s 31 mrtvými. Většina obětí ale zemřela v 50. a 60. letech.

Archivy nedávno vydaly dosud neznámý, ale jinak vlastně typický příběh Němců, kteří se marně pokusili uniknout z komunistické klece. Na žádost historika Tomáše Vilímka, který případ zpracoval, uvádíme s ohledem na ochranu osobních údajů příjmení dotyčných pouze iniciálami. Čtyřiadvacetiletá Christiane T., rozvedená matka čtyřleté dívky, bydlící v městečku nedaleko Berlína, se v NDR seznámila s o rok mladším Západoberlíňanem Jürgenem N. Zamilovali se do sebe a rozhodli se, že přes Československo utečou, vezmou se a budou spolu šťastně žít v Západním Berlíně. U obce Chodov na Domažlicku se jim v červenci 1980 podařilo přelézt dráty a dívenku pod nimi podstrčit. Vyběhli za nimi ale pohraničníci a výstražnými výstřely donutili zastavit.

Západoberlíňan Jürgen byl za pomoc ilegálnímu přechodu hranic v Československu odsouzen k osmnácti měsícům vězení, jeho partnerka s dcerou byla předána východoněmecké policii. „Christiane a já se máme rádi, a jelikož jsme chtěli spolu žít, byli jsme takhle potrestáni,“ napsal Jürgen svým rodičům z plzeňské vazby. Dopis nikdy neodešel, StB ho zadržela. Německá Stasi osud blízkých vězněné Christiane T. popsala lakonicky: „N. se nachází ve vazbě, dítě bylo umístěno do dětského domova.“