Pokud by sázkové kanceláře vypisovaly kurzy na vítěze České ceny za architekturu, jednoznačného favorita by v uplynulých ročnících hledaly jen velmi stěží. Letos by byla za normálních okolností situace jiná. Kvůli nestandardnímu průběhu se ale tipy na celkového vítěze opět tak trochu ztrácely v mlze nejasností, jak si porota s nezvyklými podmínkami poradí.

Letos bez výletu

Organizátory soutěžních přehlídek nejlepších architektonických realizací po celém světě čekalo letos nelehké rozhodování. A sice jak zajistit objektivní hodnocení konkrétních projektů s ohledem na protiepidemická opatření. Zatímco práci porotců hudebních, filmových nebo literárních cen omezení sociálních kontaktů nijak zásadně nekomplikují, v případě přehlídek architektury znemožňují osobní návštěvu staveb, která je pro hodnocení jejich kvalit nenahraditelná. Mezinárodní sedmičlenná porota České ceny za architekturu, kterou pátým rokem organizuje Česká komora architektů, musela tudíž všechny stavby hodnotit pouze na základě textů, fotografií, videí a technických výkresů.

A právě z toho důvodu šlo předem jen obtížně odhadnout, jaká díla nakonec bez osobní zkušenosti s nimi porota ocení. Z celkového počtu 192 přihlášených architektonických realizací (podmínkou registrace je jejich dokončení na území České republiky v uplynulých pěti letech) porotci a porotkyně sestavili užší výběr sedmadvaceti nominovaných projektů. Jde o pestrý mix staveb z celé republiky, mezi kterými tradičně převažují realizace financované ze soukromých kapes. Mezi nominované projekty se dostaly také dvě realizace vzešlé z veřejných architektonických soutěží (o Památníku Jana Palacha ve Všetatech jsme psali v Týdeníku Echo č. 44/2019, o nové radnici Prahy 7 v č. 14/2020), ani jedna se ale trochu překvapivě nedostala mezi finální šestici oceněných děl, z nichž pak porota vybírá jednoho celkového vítěze.

Správně

Finální rozhodnutí sedmičlenné poroty, komu udělí Hlavní cenu České ceny za architekturu 2020, nakonec potvrdilo favorita letošního ročníku. Nové sídlo sklářské firmy Lasvit v severočeském Novém Boru (recenze v č. 6/2020) podle návrhu architektů Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha totiž nevyniká „pouze“ svou brilantní architektonickou úrovní, ale dotýká se také několika dalších důležitých témat. Kombinuje rekonstrukci historických objektů (roubenek) s novostavbami, odvážným způsobem reaguje na obecnou otázku nových vstupů v památkově chráněném prostředí a v neposlední řadě jde také o významný přínos kvalitní architektury do „polozapomenutého“ regionu. Hlavní cenu si projekt zasloužil také z toho důvodu, že patří mezi ten typ staveb, které si naživo užijete mnohem víc než na fotografiích – což bohužel mnohdy neplatí ani u staveb nejzářivějších jmen světové architektury.

Do finálové šestky se podle předpokladů dostala revitalizace kobek na pražské náplavce (recenze v č. 45/2019), na které architekt Petr Janda pracoval přes deset let, naopak trochu překvapila budova Mateřské školy Za Branou v Pacově od ateliéru VYŠEHRAD a Enotéka znojemských vín, jejíž prostor navrhli architekti studia Chybík + Krištof přestavbou historického pivovaru a bývalé trafostanice nedaleko centra Znojma. Druhým neoficiálním vítězem letošního ročníku se stal Atelier 111 architekti, jejichž rodinný dům v pražských Jinonicích (recenze v č. 49/2019) a dílny zemědělských strojů v Opatově byly podle hodnocení poroty hlavními „konkurenty“ sídla Lasvitu na zisk hlavní ceny.

Ne všude pravidelné architektonické přehlídky vzhledem ke zmiňovaným omezením letos proběhly. Poprvé za pětadvacet let své ceny nepředal například Královský institut britských architektů. Jde totiž o jedny z nejprestižnějších oborových cen v Evropě, které by mohly ztratit na svém mezinárodním renomé. V případě zrušení tuzemských cen bychom ale přišli o jednu z mála událostí, kdy se opravdu kvalitní architektura dostává do celorepublikové (nejen mediální) pozornosti. A právě osvěta veřejnosti v oblasti architektury je kromě oceňování práce samotných architektů hlavním smyslem ocenění.