Pokusy zařadit její tvorbu do jasně vymezených škatulek jsou předem prohraný boj. Originalitou svého přístupu a kvalitou děl vyčnívala nad ostatní, ještě nedávno přitom o italsko-brazilské architektce a designérce prakticky nikdo nevěděl. Mohl by to být úspěšný námět na celovečerní drama. Absolventka architektury opouští rodný Řím, aby se vydala rozjet svoji kariéru do mnohem svobodomyslnějšího a modernějšího Milána.
Největší technologická společnost světa spojila síly s jednou z nejslavnějších architektonických kanceláří a několik let společně posouvají hranice kancelářských i retailových prostorů. Nezáleží na tom, patříte-li mezi fanoušky značky s nakousnutým jablkem v logu, jejich vlajkové prodejny nabízejí architektonickou úroveň, které se v současnosti nic nevyrovná.
Proces to byl komplikovaný a náročné požadavky prvorepublikového obchodníka s textilem celou věc rozhodně neulehčovaly. Po dlouhé řadě peripetií se ale během krátké doby zkraje třicátých podařilo na samotné hranici Starého Města pražského dokončit odvážný funkcionalistický palác, který své exponované okolí neovládal pouze přes den, ale i po setmění, kdy jeho dominantnost ještě zdůrazňovaly desítky metrů zářících neonových trubic – ty z něj ovšem zmizely ještě za socialismu a vrátily se až nyní po dlouhých třiceti letech.
Dva dny před koncem roku zemřel Luigi Snozzi – legenda (nejen) švýcarské architektury. Architekti často získávají mezinárodní renomé na základě svých realizovaných staveb, uznávaný pedagog, urbanista a v neposlední řadě také autor jízlivých aforismů Snozzi však proslul především svou třicetiletou prací při obnově jedné švýcarské obce v podhůří Alp.
U architektury se občas trochu zapomíná na roli investora, který má ovšem na dobrém (i špatném) výsledku pokaždé lví podíl. Vůbec přitom nejde jen o výši investovaných peněz, úspěch projektu vždy závisí kromě jiného na tom, jestli si klient s architektem jednoduše sednou a vzájemně si pak důvěřují – což je také důvod, proč by se výběr vhodného architekta neměl podceňovat.
Hledět kupředu s úctou k minulosti. To bylo jedno z kréd bezesporu nejvlivnějšího a nejslavnějšího českého architekta (minimálně druhé poloviny) dvacátého století. Skoro dvanáct let po úmrtí Jana Kaplického (1937–2009) nyní vychází první monografie vykreslující barevný obraz komplikované osobnosti, pro niž byla možnost svobodné tvůrčí činnosti vším.
Pokud by sázkové kanceláře vypisovaly kurzy na vítěze České ceny za architekturu, jednoznačného favorita by v uplynulých ročnících hledaly jen velmi stěží. Letos by byla za normálních okolností situace jiná. Kvůli nestandardnímu průběhu se ale tipy na celkového vítěze opět tak trochu ztrácely v mlze nejasností, jak si porota s nezvyklými podmínkami poradí.
Pouhých patnáct let stačilo architektu a sochaři Walteru Mariovi Fördererovi (1928–2006), aby na různých místech svého rodného Švýcarska zrealizoval hned sedm avantgardních katolických kostelů – všechny přitom spojuje jednotný architektonický výraz, který odpovídá principům poválečné moderny i liturgické revizi po druhém vatikánském koncilu.
Zvědavost. Tu ve vás okamžitě probudí velká zrcadlová plocha zasazená mezi plané růže a náletové křoviny. Pokud by vás sem zavedla náhoda, začnete se sami sebe ptát, kde se tu asi vzala a k čemu slouží. Jde o uměleckou instalaci, nebo má snad i praktickou funkci? Ale i v případě, že dobře víte, o co tady jde, stěna vás doslova nutí přistoupit blíž.
Mohl tu klidně stát nějaký unifikovaný přístřešek z nepřeberné nabídky katalogů. Bylo by to rozhodně snazší a možná i o pár korun levnější řešení. Nikdo by se nad tím nepozastavil – dělá se to tak přece všude a obec má ostatně důležitější věci na práci než se zabývat pouhou zastávkou autobusu, kterou stejně využívá jen pár lidí na pár minut. Přesvědčivých argumentů by si starosta malého městyse na Vysočině našel bezpočet. Jenže nechtěl.
Na okraji rakouské metropole probíhá jeden z nejambicióznějších a nejrozsáhlejších projektů svého druhu v celé Evropě – výstavba kompletně nové městské čtvrti pro dvacet tisíc obyvatel. Obdivuhodný projekt se zároveň stává laboratoří pro zavádění a testování mnoha progresivních řešení, která naplňují vizi udržitelných měst 21. století.
Pro Štefana Svetka to byl útěk před veřejným ponížením jeho osoby. V roce 1983 vzal několik svých přátel na malý výlet do Prahy, aby jim údajně ukázal svá oblíbená místa z doby studií na Českém vysokém učení technickém. Pravý důvod k cestě nikomu neřekl. Až později se jeho přátelé dozvěděli, že právě v těch dnech probíhalo v Bratislavě slavnostní otevírání budovy tehdejšího Československého rozhlasu.
Jsou projekty, ke kterým si musíte poctivě nastudovat kontext a záměr architekta, abyste je pochopili. Pak jsou ale také stavby, k nimž žádný výklad nepotřebujete, stačí si je jen projít a vše vám tak nějak docvakne – stojí na síle myšlenky, autentičnosti provedení a především jednoznačnosti sdělení. Těchto příkladů existuje násobně méně, jeden přesně takový se ale letos podařilo dokončit v jedné zapadlé moravské vesničce.
„Vy tomu říkáte Husinec, pro mě to je spíš obydlená zatáčka,“ popisuje v kostce jeden z místních starousedlíků malou obec v meandru Vltavy severně od Prahy. Obyčejné domky tady doplňuje pár reprezentativnějších staveb, které do venkovského prostředí na první pohled jakoby nezapadají.
Architekty ten požadavek na dlouhou dobu znervóznil. Při první zmínce o tom, že plánovaný soubor sociálního bydlení má splňovat přísná pravidla pro certifikaci pasivních domů, jim totiž na mysli vytanuly neforemné krabice, u kterých jdou jakékoli architektonické ambice stranou na úkor pragmatické honby za energetickým štítkem. Bylo potřeba hodně tvůrčí práce, neústupného vyjednávání a inovativních řešení, po dlouhé bitvě se ale podařilo uskutečnit projekt, který vyvrací hned několik stereotypů o tom, co je kvalitní soudobá architektura.
Skromné prostory radotínského domku přestávaly prosperující rodinné firmě dostačovat, a tak její majitelé začali hledat nové místo. Jedna věc byla jasná: musí to být právě v Radotíně, kde firma sídlí už přes třicet let. Kdysi slavná Vindyšova továrna z roku 1910 jim ležela v hlavě delší dobu, logicky si ale kladli otázku, jestli chátrající industriální areál o ploše osm a půl tisíce metrů čtverečních není pro jejich potřeby moc velký. Nezalekli se, oslovili šikovné architekty a společně se pustili do rychlé akce, na jejímž konci vznikla největší cyklistická a lyžařská prodejna u nás – a zároveň inspirativní ukázka toho, jak lze s minimálními prostředky přistoupit k náročné rekonstrukci.
Jako studentku pražské Akademie výtvarných umění ji po zkušenosti ze zahraničí mrzelo, že nemá přístup k informacím o soudobé architektuře. Založila proto vlastní sdružení, které mělo podle původních plánů jen „nakopnout“ organizaci přednášek tuzemských i zahraničních architektů u nás a poté se ze scény potichu vytratit. Letos spolek Kruh slaví už dvacáté narozeniny a podesáté organizuje jeden z největších festivalů zaměřených na architekturu v celé Evropě.
„Člověk je jediný tvor na zemi, který neví, jak si postavit své obydlí,“ prohlašuje s oblibou Zdeněk Fránek (59), jeden z nejvýraznějších českých architektů dneška. Nekonformní vysokoškolský profesor si svůj věhlas získal díky výrazným stavbám, jež mnohdy vyvolávají bouřlivé diskuse. V posledních letech na sebe vzal také roli „ekologického aktivisty“, snažícího se ve svém oboru apelovat na šetrné zacházení s přírodními zdroji.
Vysoká stará budova v zanedbané části Milána hází v ostrém italském slunci žluté blyštivé odlesky. Architekti ji totiž během přestavby vysloužilé palírny ginu nechali milimetr po milimetru včetně okenních rámů a okapů pokrýt plátky čtyřiadvacetikarátového zlata.
Mezi panelovými domy brněnského sídliště Lesná vystupuje štíhlá trojúhelníková věž, jejíž žlutočervená hlavice se jako periskop ponorky rozhlíží po okolí. Už z dálky tak upozorňuje kolemjdoucí, že zde vzniklo něco výjimečného. Na kostel ostatně místní obyvatelé čekali prakticky od konce šedesátých let. Realizace se ale sakrální stavba dočkala až letos – bez přehánění jde o jedno z nejočekávanějších děl české porevoluční architektury.
Léta zanedbávání, dvě živelní pohromy, opakované propady půdy. Největší pražská zahrada to od normalizace neměla zrovna lehké. Na popularitě to ale Stromovce neubralo a dnes ji ročně navštíví na dva miliony lidí. Velkou zásluhu na tom má nedávná komplexní revitalizace tohoto přírodně krajinářského parku, která elegantně a přirozeně podtrhla charakter výjimečného prostoru.
Nábřeží patřila dlouhou dobu tak trochu k zapomenutým částem měst. Pro městský život měla vždy samozřejmě zcela zásadní význam, kolem nich se točil každodenní život. Až v posledních dekádách se ale města učí, jak je proměnit v plnohodnotný veřejný prostor v bezprostředním kontaktu s vodou, kde lidé rádi tráví svůj volný čas. Jak z dřív hlavně technických lokalit na březích řek a náplavek vytvořit živý veřejný prostor. Své o tom ví Kodaň, která šla v tomto směru ještě dál a díky náročné dlouhodobé práci si dovolila přímo ve svém centru vybudovat pravé městské lázně, kde si lidé mohou bezstarostně zaplavat přímo v přístavu.
Pokud bychom měli sestavit žebříček nejvýznamnějších architektonických realizací poslední dekády, nesměl by na předních příčkách chybět slavný veřejný park High Line, který byl před deseti lety otevřen na Manhattanu a od té doby se stal suverénně nejnavštěvovanějším místem New Yorku. Celý projekt zaznamenal tak obří ekonomický úspěch, že se jej od té doby snaží slepě napodobovat města po celém světě. Stále častěji se ale v souvislosti s High Line mluví také o jeho negativních důsledcích.
Synonymem lázní Luhačovice jsou stavby architekta Dušana Jurkoviče. Nechybělo přitom mnoho a nejvýznamnější z nich byla srovnána se zemí. V lázeňském areálu ale došlo během první poloviny minulého století k překvapivě harmonickému spojení často protikladných architektonických slohů a stylů. Lázně se tak mohou pyšnit zcela jedinečnou přehlídkou historizujícího eklektismu, secese, moderny i funkcionalismu. A to navíc v neobvykle zachovalém stavu.
Když přijde řeč na věhlasného architekta a jízlivého kritika společnosti Adolfa Loose (1870–1933), vždy se diskuse stočí k jeho mylně interpretovanému prohlášení o „ornamentu a zločinu“. Na rozdíl od svých kolegů, pravověrných modernistů a funkcionalistů, ale Loos nestavěl na piedestal pouze bezvýhradnou funkčnost a racionálnost. Šlo mu o něco jiného. Ke konci roku si připomeneme sto padesát let od narození tohoto československého architekta, který mnohé ze svých nejlepších děl zanechal v několika českých městech.
Lidé z okolí ho buď obdivují, nebo pomlouvají. Nic mezi tím. Skromný a přitom velkorysý domek v malé obci na Berounce provokuje svou neobvyklou fasádou z prken spálených na uhel, díky které si už vysloužil pár (ne)lichotivých přezdívek. Ohořelá prkna po sobě nezanechal požár, jde o tradiční japonskou techniku, která si v poslední době získává velkou popularitu také u nás. Nabízí totiž víc výhod, než by se mohlo na první pohled zdát.
Zachování = proměna. Tak znělo heslo téměř dvacetiletého procesu rekonstrukce středověkého hradu Castelgrande na jihu Švýcarska, kterému architekt Aurelio Galfetti pomocí inovativních zásahů vdechl nový život. Význam projektu už ve své době překročil hranice a ukázal celému světu nový přístup k revitalizaci historické architektury.
Pokud se během léta vydáte na procházku pražským Žižkovem, můžete narazit na desítky různých architektonických intervencí a uměleckých instalací od domácích i zahraničních autorů. Některé pobaví, jiné vzdělají. Cíl ale mají společný – nabídnout nový pohled na význam a využití veřejného prostoru dnešního města.
Dvě místa, dvě budovy, jedno řešení. Hledat deset rozdílů mezi budovami návštěvnických center v srdci Šumavy je předem marný boj. To ale jejich kvalitě nic neubírá. Realizace totiž přinášejí svěží vítr do míst, kde se většinou setkáváme pouze s lacinými napodobeninami pseudoregionální architektury.
Města napříč Evropou řeší, jakým způsobem se postavit k obnově svých historických center, aby mohla smysluplně fungovat také v podmínkách jedenadvacátého století. Vzhledem k mimořádné památkové hodnotě takových míst často sledujeme přecitlivělou snahu o jejich zachování přesně v takovém stavu, v jakém jsme je zdědili. Případ belgického Gentu ale může být inspirací pro odvážnější kroky, které dokážou nabídnout novou kvalitu.
