Po zříceninách v kraji Tiché Orlice

Zpupní rytíři na Lanšperku a Žampachu

Po zříceninách v kraji Tiché Orlice
Zpupní rytíři na Lanšperku a Žampachu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Změna je život, takže jsem na otce Jančaříka nečekal jako obvykle před nádražím v České Třebové (viz předchozí výpravy), ale sraz jsme si dali na stanici v Ústí nad Orlicí, které jsou ovšem dvě. Předsunuté historické nádraží Ústí nad Orlicí jako takové a potom Ústí nad Orlicí město, které je opravdu ve městě a je ještě starší a podobně jako pražské Masarykovo nádraží empirové, takže je to jedno z nejstarších nádraží v Čechách, protože je z roku 1845, tedy z toho roku, kdy se slavná trať z Prahy do České Třebové otevírala.

A to mě hned začne bolet hlava, neboť mi tam naskočí myšlenka na smrt železničního stavitele Jana Pernera, který se nemohl nabažit nádhery „své“ (ona byla samozřejmě státní) trati a čtrnáct dní po jejím otevření, 9. září 1845, když vlak vyjel z tunelu za Chocní, sestoupil na schůdky, užíval si jízdy, hleděl na tu nádheru, vykláněl se a snad mu pára nebo možná saze z lokomotivy zastřely zrak, když vtom ho praštil železniční sloupek do hlavy a do ramene, mladý, sotva třicetiletý inženýr ještě dojel do Pardubic, vystoupil na peron, a to už neudělal víc než krok a druhý den zemřel.

V každé zmínce o Lanšperku se píše, že je to v Čechách ojedinělý příklad tzv. plášťového hradu, který nepotřeboval věže, ale sestával, dalo by se říct, pouze ze zdí. - Foto: Jiří Peňás

Já vystoupil na peron, praštěný jsem byl obvyklým způsobem, rozhlédl se, a Zdeněk nikde, neboť mě se svou saleziánskou škodovkou samozřejmě čekal na prvním nádraží. Však svolali jsme se, kněz bez kolárku, avšak v předpisové roušce přijel, pozdravili jsme se „Salve, frater“, rádi, že se po čase zase vidíme. Plán bylo obhlédnout romantické zříceniny v povodí Tiché Orlice a mezitím též město Letohrad, kdysi zvané Kyšperk. Oba jsme se ujistili, že jsme tam nikdy nebyli, a je tedy nejvyšší čas to změnit.

První zříceninou byl Lanšperk (taky někdy Landšperk psaný, Landsberg, prostě Zemská hora). Stojí nedaleko od silnice a pod železniční tratí do onoho Letohradu, na nízkém kopci zarostlém stromy, takže jeho hradby jen tak trochu vyčuhují, a to ještě jen při jistém pohledu. Dole je pár stavení, jeden penzion neurčitého stylu, pak nějaké sklady a takové věci. Hezčí je to až u hradu, kde zůstalo několik vesnických stavení s dřevěnými krovy, které drží pohromadě silou vůle. Když se odbočí doprava, je tam na mírném návrší novogotická kaple a pod ní hřbitov. Zdeněk si vzpomněl, že v kapli vlastně před lety oddával, ale ani si tehdy snad nevšiml, že je tam nějaký hrad. – To většinou máš takový kvalt a pořád chce s tebou někdo mluvit, že na to nemáš čas. – Krucifix s kovovým Kristem nad vchodem nám připadal nový a dobře udělaný a Zdeněk řekl, že by se ani nedivil, kdyby to byla práce toho ženicha, on je kovář, hrozně šikovný člověk, mohli bychom se u něho stavit, snad tady někde bydlí. Já řekl, že třeba příště, s čímž oddávající souhlasil a nad hřbitovem zamumlal: „… a světlo věčné ať jim svítí, amen“ a udělal decentní kříž rukou, v čemž jsem ho nenápadně napodobil.

Lze si snad představit název prostší, lidovější, chceme-li, češtější než tento? Podhradí pod zříceninou Lanšperk a zbytky sklepení hradu Žampach. - Foto: Jiří Peňás

Největším domem v podhradí je někdejší restaurace U Dušků, jak se dá přečíst na drolící se omítce, jejíž účel zanikl podobně jako toho hradu. Ovšem z její terasy musel být krásný pohled na kyklopské hradby zříceniny, výjimečné právě zachovalostí obvodní zdi, která se jako dlouhý pás vine po celém jejím obvodu. Je to, jak se píše v každé zmínce o Lanšperku, v Čechách ojedinělý příklad tzv. plášťového hradu, který nepotřeboval věže, ale sestával, dalo by se říct, z těch zdí. Esteticky tam něco chybí, ale zblízka ty hradby působí docela monumentálně, hned jsme začali mluvit o hradbách jeruzalémských.

Hrad kdysi dosti mocný byl správním centrem celého kraje na pomezí Čech a Moravy, kraje, který na konci 13. století, kdy hrad byl vztyčen, byl divoký a neprostupný.

Přemysl Otakar II., který se do dějin zapíše tzv. kolonizací okrajových pustin, čímž se stane původcem česko-německého (ne)soužití, sem pozval stavitele, snad pány z Drnholce (Dürnholz) na Znojemsku, aby mu hrad vystavěli. Jeho syn Václav II. ho v roce 1285 daruje svému otčímovi Záviši z Falkenštejna, což když jsme si přečetli na ceduli, poskytlo mi příležitost k sugestivnímu vylíčení Závišovy popravy nabroušeným prknem před Hlubokou o pět let později: moderní výklad sice dává přednost sekyře, staročesky řečené plkno, ale kdo jednou uvěřil prknu, nenechá si ho vzít. Chvíli jsme pak mluvili o drsné kráse středověku a o tom, kdo z nás by se v těch časech cítil lépe: já se hlásil vehementněji. Během rozmluvy jsme vylezli na železnou rampu, z níž se otevírá krásný pohled na údolí Tiché Orlice, na jihu vykukovaly paneláky Ústí, na sever se to táhlo k Adlergebirge čili k horám Kačenčiným, jak Orlickým říkala babička, tedy Babička, což byl možná poetický výmysl invenční Němcové, kterého se pak chytil Zdeněk Nejedlý, aby tvrdil, že to jsou „opravdu naše české hory, neboť to potvrzují pověsti o Kačence, princezně těchto hor, po níž jsou i zvány Kačenčiny hory: či lze si snad představit název prostší, lidovější, chceme-li češtější, než tento?“. Je to nesmysl, ale pěkný, nejedlovský.

A myslíš, že to tady někdy někdo dobyl? položili jsme si otázku, na kterou je správná odpověď, že husité, a to v roce 1429, i když možná že bez větší námahy, když to Jana Městeckého z Opočna, „obávaného výtržníka a husitobijce“, jak ho charakterizuje Petr Čornej, již přestalo bavit: přestoupil ke kalichu a za rok a půl umřel. Lanšperk pak držel Zdeněk Kostka z Postupic, z nich přešel na Pernštejny, ale od 16. století už význam hradu upadal, nahradil ho jiný land, Landškroun, Zemská koruna, jenom ty zdi se dál vinuly na kopci. Posledními vlastníky zříceniny byli Lichtenštejnové, kteří nechali postavit tu kapli.

Hele, Zdeňku, řekl jsem, a víš, že odsud vedl most na další zříceninu, kam teď zajedeme? – Hm, a kde je? řekl bez většího údivu moderní salezián. – No právě že není, protože ho zboural čert, který ho přes noc vystavěl, jenže zakokrhal kohout a bylo po mostu, zbyly po něm bludné kameny, které tady jsou rozházené. To je stejně zajímavé, s těmi kohouty, že se jich ti čerti tak báli. V tom bude nějaký sexuální podtext, kohout se staročesky řekne kokot, jak jistě víš... – Ale prosím tě, kohout je symbol sv. Petra, který třikrát zapřel Krista, tak se tím připomíná, proto je dávali na kostelní věže, aby lidé nezapomínali na Pánaboha, a taky je to vítězství světla nad temnotou. A kam že to jedeme? Mám to dát do GPS? – Ne, nebudeme podporovat digitální demenci, jedeme do Žampachu, to je kousek odsud, tak deset kilometrů, to jsou sousední hrady, teda zříceniny. Víš, jak se řekne německy zřícenina? – Die Ruine, prosím tě, řekl Jančařík, se kterým se kamarádím od té doby, co studoval germanistiku, než zběhl do semináře. – A víš, co je to Žampach? To je Sandbach, písčitý potok, tak schválně, jestli tam nějaký bude.

Potok jsme nenašli, zato pěknou osadu pod kopcem, který připomínal obří krtinec či něco na ten způsob. Na tom kopci byl les a v něm zarostlé zbytky hradu, z něhož se nejlépe dochovala klenba sklepa. Skrz stromy se nabízely pohledy až někam ke Krkonošům a dál pak ke Králickému Sněžníku a Hejšovině, těm hradbám českého pomezí. Nejslavnějším držitelem Žampachu byl Jan ze Smojna řečený Pancíř, kterého hezky vymaloval Václav Fiala (1896–1980), takový druhý Cyril Bouda, ve výboru z Palackého Dějin, což je knížka, která vyšla v roce 1973 a já ji dostal tehdy k Vánocům, což je na mně dosud znát. Na tom obrázku, který mi nikdy nezmizel z mysli, je rozzlobený Karel IV. (s bradkou a korunou), jak drží takového zpupného, ale teď spoutaného vousáče za řetěz, na němž se podle všeho za chvíli zhoupne. Byl to zdejší Pancíř ze Žampachu, loupeživý rytíř, který patřil do Karlovy družiny, vykonal s ním římskou jízdu, která byla leckdy dramatická, takže si za služby vysloužil ten zlatý řetěz, jenže pak zdivočel, kupce přepadával, pocestné otravoval, prostě měl pocit, že si to může dovolit, když měl ten řetěz. To ovšem mladého Karla podcenil, ten si ve své zemi uměl udělat pořádek: roku 1356 hrad drzého Pancíře snad osobně oblehl, loupežníka, druhdy rytíře, zajal, a když ho k němu přivedli, tak mu k řetězu na krk hodil konopnou oprátku. Prý se slovy: „Nemám vždy jen řetězy na rozdávání…“ Hm, autokrat, samovládce, ani nepočkal na soud a hned ho nechal pověsit, to by mu dneska neprošlo. Inu, pokrok nezastavíš. Opouštěli jsme zříceninu a scházeli dolů do obce. Naše výprava ale ještě nekončila.

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/

20. května 2020