Tag: fotoblog

Články k tagu

Kam zmizel v Zákupech Orlík

Letos v lednu spadl v Zákupech kus statku, ne ovšem jen tak nějakého jezeďáckého, nýbrž zámeckého a státem v nejvyšší míře chráněného. To, že byl pod zákonem přímo státním, bylo baroknímu statku platné jako mrtvému zimník. Prostě se jeho zdivo zřítilo, jak se mu to líbilo a jak to tak zhroucené zdivo a ztrouchnivělé trámy dělají. Musí to být zajímavý úkaz, takové hroucení zdiva, jistě je provázené zvukovými efekty a vizuálně to také může být působivé. Však to jistě nebylo naposledy, neboť pokud se nic v dohledné době nezmění a nezačne se s tím něco dělat, bude se řítit dál, takže pár metrů od státního zámku Zákupy bude k vidění státní zřícenina statek Zákupy, kam by si mohlo místní obyvatelstvo chodit pro stavební materiál.

Po stopách bájného prasete mangalica

Na severozápad od Balatonu se rozkládá vinařská oblast Badacsony, která je vulkanickým dnem prehistorického jezera, z něhož vybublaly kužele sopek. Trochu to připomíná redukované České středohoří, kdyby ho nepostihla industrializace a jiné nepříjemnosti – třeba výměna části obyvatel. Největší kopec v kraji se jmenuje Szent György-hegy, tedy Svatého Jiří; a ten zas trochu připomíná bachratější Říp, včetně toho udatného Jiřího, vítěze nad drakem, kterému je Říp také zasvěcen, jak to tak u kopců kdysi pohanských bývá. Polský gurmán a spisovatel Robert Makłowicz si tam koupil kousek vinice, takže tam jezdí a ve skvělé knize, takové, jakou by člověk rád napsal sám, Café Museum (česky vyšla roku 2014), píše, jak jsou ty kopce barevné, zlaté a zelené, porostlé slunečnicemi a vinnou révou a jinde se na jejich úbočích vlní zežloutlá, skoro bílá tráva a pasou se tam ovce, které skoro nejsou vidět, jak splývají s těmi málobarevnými tóny. A prý tam také viděl stáda maďarských buvolů šedé barvy, této odrůdě se říká szürke marha, šedý dobytek, i když jeho hlavním atributem jsou hlavně obrovské špičaté rohy.

Na sletu termálních dortů

Karlovy Vary jsou městem lanovek, pokud vím, tak aspoň dvou, a jednou z nich jsem se ráno nechal vyvézt na Dianinu rozhlednu nad městem. Vzpomínal jsem, jestli jsem to někdy předtím udělal, a došel k tomu, že ne, protože v letech 1965 až 1986, tedy v době, kdy jsem měl k Varům nejblíž a bylo to město našich rodinných výletů a pak mé puberty, tahle lanovka nejezdila. Takže jsem asi i poprvé vylezl nahoru na tu věž, která tam ovšem stojí od roku 1914, kdy právě končila nejlepší éra Karlsbadu, a hleděl do zamlženého a únorově našedlého údolí, ze kterého vystupovalo to unikátní město, které Le Corbusier prý nazval „úžasným sletem dortů“ a sto let před ním Alexander von Humboldt „briliantem ve smaragdové obrubě“.

Knížecí oči od Balatonu

Balaton je nejkrásnější v listopadu, protože tehdy skoro není vidět. To píše Krzysztof Varga ve skvělé knize o Maďarsku Guláš z turula, kterou doporučuju každému, kdo se o tu zemi trochu zajímá: nebo nezajímá, ale po jejím přečtení začne. Já jsem tam ale přijel na začátku února, bylo třpytivě jasno a studené slunce stálo na italsky modrém nebi, takže břehy toho mělkého a jako jitrnice protáhlého jezera vystupovaly v ostrosti mnoha kilometrů. Byl jsem u Balatonu poprvé v životě, v dětství mě k tomu nejbližšímu moři (moře je, když není vidět na druhou stranu, což z některých balatonských pohledů platí) rodiče neodvezli na relativně lacinou dovolenou, nevydal jsem se tam ani jako mladík zvábený třeba východoněmeckým road movie Und nächstes Jahr am Balaton (Příští rok na Balatonu), který běžel na začátku 80. let v kinech a kde socialističtí grupies táhnou přes Panonskou nížinu směrem na Bulharsko, neboť to byla trasa do Indie či Nepálu hippies z východního bloku. A netáhlo mě to tam pak ani po převratu, kdy se myslím Balaton ztratil za obzorem standardních tužeb, nahrazen plážemi chorvatskými, Bibione nebo později Hurghadou, kde jsem tedy, aby bylo jasno, také nikdy nebyl.

Sifonová melancholie v Rábu

Ráb je opravdu hezké město, zvlášť když tam přijedete navečer uprostřed léta na kole, což jsem udělal před osmi léty. Domy měly tehdy nazlátlou a narůžovělou barvu západu slunce a dvě řeky se jemně stýkaly pod zdmi barokní pevnosti, o kterou jsme se kdysi prali s Turky. Výrazně vynikl jistý žoldnéř císařských vojsk Adolf z Černé Hory, který byl díky svému udatenství povýšen Rudolfem II. na říšského hraběte. Hlava Turka od Rábu se pak dokutálela do jeho schwarzenberského znaku, kde se k ní přidal havran, neboť německy se město jmenuje Raab čili havran.

Romance o jesličkách z Lešan

Z Netvořic do Lešan až ke Kamennému Přívozu na Sázavě, to je kraj básníka Františka Hrubína. V létě je to kraj jeho Romance pro křídlovku, v zimě Lešanských jesliček, dvou klenotních příběhů české poezie. Tady po těch vesnicích objížděli kolotočáři s osmnáctiletou Terinou, kterou František miloval takovou tou láskou třiadvacetiletého mladíka, jenž pak vzpomínku na ni vyvolává po zbytek života „z měsíčních par“ a „popela na žhavém srdci“. Tady se v zimní den plahočil závějemi přes kopec Josef Padevět s ženou Marií s ranečkem, ve kterém bylo zabalené Dítě, a za nimi šel „divnej chlap“, nějaký přízrak nebo „netvor“ (z Netvořic?), „tvář jako střep bludné hvězdy odnikud“, nějaká hrozba poslaná na ně nějakým věčným Herodem. Asi pospíchají do Egypta tou „kotlinou uprostřed Čech“, zastaví se v hospodě v Lešanech, je zavříno, hostinská hartusí, ale nakonec je vezme dál, když je vidí, vždyť maj to dítě v ranečku. „To nám patnáctej rok moc pěkně začíná,“ řekne hostinský a naleje sklenku.

Krev a půda ve středu Čech

Scházel jsem úvozovou cestou do Netvořic, seschlé rudé šípky vroubily blátivý žlab mezi poli, setmělé ráno dýchalo předjarním oparem, takže ničím nepřipomínalo mrazivé ledny, kdy býval tento kopcovitý kraj zasněžený po okenice. Před pár lety bych asi setřásal kocovinu, ale protože už nějakou dobu nepiju, cloumala se mnou jen únava, neboť jsem v noci skoro nezamhouřil oči. Říká se tomu výjezdní redakční zasedání a moji odolnější kolegové ho, jak se dalo čekat, přeměnili po půlnoci v heavymetalovou diskotéku, kterou ukončili nad ránem. Já jsem se dávno převaloval v posteli, zacpával si uši, proklínal je a přál si, aby zakročil František Slepička, nesvatý mstitel zdejšího kraje, selský synek z Jankovské Lhoty u Votic, který se dal na zbojnický odboj, dezertoval v březnu 1951 z pétépácké vojny se dvěma samopaly, v červnu toho roku zastřelil ve Zlatých Horách na Voticku místního funkcionáře Burdu. Pak skoro čtyři roky žil napůl jako psanec, napůl gauner ve středu kamenitých selských Čech, v Oušticích, Mlékovicích, Všeticích, kde mu občas někdo pomáhal a skrýval ho, někdo se ho bál, jiný ho nenáviděl, někdo mu přál život, někdo smrt. Zemřel po přestřelce s esenbáky 4. května 1955 v Dubně u Příbrami. Dostal to do srdce a do břicha. Tak na toho Slepičku-mstitele jsem myslel, když jsem nemohl usnout, že by tam vešel, vystřelil do vzduchu a banda by se rozprchla. A byl by zase klid, jak na venkově v noci má být.

Podivné duše ve Vodňanech

Vodňany, sobota uprostřed ledna, lezavo a šedá obloha, čtvercové náměstí vymetené až liduprázdné, v rohu gotický kostel s věží, v druhém olepená škatule nákupního střediska ze 70. let, uprostřed kašna s ženskou postavou z první republiky. Je to česká verze Marianny, v jedné ruce lipové listy, v druhé pavéza s českým lvem, na hlavě čapka, která se říkalo frygická a Francouzi z ní za revoluce udělali symbol svobody, což nějakým způsobem splynulo s terorem. Ale taky by ta čepice mohla připomínat hornickou kutnu, kterou má na hlavě horník-štítonoš vodňanského znaku, který se tam dostal tak, že kdysi, za Jana Lucemburského a nejpozději ve 20. letech minulého století, se v okolí Vodňan nacházeli nejen kapři, ale i zlato, dokonce v jednom kameni u Křepic celé kilo, které je teď v Národním muzeu v Praze.

Fatální mlýn Zdenky Braunerové

Známý a kdysi docela čtený román Františka Kožíka o osudech malířky Zdenky Braunerové Na křídle větrného mlýna (poprvé vyšel v roce 1977) by se spíš měl jmenovat Na křídle vodního mlýna, jenomže vodní mlýn nemá křídla, ale lopatky, takže by to znělo divně: Na lopatě vodního mlýna… Jde však opravdu o vodní mlýn, byť je to v knize míněno metaforicky, asi jako životní vír či rej, jejž roztáčí proud či van citů a vášní milostných i tvůrčích, čehož byl ten mlýn svědkem.

Mandle, rozinky a mák ve Zwickau

V saském městě Zwickau je hned u nádraží takový velmi staromódní hotel, který tam zůstal skoro v nezměněném stavu od roku 1912, kdy se otevíral. Jmenuje se Merkur, což naznačuje, že byl pro cestující obchodníky. Vím o něm asi deset let, protože jsem v něm jednou přespal, když mi ujel večerní vlak do Kraslic, které jsou hned za hranicemi a jezdí tam každé dvě hodiny vlak z toho Cvikova, prvního velkého města v téhle části Krušnohoří.

Klenot v čase snesitelném

Do Českého Krumlova trochu rozumný člověk může přijet jenom v listopadu nebo v únoru. Ve zbytku roku se stane svědkem a obětí nejhorší masové turistické industrie, globálního procesu přemísťování lidstva. Ten nacpe zakřivené uličky toho krásného města jako jitrnice lidským prejtem, zašpuntuje je a zahltí, že se v nich nedá pohnout. Kdo je jen trochu normální, do nich proto nikdy nevleze, smíří se s tím, že prostě Krumlov nepozná, mine se s ním, nechá si ho ujít. Pokud je starší, zachová si ho ve vzpomínkách, kdy to bylo zpustlé a ošuntělé, Romy obydlené, ale přece jenom průchozí město, rozpadající se klenot, se kterým si novoosídlenci nevěděli rady. Prostě vymaže Krumlov ze svých tužeb, přenechá ho těm dobyvatelům se smartphony, ať si ho sežerou a roznesou na značkových kopytech, stejně už je to město jen kulisou, prázdnou formou, normální lidé tam dávno nežijí, domy patří Rusům nebo nějakým mafiánům, všude trdelníky, cingrlátka a jiný šunt a lapače pro blbé turisty, kteří jako kobylky ničí všechnu krásu světa.

Pohled z opavského pokojíku

Kromě Dalibora Balšínka, který vlastně úplně Opavan není, znám ještě dva, kteří jimi zcela jsou. Tomáše Němečka a Jindřicha Vybírala. To jsou muži, na které může být jejich rodné město hrdé a v jeho zájmu by mělo být přilákat je z pražského vandru zpět.

Trnová koruna ze zlata

Motorový vlak projížděl listopadovou krajinou, která se z podmáčené měnila v podhorskou. Vyjel z Českých Budějovic v jedenáct a za necelou hodinu, když jsem vystupoval ve Zlaté Koruně, se už pomalu stmívalo. Před pěkným nádražím stál chlapík, na hlavě čepici, pevně mi stiskl ruku a řekl, vítám vás ve Zlaté Koruně, pane redaktore. Já mu chtěl říct, ať mi neříká pane redaktore, ale k tomu jsem se dostal až večer, když už byla úplná tma a my seděli v hospodě v Českém Krumlově.

Volání opavské divočiny

Opava a ten pruh země, do níž je zasazena, tedy naše milé Slezsko, je nejexotičtější částí České republiky, aspoň pro mě. Nikoli tak asi pro lidi, kteří tam žijí a mohou mít naopak pocit exotismu při pohledu na nějakého blbého Pražáka, když tam náhodou přijede. Je to země, jež je fragmentem velkého Slezska, které je nyní ze čtyř pětin v Polsku, kam se dostalo až roku 1945.

Podzimní hovory s Rusalkou

Je mokvavo a podzimně šero, chlad proniká ke kostem, spadané listí vylučuje jakousi látku způsobující melancholii a tesknotu. Nad zemí se převalují chuchvalce mlhy, staleté kmeny obrostlé choroši vydechují vůni zániku, jež uvolňuje hlen v nose poutníka. Ten vytahuje kapesník a počne do něj usilovně smrkat.

Beatnici a hodní chlapci v Mníšku pod Brdy

Když se nějaké náměstí jmenuje Svobody, není to nic neobvyklého, a možná že někde ještě zůstalo nějaké náměstí Ludvíka Svobody, ale zaručeně jediné náměstí F. X. Svobody mají v Mníšku pod Brdy. Je to náměstí hlavní, svažující se docela ostře dolů od kostela sv. Václava k autobusové zastávce, takže Mníšek lze zařadit do naší unie šikmých měst (Tachov, Štíty, Žlutice, Jáchymov etc.).

Slaná šťáva ve Slaném

My starší a pokročilí dosud víme, jak to chutná, když se přiloží špička jazyka ke kontaktům ploché baterie, což se dělalo proto, aby se zkusilo, jestli ještě bude fungovat. Nebo prostě jen tak, z rozkoše a slasti. Chutnalo to jaksi slaně, jakoby po krvi, ta je taky slaná, stejně jako slzy a tělo vůbec, neboť je vlastně ze slané vody.

Navštivte Čáslav – město Žižkovo

Čáslav proslavila Věra Čáslavská, Karel Čáslavský a Miloš Forman, který se tam jediný z nich opravdu narodil a prožil tam kus dětství. Slávu města šířily rychlonohé amazonky Jarmila Kratochvílová a Ludmila Formanová, jejichž pot je vsáklý do tartanu místního stadionu. No a nejpamátnějším předmětem čáslavským je kus lebky, odborně kalva, ukrutného válečníka Jana Žižky, kterou tam přechovávají ve skleněné skřínce, do níž lze pohlédnout.

Ať žije Ústřední hřbitov!

Ach, jak příjemné by bylo zajít si teď nebo někdy v příštích listopadových týdnech na Zentralfriedhof, nejlépe pozdě odpoledne a sám. Obejít ty slavné hroby a honosné hrobky, samozřejmě začít nejspíš u té skupiny nejvznešenější, kam se dojde brzy z hlavní brány, která se bůhvíproč jmenuje Brána 2, Tor 2. Na čestném plácku tam sousedí hrob Beethovenův a Schubertův, naproti je Brahms a vedle oba Straussové a uprostřed je pomník Mozartův: mladá žena schoulená nad reliéfem známé tváře.

Ó Velvary, kde jsou tvé lektvary

Vlastně jsme do Velvar přijeli kvůli malíři Jiřímu Karsovi, jenomže byla neděle a městské muzeum bylo zavřené, nad čímž jsme trochu kroutili hlavami. Logičtější by bylo, kdyby bylo zavřeno na šábes, když už tam mají toho Karpelese, řekl někdo z nás, čímž chtěl dát najevo, že ví, jak se tenhle skvělý malíř Georges Kars jmenoval, když se roku 1880 narodil v blízkých Kralupech, kde má pamětní desku, když už ne dům.

Etiopští lvi v Blatné

Ve šťastných dobách české podnikavosti byla Blatná městem růží, takže když vál vítr od plantáží za nádražím, bylo prý celé městečko zahaleno růžovou vůní. Ženy ušetřily na parfémech a muži kouřili silný tabák, aby ty vůně překryli a nepůsobili zženštile.

Monstrum nad Bruselem

Kdyby autor, tedy já, uměl lépe psát a byl ustrojen složitěji a umělečtěji, četli byste texty podobné těm, jaké psal německý spisovatel W. G. Sebald (1944–2001). Jeho knihy, které vyšly česky ve výborných překladech Radovana Charváta, jsou zvláštní útvary na pomezí eseje a beletrie, jsou to trochu cestopisy a trochu vzpomínky, trochu lekce z historie a úvahy nad stavem světa a kultury.

Vzpomínky na kulturní revoluci v Boru

Významnou událostí v dějinách města Boru u Tachova byl pobyt třídy IV. E jednoho západočeského gymnázia na podzim roku 1983. Šlo o bramborovou brigádu, což byla oblíbená forma nucených prací na pomoc věčně kolabujícímu zemědělství. Něco jako čínská kulturní revoluce na středoevropský způsob. Obvykle se jezdilo na dva týdny a zpravidla nikoli maturitní ročníky, jenže tehdy se urodilo asi hodně brambor, takže se to protáhlo na tři, a jeli jsme i my.

Labutě a pelikáni v Bruggách

Bylo půl druhé odpoledne, Bruggy byly zalité sluncem, takže se hýřivá nádhera toho města zdála až neúnosná. Na náměstí Burg, kde stál od 10. století hrad flanderských vévodů a od středověku je to centrum města, se řadili lidé do fronty. Nestáli na zmrzlinu nebo vafle, nýbrž na mystický zážitek setkání se Svatou Krví.

Země úsměvů u velké bažiny

Protože Rakušané dobře vědí, jak na člověka zapůsobit, ocitl jsem se jednoho srpnového podvečera na lodi, která mě vezla po největším rakouském jezeře vstříc nečekanému dobrodružství. Nebál jsem se ani tak utopení, neboť výška vody dosahuje na jednom obzvlášť hlubokém místě tak nanejvýš jednoho a půl metru.

Stíny hvězdného léta v Ostende

Mořské pobřeží belgické jest šedesát pět kilometrů dlouhé a lze se po něm celém projet tramvají, která se jmenuje Kusttram čili pobřežní tramvaj. Když nejedete načerno, je to příjemná cesta a místo vyhlížení revizora, který ale naštěstí nešel, můžete pozorovat z jedné strany let racků nad šedivými vlnami Severního moře, z druhé nekonečnou řadu bílých paneláků, za nimiž občas vykouknou duny.

Konec antické kultury v Obříství

Obříství je pozoruhodná vesnice v české Mezopotámii čili v Meziříčí, jak by se dalo říkat tomu trojúhelníku mezi Labem a Vltavou, jež se setkají pod Mělníkem. Obec se přimyká k pravému labskému břehu, který se čas od času vylije, jak je to znázorněno na zdi zámku, který stojí nebezpečně blízko u vody. Nejstarší záznam je z roku 1862 (hezkým písmem je tam napsáno „Vejška Vody“), dalších záznamů je asi dvacet a naprosto dominuje ryska z 15. 8. 2002, kdy voda sahala tři metry nad zem. To bylo Obříství zalité celé a Meziříčí se proměnilo v jedno kalné jezero. Povodeň se pak vrátila v červnu 2013, takže když někdy výjimečně prší, nemusí se z toho každý jen radovat, i když většinou asi ano.