Bylo ráno a já jsem byl na jihu. Na náměstí Míru v Týně nad Vltavou se muž právě chystal zastrčit do trubkové konstrukce svého stánku s předměty k přežití v divočině vlajku jižanské Konfederace. Muž měl obarvené vlasy, těžký knír a maskáčové kalhoty. „To je, prosím, vyhlášení války Jihu proti Severu?“ zeptal jsem se v naději na zajímavou a aktuální konverzaci. „To ne,“ podivil se blbé otázce on a dodal: „Voni to kupujou vodácí. Mně to je jedno, co tam dám,“ řekl muž a skutečně už držel modrou vlajku Evropské unie, která se za chvíli skvěla vedle té konfederační, takže rovnováha byla zachována. „Ale slyšel jsem, že ji prej chtěj zakázat. Já myslím, že to je blbost. Ať si má každej vlajku, jakou chce,“ dodal muž a už tam zapichoval vlajku českou.

Byl jsem tedy v jižních Čechách, v Týnu/Týně nad Vltavou, což je myslím začátek toho pravého českého jihu. Vltava tam již je docela velkou řekou, která se navíc za chvíli spojí s Lužnicí, a teď po deštích tekla se značnou chutí a vervou, takže pohled na její rychlé vody z obou mostů týnských byl trochu hypnotický a u slabších povah vyvolával závrať, ba nutkání k dávení. To přeháním, ale jsou lidé, kteří nemohou po mostě přejít, aniž z něj třeba něco hodí, nákupní tašku, kapesník, jízdní kolo, kočárek… Most v Týně nad Vltavou, to je historická kapitola, vlastně na něm byl význam toho města založen. Dřevěný most tam stál už začátkem 13. století (1229) a bylo to široko daleko, možná v celých jižních Čechách, jediné místo k přejití řeky suchou nohou či kopytem. Až v roce 1892 ho nahradil most železný, který vypadá jako ze stavebnice Merkur. Dřív byl na dopravu, teď po něm chodí chodci a jezdí kola. Od konce 60. let minulého století je tam ještě druhý most silniční, po kterém jsem přijel autobusem od Bechyně, takže jsem před Týnem už vyhlížel tubusy Temelína, které se vynořují z krajiny jako nějaké obří mořské sasanky nebo možná konce podzemích chobotů či tak nějak. Ze samotného Týna nejsou vidět, ale myslím, že vliv JETu je tu jaksi znát, aspoň se mi zdálo, že je tu víc květináčů a náměstí je lépe zametené, než je český i jihočeský průměr.

Ano, Týn se mi jeví jako velmi dobře vedené a spravované městečko, skoro rakouského typu, i když v něm by asi nevlála na náměstí konfederační vlajka a bylo by tam už brzo ráno otevřené nějaké pekařství s kavárnou a asi nějaké stánky s bioprodukty, jadernými sýry a z řeky čerstvě vytaženými mřenkami a škeblemi. A asi by tam byla nějaká shiki-miki galerie s vltavíny, těmi brčálovými kusy roztříštěných pivních lahví, které tu zanechala nějaká prehistorická geologická subkultura. Protože okolí Týna nad Vltavou, to je epicentrum moldavitů, jak ty střepy poprvé koncem 18. století nazval pražský profesor Mayer a jichž měl pár ve své bezcenné sbírce „drahokamů“ pan Rybář z Nerudovy povídky malostranské Hastrman. „Ďjó, moldavit,“ hvízdl pan Rybář, když mu za jeden nabízel profesor celé tři zlaté, že by se jim jich pár hodilo do gymnaziální sbírky. A on si myslel, že to jsou smaragdy… „Ďjó, moře. - Proč nebydlíme u moře!“ No, protože bydlíme u Vltavy, ty starej hastrmanskej popleto, a ta Vltava čili hltavá řeka, jak si to pěkně vymyslel etymolog amatér Hájek, to je naše emocionální tepna, divoká aorta, starogermánská Wilt-ahava, která vede od šumavského podbřišku a přes jihočeské břicho do infarktové krajiny Prahy, přičemž Týn s Temelínem je asi tak na místě pupku, zhruba uprostřed své délky, když to není ani daleko, ani k blízko k začátku a konci.

Ale zajímavé je, že kousek od Týna se od poloviny 18. století rozkládalo jedno z největších vojenských cvičišť nebo ýbungsplac, kde se zkoušely šrapnely a granáty a kde se rakouské dělostřelectvo cvičilo ve střelbě na cíl. A 21. června 1753 tam vybuchl střelný prach a zabil 43 vojáků (jinde píší, že jich bylo až osmdesát), což musela být tedy pořádná šlupka, že kdyby někdy vybuchl Temelín, tak už by se v Týnu nemuseli moc divit a říkali by, no jo, tady to občas bouchá. Zajímavé také je, že krátce po tom výbuchu přijela do Týna na vizitu císařovna Marie Terezie a bydlela tady s manželem Františkem dva týdny, takže tu vlastně byli na dovolené. Bydleli nikoli v penzionu, ale u pražského arcibiskupa Jana Mořice z Manderscheidu, neboť Týn byl takovým letním bytem českých primasů a na náměstí měli útulný zámeček, kde je teď muzeum a kde vystavují třeba ty vltavíny. Tam doporučuju zajít, pokud člověka třeba zajímá loutkové divadlo, což obvykle slušného a inteligentního člověka zajímá. Týn je s tímto ušlechtilým projevem lidského ducha spojen několika způsoby, zaprvé a především tím, že tady na hřbitově je hrob Matěje Kopeckého, toho Homéra českého pimprláctví, neboť jeho životaběh se ukončil v roce 1847 v nedalekých Kolodějích nad Lužnicí. Hrob je u kaple a je to symbolický hrob čili kenotaf, protože kosti se ztratily při rušení hřbitova u kostela, ale to ctitelům Kašpárků nevadí. A druhým důvodem je tradice loutkoherecká, která se tady rozvíjela sto let a jejímž plodem byla loutková příšera jménem Zindulák Pošvejc, zvaný nadneseně „bratranec Spejblův“, taková dost otřesná loutka chasníka s prasečím rypákem, která se však těšila zvlášť ve dvacátých letech velké oblibě a na představení Zindulákův večer jaksi veselý se dostavovalo obecenstvo z širokého okolí. Loutka Zinduláka Pošvejce postává ve vitríně týneckého muzea coby cenný exponát českého lidového hororu.

Ale ještě jsem se dočetl, že Marie Terezie, když byla v Týně na prázdninách, nebyla spokojená s tím, jak vypadal kostel dole pod náměstím, takže když si dneska všimnete, že je docela pěkně barokně vyveden, tak je to na rozkaz samotné panovnice. A zajímavé je, že ten kostel je nyní zasvěcen sv. Jakubu Většímu, prvními apoštolovi, jehož hlava šla dolů, i když původně to byl kostelík sv. Kryštofa, což neklamně naznačuje, že tu byl brod, protože kde je brod, tam je Christoforos, tedy nosič Kristův. Teď už si to lze špatně představit, protože Vltava, než ji zvedly přehrady, tekla jiným a širším a mělčím způsobem, ale ten brod byl stejně důležitý jako most, přes nějž vedla cesta z Budějovic, a tedy i z Lince, do Prahy a po ní se vozila hlavně sůl jednak po Zlaté stezce z Řezna, Pasova a Prachatic a pak od 16. století od Alp a z Gmundenu v Solné komoře. A kvůli té soli tady v Týně postavili na začátku 18. století velkou solnici, která tam dosud stojí, ovšem zpustlá a už dávno bez soli. Ve 20. století v ní firma se sympatickým jménem bratři Šílení stavěla říční lodě, ovšem jen do roku 1948, kdy jim to, víme kdo, sebrali. Ze solnice, z které se stala loděnice, po níž tam zůstaly obrázky na stěně s českým lvem a bečkou soli, oprýskaný nápis Česká říční loděnice a pak také jakési povědomí, snad zachovalé ve jménu hotelu Zlatá loď, který se mi líbil svou socialistickou zatuchlostí a retro designem, avšak když jsem si chtěl objednat jednu noc, řekli, že mají plno, protože tam budou vodácí. Spal jsem proto v penzionu Vlasta u paní Vlasty v Podskalí, což je vedle Malé Strany další týnská lokalita, kterou má společnou s Prahou, třetí je to náměstí Míru, kde visela jižanská poloilegální vlajka.

Večer jsem si vyšel na procházku, která tu vede jen jedním logickým směrem, promenádou podél Vltavy. Bylo krásně, po dešti, řeka voněla vodním parfémem, zdála se mi docela čistá, což by podporoval i výskyt leknínů či spíše stulíků, mezi nimiž občas vystrčila čumák nutrie, kterou tam asi chovají spíš na okrasu než na výživu. Několik hospod v Podskalí umožňovalo vyhlížení říční krajiny, po níž se občas projel nějaký motorový člun, který prořízl hladinu. Bylo to vlastně krásné a klidné a pokojné, jak to u řeky má být. Lid se mi jevil docela klidný a spokojený, ale hlubší průzkum jsem nepodnikal, však i paní bytná Vlasta řekla, že tady je holt krásně, a víc k tomu neměla co dodat. Před zpustlou loděnicí jsem potkal jinou občanku, která byla kritičtější, a ta se mi svěřila, že je jí dvaadevadesát a jde si zaběhat. Ta mi řekla, že dřív, to znamená před válkou, to tu bylo lepší a že hlavní, co jí chybí, je lepší společnost, kterou tehdy tvořili oficíři. To je znát, že ti tady chybějí, řekla. I s tímto názorem jsem souhlasil, protože to se ani jinak nedá. Ďjó, moře…