Již řadu let zdobí naši zahradu darovaná anglická růže odrůdy Lady Emma Hamilton. Raší velice jasnou červení listoví a v létě kvete jasně oranžovými květy, které nasazuje až hluboko do podzimu. Musím říct, že je to taková moje „učební“ růže a na ní postupem času poznávám, co tak asi chtějí, jak se mají a co od nich vůbec čekat a co naopak v žádném případě nečekat.
Školení projektantů krajinářských řešení dopravních staveb ve Zlíně je pozoruhodná kratochvíle. Ředitelství silnic a dálnic si jednou ročně sezve své externí projektanty, aby se proškolili a hledali společnou notu. Hlavním tématem je samozřejmě především vyvíjející se legislativa, v letošním případě nový stavební zákon a samozřejmě hlavně „stočtrnáctka“, tedy zákon o ochraně přírody a krajiny, jehož novelizace se dotýká doslova každodenní práce dvacítky přítomných. Shodou okolností jsem se začátkem devadesátých let stal svědkem i aktérem tehdejších sadovnických kreací v okolí nově vznikajících dálnic.
Léto je v českých zemích spojeno s chozením do přírody. Nejhodnotnějším koutům české krajiny, tak si to aspoň představovali tvůrci zákona č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny, se dostane zvláštní ochrany v podobě národních parků. Parky samozřejmě budou přívětivé k poutníkům a na turistice vydělá i místní ekonomika. Proč tedy kolem národních parků roste napětí a formuje se domorodá rezistence, tak jako ještě nikdy za existence ČR? Aktuálně je vláda v klinči s místními hned na třech místech: ve stávajícím NP České Švýcarsko, kolem plánovaného národního parku Křivoklátsko a na Břeclavsku
Většina stromů roste tak či onak v zahliněné suti. Postupem přirozeného zvětrávání je na člověkem neovlivněných stanovištích běžné, že čím hlouběji jde, tím jsou kameny větší. Naopak v horních vrstvách jde o jemnozrnné směsi půd s různým podílem humusu, živnější a živější. Dole je naopak poměrně chudo, ale zato minerály a voda. Prokořeňování spodních vrstev také výrazně přispívá ke kotvení stromů.
Na Sicílii se v noci na neděli probudila k životu sopka Etna. Proudy horké lávy a vrstva sopečného popela zahalila velkou část ostrova, včetně letiště. Kvůli velké vrstvě popela byl přerušený provoz letiště v Catanii, kde byly pozastaveny přílety i odlety a uzavřely se sektory B2 a B3. Jedná se tak o další sopečnou erupci, která může zkomplikovat letní dovolenou v Itálii, píše deník La Sicilia. Ze sopky aktuálně tryská láva a okolí zahalil oblak dýmu.
Mezi ořešáky a ořeším je velký rozdíl. V obsahu i v čase. Líska tu s námi byla od nepaměti, ořešák přišel z Balkánu zřejmě keltskou cestou a nepochybně ho rozšířili Římané. Díky své omezené mrazuvzdornosti se ovšem šířil především v teplých oblastech. Zdomácněl tedy zejména ve vinařských oblastech. Líska byla přítomná coby domácí druh prakticky všude a jejím velkým přínosem se stalo všestranné využití. Mnozí sušíte houby na „lískách“, aniž víte, kde se toto pojmenování vzalo.
V pozůstalosti naší první české zahradní architektky Zdenky Košákové se dochoval drobný lístek se vzkazem z Hradu. Alice Masaryková ji žádala o studii české stepi. Jak dopadl tento úkol, se lze jen směle dohadovat, možná je v archivu Pražského hradu, možná jinde. Případně nebyl nikdy dopracován, což je klidně možné. Z čilé spolupráce obou žen je patrné, nakolik bylo leckdy komplikované proud nápadů dostat do fáze realizace. Každopádně ta idea z dvacátých let, tedy slavící století od vyřčení, mne vždy napadá, zabloudím-li do našich stepiček.
V Londýně se loni odehrála malá revoluce, když největší zahradnickou show světa vyhrál opakovaně pokus o transplantaci divočiny. Strhla se diskuse o podstatě zahradního umění samého a jeho vztahu s všemocnou a moudrou Přírodou, která má na všechno patent. Prostě proto, že zjevně nejlepší zahrada nevyhrála jen proto, že nebyla dost divoká. S velkým napětím jsem tedy mířil do pobrexitové velmoci letos.
Slavný vodopád v čínském horském parku Jün-tchaj budí ještě více pozornosti než obvykle díky videu, které odhalilo, že do majestátního vodopádu je voda uměle přiváděna trubkou, informoval zpravodajský server CNN. Malebný vodopád Jün-tchaj, s 314 metry jeden z největších v Číně, patří mezi hlavní turistické atrakce v provincii Che-nan. Stejnojmenný park má hodnocení AAAAA - nejvyšší, jaké turistickým atrakcím uděluje čínské ministerstvo kultury a cestovního ruchu.
Odvěký boj s přírodou nás přenesl přes touhu ji ovládnout, zušlechtit, zglajchšaltovat či proměnit k obrazu svému. Ve chvíli, kdy jsme její zdroje dostatečně zplundrovali, začali jsme žít v romantických představách o její podobě. Těm se ostatně oddáváme i dnes, a jelikož jsme o skutečné divočině ztratili ponětí, děsíme se postapokalyptickými světy. Trošku se bát. Jako by jedinou zbylou emocí byla mateřská láska k poslednímu existujícímu zrnku hrachu klíčícímu na vatě. Tak se rádi bojíme. A smějeme se tomu.
U nás jsme zvyklí v časném předjaří vídat koberce hajniček zejména v lužních lesích. Oblíbené jsou sněženky na soutoku Labe s Vltavou či v Poohří, bledule na Semilsku, dymnivky v luzích Dyje nebo ladoňky u Náměšti na Hané či u Kolína. Jistě byste doplnili každý tu svou lokalitku, kam stojí za to zjara dojet a pokochat se „koberci“. Jisté popularity dosáhly i koberce medvědích česneků, ale bohužel ne toliko kvůli kráse. I když by si právě tuto pozornost zasloužily.
Nejméně 2000 lidí je zasypaných po rozsáhlém pátečním sesuvu půdy na Papui-Nové Guineji. Podle agentury AFP to v pondělí národní úřad pro řešení katastrof sdělil kanceláři OSN v metropoli Port Moresby. Sobotní zprávy hovořily o 670 obětech. Sesuv údajně postihl vesnici Kaokalam v provincii Enga, která se nachází asi 600 kilometrů severozápadně od hlavního města Port Moresby. "Sesuv půdy pohřbil zaživa více než 2000 lidí a zásadně poničil domy, pěstební zahrady a výrazně poškodil ekonomiku země," cituje Reuters z dopisu pro OSN.
Tato debata se výjimečně nekonala v redakci Echa, nýbrž na festivalu United Islands of Prague. Zúčastnili jsme se ho podruhé, jeho tématem byla vymírající Evropa. Nejen o ní hovořili přírodovědec, biolog, básník a spisovatel Jiří Sádlo z Botanického ústavu AV ČR, etnolog Leoš Šatava z FF UK, jenž se zabývá především malými evropskými národy a jazyky, a Adam Horálek, rovněž z FF UK, který zkoumá antropologii stárnutí a národy asijské.
Žil byl strom. Dub. Má svého tajemného posla, sojku, která tu a tam ztratí žalud a ten je schopen prorazit si cestu, aby zdobil kraj. Šanci na přežití má zejména v tzv. rozhradách, kde se tak nějak neví, co je čí, a on se ujme. Kdysi právě pomezní stromy určovaly hranice a scházeli se pod nimi sousedé z polí k obědu či jindy k besedě a tak vůbec. Koupíte-li si pozemek a máte strom v hranici pozemku, více, či méně, není tak úplně váš. A je-li vaším sousedem veřejná cesta, které byl strom doprovodem dávno před vaším nabytím, pak je veřejným zájmem.
Zdravému medvědovi člověk smrdí. Považuje ho za chodící mršinu a raději se mu vyhne. Zaútočí jen zmatený nebo nemocný medvěd, případně rozzuřená medvědice. A to je výjimečné. Není tedy čeho se bát. – Tohle jsem si kdysi přečetl v knihách od Jaromíra Tomečka o divočině v Karpatech, což byly bestsellery mého dětství a mládí.
Před nějakým časem uveřejnil architekt Adam Gebrian video, v kterém stojí na Smetanově nábřeží jen kousek od Karlova mostu u pařezu lípy a ptá se: „Chci tak moc?“ Očekává totiž, že někdo přijde a strom vymění za nový v reálném čase. Nebo aspoň v nejbližším možném termínu. Jeho poznámka i očekávání jsou zcela legitimní; ve světě stromů v ulicích probíhá v posledních letech revoluce, jaká tu nebyla víc než sto let. A je škoda, že se odehrává trochu mimo obecnou pozornost. Odborníci se obávají, že by jim veřejnost trochu nerozuměla a všeobecné ochranitelství by dokázalo ochromit jakoukoli snahu po změně.
Krajina mezi Sedlem a Bezdězem je údolí tmelené vodou a rozervané vyvřelinami mezi pískovci. Tři dekády jezdím obdivovat tohle prolínání, které má i etnické a kulturní pozadí mezi Čechy a Němci. Pokud nevíte, o jakém kraji je řeč, zkuste hledat mezi Úštěkem a Doksy. Léta sleduji osud sudetských sadů, které bývaly obvykle vysázeny na zbytkové pozemky svahů, do neoratelných trojúhelníků a jinak nevyužitelných ploch. Drtivou většinu z nich spolkl les, tedy spíš to, co se lesu začíná podobat.
Kvůli ochraně přírody nelze zlikvidovat ekonomiku, Evropa nejednou jde za hranice selského rozumu, uvedl zvolený prezident Slovenska Peter Pellegrini u příležitosti Dne Země, který připadl na pondělí. Dosluhující slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, kterou Pellegrini vystřídá v úřadu v polovině června, se naopak dlouhodobě zasazuje za důraznější kroky na ochranu klimatu.
Coby zahradničtí příručí jsme spolu s kolegou Martinem Hajmanem v prostředcích hromadné dopravy s oblibou pohoršovali své okolí pečlivě secvičenou učenou rozpravou o kopulaci. Důsledně jsme se dokázali po dlouhé minuty vyhnout výrazu „roubování“ a vyzdvihovali zejména kopulaci jazýčkovou a hluboce pohrdali amatéry, kteří snad dávali přednost ablaktaci neboli přikájení. Zábava to byla samozřejmě ukrutně blbá, ale dokázali jsme se tím bavit téměř neomezeně dlouho. Pravda, drážní kultura nám k tomu dávala dostatek příležitostí a času.
Někdejší propaganda ohledně vypalování trávy dostává s léty povážlivé trhliny a hospodaření s plameny prožívá neobyčejnou renesanci. Ta se opírá nejen o nejstarší tradice a historii krajiny, ale i o docela nové poznatky a využitelné technologie. Lesní požár můžeme vnímat jako příležitost, mozaikovité střídání péče o společenstva kosením se sběrem, mulčováním, vypalováním či pasením tím či oním zvířetem může přinášet zajímavé výsledky podporující pestrost v krajině, a to včetně různých maloplošných území v rámci příměstských zón či města samého.
Od chvíle, kdy ho strážci poprvé spatřili na monitorech, byl problém zřejmý. Vlk, kterého prostřednictvím kamer viděli hluboko v lesích italského parku Gran Bosco v Piemontu, nebyl šedý jako jeho společník, ale neobvykle světlý. Zbarvení naznačilo, že nejde o vlka, ale o křížence se psem. Tito hybridi by mohli podle odborníků postupně vytlačit původní vlky, napsal deník The Guardian. "Mysleli jsme, že zmizí. Bohužel si našel samici," uvedla o objevu křížence Elisa Ramassová, strážkyně parku.
Zemi zasáhla geomagnetická bouře spojená se sluneční erupcí, z Česka ale polární záře vidět téměř nebyla. Pro její vznik nebyly příhodné vlastnosti slunečního větru, sdělil v pondělí astronom Petr Horálek z Fyzikálního ústavu v Opavě. O tom, že by mohla být šance polární záři pozorovat i z Česka, informoval v neděli na facebooku i Astronomický ústav Akademie věd ČR.
Před pěti lety jsem si na hranicích Gruzie a Ázerbájdžánu uzmul semeník z docela odkvetlého petrklíče a v dobré víře ho po návratu vysel. Jde o květinku velice vrtkavou, a co se týče klíčení, dost neochotnou ke spolupráci. Někteří z vás si řeknou: Ccc, mně se to semení všude. To je ale něco docela jiného, když si uděláte pěkně výsev do misky, anebo když příroda koná. Výsevní truhlíček si sterilizujete, pak si propaříte zem, necháte přivézt čerstvý písek a pěkně si celý výsev připravíte.
V městských parcích se podle českých vědců vyskytují klíšťata častěji než v lesích. Loni jich nasbírali asi 3300 z parků v krajských městech, vyšetřili přes 2100. Každé čtvrté přenášelo boreliózu. V tiskové zprávě o tom dnes informovaly Státní zdravotní ústav (SZÚ), Biologické centrum Akademie věd ČR (AV ČR) a Technická univerzita Ostrava (VŠB-TUO). Do projektu na sledování tohoto hmyzu se může zapojit i veřejnost, hlásit a fotit má klíšťata ve městech i mimo ně.
Dnes budeme mluvit o trampování na Kokořínsku. Není divu, že se nás sešlo tolik, a to jsem musel některé zájemce ještě odmítnout. Jde o to, že na Kokořínsku, ale možná je to i jinde, probíhá pomalu již horká fáze zuřivého konfliktu mezi řekněme puristy a liberály, nebo by se dalo říci mezi defenzory čili ochránci přírodního ideálu a přívrženci řekněme tvůrčích zásahů do něj. Konkrétně jde o to, že se zjistilo, že v chráněné krajinné oblasti Kokořínsko je na sto objektů, jež nesou stopy lidské činnosti: různé příbytky, boudičky, skrýše, chatičky, obvykle vybudované pod skalními převisy.
Posvátný strom je běžný motiv ve většině starých náboženství. V evropském světě se častěji objevuje již v minojské a mykénské době pozdní doby bronzové, kde byl původně spojován s mateřským, pečovatelským principem, ale později byl mužný dub zasvěcen Diovi a ostatní olympští bohové si rozebrali třeba olivu či fík. O mytologii a mystice stromů existují i v naší literatuře desítky titulů, ani je nepotřebujeme uvádět, protože i to, co jsme zatím o stromech zjistili běžným, vědeckým způsobem, je pozoruhodné a hodné úcty. Jde například o signalizaci pomocí organických molekul, složité sžívání se stromů s houbami i s komplikovaným společenstvím bakterií na listech.
Ve čtvrtek 14. března zemřel nizozemský biolog Frans de Waal, náš velvyslanec u příbuzných. Kterých? Šimpanzů a bonobů, nám nejbližších dvou druhů, které ještě chodí po planetě Zemi. Různých hominidů nám ještě bližších bylo v pravěku dost, ale všichni vymřeli, případně „byli vymřeni“ zásluhou našich předků. Šimpanzi a bonobové, obyvatelé afrického rovníkového pralesa, si s námi tolik nekonkurovali o zdroje, a dokázali tak přežít až dodnes.
Prý je pryč radost z jara. Nad tím se debatovalo v jedné z tisíců debat naší doby. Znám z toho jen titulek, neboť by člověk musel být velkým masochistou, kdyby se chtěl o těch pocitech něco blíže dozvědět. Ale lze si to představit. Několik intelektuálně založených osob sedí a chmurně rozvíjejí důvody, proč se neradovat z jara. Přišlo v březnu, což je dřív, než prý má přijít, a potrvá jenom do června, kdy má skončit. Pak už bude horko a lidi budou u vody a nadávat, že za chvíli bude zase podzim, a to se ochladí.
Naše romantické představy o spolupráci stromů mezi sebou mohou mít občas vážné trhliny. V lesních společenstvech sice staří velikáni prokazatelně dotují po určitou dobu své semenáče a v alejích jsou prokázány kořenové srůsty mezi stromy stejného druhu, avšak nepředstavujme si plošný dotační systém. Svého času se v krajinářské architektuře uchytil postup, který popularizoval profesor zahradnické fakulty v Lednici Jaroslav Machovec a takříkajíc s ním vstoupil do dějin.
Meruňky letos vykvetly už v pondělí 11. března, tedy rekordně brzy za dobu pozorování od roku 1961. Dosud nejdříve to bylo 13. března v roce 2007, což bylo jedinkrát v první polovině března. Podle bioklimatoložky z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR - CzechGlobe Lenky Bartošové jde o jednoznačný dopad nezvykle vysokých únorových teplot, které se po celý měsíc pohybovaly kolem deseti stupňů Celsia, uvedla v tiskové zprávě. Průměrný termín vykvetení je za sledované období 5. duben.
