V knize Legendy a pověsti staré Šumavy, kterou uspořádal a texty z němčiny přeložil Josef Rauvolf a vydalo v roce 1996 nakladatelství Dauphin, se na straně 69 píše o Bludném lesíku u Vyššího Brodu. Jeho bludnost spočívá v tom, že se v něm dějí divné věci.

Tak třeba se stane, že když tam jdou dvě ženské na klestí, najednou se před nimi objeví velké a krásné město s paláci a věžemi a u brány stojí lovec, jenž těm dvěma ženským kyne, ať jdou dál. Ženy se polekají, jsou to přece jen bohabojné časy a za takovou nabídkou bude nejspíš nějaká nečistá síla. Dají se proto na útěk, takže zabloudí a jedna druhou ztratí. Pak jednu napadne, že si svleče kazajku a „obrátí pravý rukáv“, což je asi nějaká magická praktika nebo co, takže se najdou a dobře to dopadne.

Vyzbrojen touto užitečnou znalostí, tedy že v nejhorším případě se svleču a obrátím pravý rukáv, i když mi nebylo jasné, jak to provést, když budu svlečený, jsem se vydal pěšky z Vyššího Brodu (viz minulý díl) dál směrem na jih. Měl jsem v úmyslu přejít do Horních Rakous a dojít do městečka Bad Leonfelden, kde jsem si objednal skromný nocleh. Je to takových patnáct kilometrů. Šel jsem směrem, jímž po celá staletí tam i zpět putovali kupci a vandrovníci, neboť hranice byly spíš symbolické, což se naštěstí (prozatím) vrátilo. Od jara 1945 tudy pak byli hnáni vyhnanci bez rozdílu provinění, hlavně proto, že mluvili německy, a po únoru 1948 se tu plížili lidé, kteří zase mluvili česky, a ti se snažili pláchnout ze zadrátované vlasti, následujíce ty německé vyhnance. Uprchlíci se vydávali do „bludných lesíků“, kde na ně číhalo smrtelné nebezpečí, z nichž nejhorší byla Divoká honba, Wildjagd, děsivá smečka zuřivých psů vedená Rudým myslivcem, velitelem Pohraniční stráže a jeho suitou. Desetiletí už je však tento rajon zase klidný, přeměněný z prostoru na štvanici lidí v úředně vyhlášený přírodní park Vyšebrodsko, přiléhající k severním hranicím rakouské Mlýnské čtvrti, Mühlviertel. To není kraj mlýnů, jak by si člověk myslel, i když nějaké tam asi jsou, neboť v Rakousku si takových věcí cení a udržují je, nýbrž jméno má po řece Mühl, česky Mihela, která pramení pod Třístoličníkem, což je kopec, o nějž se česká strana Šumavy dělí s bavorskou. Potok si pak teče do Rakous a do Dunaje. Tady se totiž láme rozvodí, takže když prší, některé kapky skončí v Severním moři, jiné v Černém. Cestou lesem člověk může přemýšlet, čemu by v případě, že by byl dešťovou kapkou, dal přednost.

Vydat se z Vyššího Brodu na jih znamená vydat se do kopce, který začíná hned za náměstím, lze-li té širší ulici tak říkat. Táhne se docela ostře vzhůru, ke staré radnici, jež připomíná kapli, a pak kolem hřbitova, kde zůstalo pár německých hrobek, ale navrch již má obyvatelstvo přišlé po roce 1945. To tady osídlilo prázdné domy a stavení ve městě, ale na osady a grunty v okolí již nestačilo, takže hustá lidská síť staré Šumavy zanikla a pak ji z poloviny spolklo pohraniční pásmo: jak asi vypadala, si lze představit na rakouské nebo bavorské straně. Takže to, co nyní vypadá třeba jako náhlá mýtina či louka v lese, byla před sedmdesáti lety ves či osada, kde žila klidně i stovka obyvatel, kde byl kostel, hospoda a třeba i škola. Ale to je všechno pryč, nad tím se zavřela voda, nejen ta na Lipně, ale hlavně ta metaforická voda zániku.

Ale to zabíhám a málem bych přehlédl ceduli Maria Rast, ta neukazuje k restauraci, ale k mariánské kapli nad městem, kam jsem se vydal a kde začíná asi po kilometru stoupání křížová cesta, která musela být po roce 1989 obnovená, protože kupodivu chybějí jen asi dvě litinová zastavení, ale nechci tady dávat tip sběratelům kovů, zajisté se najdou i mezi mými čtenáři… Tak jsem supěl podél výklenků, ve kterých byly reliéfy se známými výjevy, občas jsem se otočil a sledoval vyšebrodské údolí, otevírající se do krásy, neboť u nás je krajina vždycky hezčí trochu z odstupu, a zase pohodil báglem a supěl dál. Když jsem byl u dvanáctého zastavení (Pán Ježíš umírá na kříži), velmi jsem se zaradoval, protože jsem uviděl ono Mariino spočinutí na kameni (Maria Rast am Stein), jímž křížová cesta vrcholila v pěkné konstelaci s přírodou. Kaple na hromadě kamenů, kříž nejspíš znovu vztyčený, kamenná kazatelna před lesním prostranstvím, kde se mohli houfovat poutníci. Jen hostinec, který tam kdysi stával, již pochopitelně chyběl. Opět jsem ocenil turisticko-fyskulturní stránku katolicismu, který nenásilnou formou udržoval své ovečky v dobré tělesné formě prostřednictvím pochodů do strmých kopců doprovázených táhlým zpěvem zbožných písní. Přečetl jsem si, že kapli s venkovní kazatelnou a výklenkovou sochou Ježíšova těla sejmutého z kříže tu nechal v 90. letech 19. století zřídit stařičký opat, jehož příjmení je v psané formě pěkným zemským kompromisem: Leopold Wackárž (1810–1901). Během jeho dlouhého opatství vyšebrodský klášter zažíval největší rozkvět, po něm však pak již přišly jen těžké časy a pak zánik. Poslední opat před jeho zrušením, česko-německy cítící Tecelín Jaksch (1885–1954), ten prý nepustil na podzim 1938 do kláštera Adolfa Hitlera (aspoň to praví legenda) a byl rok nacisty vězněn, se po roce 1945 snažil, jak jen mohl, klášter zachránit, byl prý i u Beneše, toho hostil v roce 1936, ale už se mu to nemohlo povést, nakonec odešel se zbylými spolubratry do kláštera Rein ve Štýrsku.

Noví obyvatelé Vyššího Brodu nepatřili právě k ctitelům mariánských vyhlídek a možná že by ani neviděli důvod lézt někam do kopců, takže poutní místo nad městem se rozpadalo, což jistě někomu může také připadat romantické. Takže jsem hleděl do údolí a pak i vešel na kazatelnu a chvíli si tak představoval, co bych tam shromážděným poutníkům řekl, asi aby šli domů a dávali pozor, aby neuklouzli nebo se nepřerazili o klacek. Já jsem byl teprve na začátku cesty vedoucí k hranicím, což ovšem byla také jen polovina cesty, protože do Leonfeldenu to byl ještě kus. A tak jsem zapadl do lesa, který byl majestátní a hustý, a vzpomínal jsem na své cesty na Šumavu, kam jsem jezdil nejvíc jako mladík na lesní brigády, dvakrát jsme byli s gymnaziální třídou v okolí Železné Rudy, tahali jsme tam klestí a pálili ho na hromadách, což bylo vzrušující, ale mně se ještě víc líbilo, když jsme ožinovali, což znamenalo, že jsme srpem vysekávali kolem malé sazeničky takový kruh, aby stromek měl dost světla či prostoru. A já jsem nebyl asi zrovna nejšikovnější nebo jsem byl zrovna zamyšlený nebo nesoustředěný, tak jsem si ten srp zapíchl do špičky tenisky, prostě jsem si jím probodl palec, že jsem s tím zabodnutým srpem mohl skoro mávat nohou na pozdrav. Bota se mi okamžitě zalila krví, a když jsem srp vycloumal, spolužačka Koňaříková, kvůli níž jsem nedával pozor, omdlela, ale možná to jenom předstírala. Profesorka Štvánová, jež tam měla pedagogický dozor a palec mi složitým způsobem obvazovala, si na to možná bude pamatovat, není to tak dávno, ani ne čtyřicet let.

Cesta tedy ubíhala ve vzpomínkách svižně a rychle, po straně zurčel jakýsi potok a já až dodatečně zjistil, že je to Menší Vltava, kdybych to věděl, víc bych si toho vážil. Z druhé strany mi kynuli svými pahýly lesní velikáni, ti dobráci hlubokých lesů. Pak se však náhle setmělo. Mezi stromy jako by se něco mihlo a zase zmizelo, přičemž to vydalo zvláštní bečivý zvuk. Trochu jsem zpozorněl. Co to může být. Ach, neměl jsme tu knížku o šumavských strašidlech číst. To by klidně mohl být ten pověstný šumavský hockauf, záludný škrtič, číhá na pocestné a skáče jim na záda, do nichž zarývá své ostré drápy. Nebo také wildkanzl, šumavský upír, který se nejčastěji vyskytuje na místech, kde došlo k vraždě nebo kde leží nevykoupení mrtví. Ale mohla by to být také stařena Swiza, tajemný lesní démon, podobná nejstrašnější noční můře, žena oblečená do vlčí kůže s jeleními parohy na hlavě. Tu tady tak potkat, pomyslel jsem si a trochu se začal chvět. Přidal jsem do kroku a za chvíli jsem za sebou ucítil temné funění. Neohlížet se a mazat pryč z lesa. Již jsem cítil, jak po mně natahuje pařáty, ach, zpropadeně, zhynu rozsápán. Vtom jsem uviděl světlo a konec lesa. Z posledních sil jsem vyběhl z temného hvozdu. Na patníku bylo písmeno Ö. Byl jsem v Rakousku, vše se zalilo zlatou září. Gott sei Dank.

www.jiripenas.cz/fotoblog