Když se v Praze vyjede tramvají nahoru na Petřiny, ovane člověka dech čehosi, řekl bych, mořského. Jako by byl najednou někde v Rumunsku na černomořském pobřeží, někde mezi hotelovými stavbami ze 60. a 70. let, které svou mohutností zakrývají linii moře, jež se náhle zjeví úplně blízko. Aspoň já jsem se takovou představou nechával unášet, když jsem chodíval kolem nejvyššího petřinského věžáku, který opravdu vypadal jak nějaká ceauşescovská moderna – a tak vypadá i dnes, po pětatřiceti letech, když se tam občas vracím.

Možná to mohlo být tím, že jsem se tehdy, když jsem vystoupil z tramvaje na zastávce Sídliště Petřiny, stavoval ve slavném bufetu, kterému nikdo neřekl jinak než Prasečák. Na betonovém rantlu jsem tam vypil pivo, někdy dvě, když jsem tam někoho potkal, což bylo časté, a teprve pak se pomalu vracel na kolej, do svého truchlivého pokoje ke svým exotickým spolubydlícím, nejprve Etiopci Bekelemu, pak Dominikánci Franku Felixovi, byli to bezvadní hoši. Nebo jsem to někdy vzal dál směrem ke Hvězdě, že si tam dám ještě jedno, a šel blízko srázu, kde to ostře padá dolů do Liboce, tam už šplouchalo moře, jež tam však bylo naposledy před milionem let. Tehdy Praha a střední Čechy byly pod hladinou, z které vyčuhovalo jen pár kopečků, mezi nimi ten petřinský, na jehož vrcholku stál už tenkrát Větrník.

Větrník je zvláštní stavba ukrytá v malém remízku, obklopená krabicemi vysokoškolských kolejí, které tam byly postaveny asi tak dvě stě padesát let poté, když už tu ten původně větrný mlýn stál. Chodil jsem kolem něj pět let, co jsem bydlel na těch kolejích, a nikdy nepronikl do jeho tajemství. Říkalo se o něm, že je to snad nějaký zašitý luxusní nevěstinec, prý u něj jsou někdy vidět velká černá auta a tajemné záblesky skrz zavřené okenice. Po letech jsem se dal do řeči s majitelem domu, starým pánem, a bylo to mnohem prozaičtější: režim tam z nějakých důvodů nechal bydlet rodinu, které to patřilo odedávna, jen museli vzít nájemníky, a aby byli nenápadní, dům neopravovali a nechali lehce pustnout. Takže pamatuju omšelé zdi, oprýskanou omítku, popínavými šlahouny porostlou zeď, za ní tajemnou zahradu jako z Trnkova filmu. A z tohoto pitoreskního stavení vyrůstá bizarní věž a na ní je malý kovový větrník, který tomu okolo dával jméno. Zvlášť za soumraku to vypadalo až strašidelně a obskurně; a nejpůsobivěji to účinkovalo v listopadu, na Dušičky, kdy navíc stačilo udělat pár kroků a tmou probleskovaly plápolající svíčky na hrobech břevnovského hřbitova, který se tak podivně propadá do údolí, že jednou za čas se dávají náhrobky do pohybu a rakve s nebožtíky sjíždějí jako nějaké sáňky po svahu dolů.

Vlastně bylo hezké, že koleje pro studentstvo Univerzity Karlovy postavili na tak romantickém místě, mezi hřbitovem, prázdným benediktýnským klášterem, plochodrážním stadionem, kde túrovaly motorky, nejslavněji, když se pohřbíval Jan Patočka, a oborou Hvězda, na jejímž začátku stály proti sobě dvě zahradní hospody, pozůstatky kdysi hojných výletních restaurantů, kam se chodilo tančit a třeba hrát kuželky. Není divu, že si to tu v těch dobách oblíbili hoši z opozice, pamatuju, že jsem tam potkával Petra Placáka, se kterým jsme se ještě osobně neznali, já tam chodil s kočárkem a měl jsem vylepané vlasy, protože jsem musel docházet na nenáviděnou vojenskou katedru, on tam kul pikle, já tak hleděl, s kým se dát do řeči a kout je taky. Jáchym Topol má z té doby báseň Obora, která se odehrává v jedné té hospodě, zrovna se tam koná přehlídka poštovních holubů, kde se dalo i nějakého holoubka koupit, a je to sadistická báseň o vztahu, který je tak zoufalý, že opilé děvče vstane, koupí jednoho holuba a rychlým škubnutím mu utrhne hlavu… Několikrát jsem se pak Jáchyma ptal, co to bylo za holku, ale vždycky jsem to zapomněl. Ale stát se to mohlo. Jedna ta hospoda, U Holečků, přetrvala, to je ta, ze které je známý policejní film, jak estébáci vyvádějí jednoho chartistu po druhém, přečtou jeho jméno, oni se musí podívat do kamery, Havel, Jirous, Šabata, Uhl, Vondra, Battěk a další, tehdejší elita národa, taky pár žen a dívek, třeba krásná Monika, Eliška, Lucie... nebo taky Egon Bondy, který vyjde s doutníčkem a uklání se žertovně, vždyť je trochu mezi svými… Měla by tam být pamětní deska s videem, které by tu přehlídku slávy pouštělo, Havel tam třeba vypadá jako mladý král, Jirous jak Banderas, skvělý je Battěk, který jim předvedl jogína: pusťte si to, na YouTube se to jmenuje 4. forum Charty 77 u Holečků v Praze. À propos, Bondy to měl na Petřinách rád a často sedával právě u železného stolku před oním Prasečákem a četl nebo psal, před sebou pivo a obrovský tác od nějaké konzervy jako popelník. Existuje film, který s ním natočil Tomáš Mazal a Pablo de Sax, jmenuje se My žijeme v Praze, kde Bondy tím svým pisklavým hláskem mluví o Petřinách a říká, že ošklivost pražských sídlišť dostoupila určité monumentality, která si hledá svou vlastní poetiku.

A Petřiny měly pro mě skutečně poetiku toho rumunského pobřežního sídliště, jehož osou podél betonových obchodů jezdí tramvaj, kterou jsem sjížděl dolů do města a pak se zase z něj vracel zpět. Zrovna v té době vyšla deska Michala Prokopa Kolej Yesterday a těžko si představit, že mladík nebyl osloven a nemyslel si, že je to právě o té jeho koleji. Bylo mi sympatické i to jméno Petřiny, protože jsem tehdy byl obdivovatel Oty Petřiny, introvertního génia českého rocku, a taky se mi líbilo jméno Větrník, protože tak se jmenoval pořad na Vltavě, asi jediný pořad, kde se hrál rock a pouštěly skoro celé desky třeba Rolling Stones nebo Boba Dylana, to jsem si nahrál na magnetofon celou desku Infidels, kterou jsem si pouštěl pořád dokola. Ten Větrník na Petřinách s tím ale asi nesouvisel, byl to opravdu původně větrný mlýn, který sloužil především potřebám blízkého břevnovského kláštera, jehož barokní výstavba je zhruba ze stejné doby, z dvacátých let 18. století. Celé 19. století tady stál mlýn osaměle, daleko od Prahy a nad Prahou, nejblíž ke vsím Břevnov a Liboc, kam se ke konci 19. století začaly uchylovat (divné slovo) pražské lepší rodiny, jež v touze po čerstvém vzduchu stavěly si tam letní, ba i zimní vily, jejichž většinou bohužel často zbastlené, ba přímo zhroucené zbytky přečkaly do dnešních časů. K těm vilám jsem chodil v představě, že jedna z nich je libocká vila Julia Zeyera, o kterém jsem psal diplomovou práci, jenže tehdy nebylo možné si to prostě vygooglovat a též v dostupných životopisech se neuvádělo číslo popisné, ale z jeho dopisů jsem věděl, že stála hned na okraji obory Hvězda, tak jsem si představoval, že to je ta krásná vila římského typu, která opravdu patří k nejkrásnějším stavbám svého druhu v Praze. Teď vím, že Zeyerova vila, kterou zdědil po rodičích a brzy prodal, je hned naproti a není římská, ale spíš v takovém švýcarském stylu, podobně ostatně jako Braunerova vila v Roztokách, kam Zeyer jezdil za Zdenkou, kterou trápil svou asexualitou, již si ona nedovedla vysvětlit. A ta vila, kterou jsem za Zeyerovu pokládal, patřila jistému pražskému německém advokátu Schubertovi, takže ji lze nalézt v seznamu chráněných staveb pod názvem Schubertova vila, neboť i architekt se jmenoval Schubert, Zdenko Schubert von Solden, a byl to bratr toho advokáta, který se do ní nastěhoval v roce 1871. Teď je to ruina skoro antického typu a asi se předpokládá, že se za chvíli zřítí, takže už nebude co chránit. Stejně je to zajímavé, že se v Čechách nechají takové skvosty zchátrat, možná Češi na vily moc nejsou: je složité v tom bydlet, musíte to opravovat a pořád se o to starat, zahrada kolem, to aby člověk dělal i zahradníka, ne, Češi jsou spíš na sídliště. Tam jsou doma.

Nebo na kolejích, kam se teď v nouzovém jaru opravdu dalo vrátit prázdnou ulicí, jak to zpívá Michal Prokop, a s pocitem: jó to je dávno Yesterday.

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/