Kdybych byl mnich, což je pořád ještě snad otevřená možnost, chtěl bych být asi cisterciákem, třeba ve Vyšším Brodě – ono těch možností v Čechách ani víc není. Ten klášter je honosný, bělostný, trčí z něj neogotická věžička jako minaret. Rozložen je u vod vltavských, ve kterých měl prý málem utonout mocný vladař Vok z Rožmberka, ale neutonul, a na paměť toho tedy založil roku 1259 klášter, Vyšší Brod, Hohenfurth, Altovadum.

Kromě duchovních to mělo i své strategické důvody, vzestup mocných Rožmberků vyžadoval své duchovní zakotvení a k tomu cisterciácký řád poskytoval skvělý servis. Pár let nato založí z konkurenčních důvodů král Přemysl Otakar trochu severněji klášter Zlatá Koruna, kterou vyrval ze zkázy (mohu snad napsat, že můj přítel) Zdeněk Troup: o Zlaté Koruně jsem tady psal loni v listopadu.

Též Vyšší Brod ale vstává pomalu ze svého úpadku a ponížení a teď už je skoro, řekl bych, tak ze tří čtvrtin zase opravený, i když ke svému vrcholnému rozkvětu, což mohlo být koncem 19. století, se už nikdy nevrátí. To víc než klášter připomínal samostatné kvetoucí město, neboť to bylo nejen to, co ke klášteru nutně patří, tedy chrám, konvent, prelatura, ale taky hospodářská stavení, dílny, zahrady, rezidence, skleník, rybník, kurník, bouda pro klášterního psa. Do tohoto rozpuku pak přišlo dvacáté století, dvě diktatury, dvojí zrušení, za nacistů a komunistů, vyhnání mnichů a skoro všeho obyvatelstva hohenfurthského, známé věci.

Mně by se ale jako mnichovi v noviciátu mnohem víc líbilo tady jít do klauzury tak sto let po založení kláštera, v polovině 14. století. To by bylo už v čase lucemburské gotiky, která by tady měla jedno ze svých center, právě bych obdivoval krásný obraz Panny Marie, ten sem asi z Prahy přivezl pan Petr z Rožmberka, který obstaral i ty nádherné obrazy, na nichž je všechno, co křesťan ke své spáse žádá a potřebuje: jednou se těm obrazům bude říkat, že jsou od Mistra vyšebrodského, a budou tím, co tvoří národní identitu, třeba ti ptáčkové v trní, to je emblém téhle země. Zůstaly zachovány (teď je cyklus v Národní galerii) i proto, že sem až se ti zuřivci husitští nedostali, nebo snad jen krátce (1422), a ne s takovou ničivou silou jako jinde, neboť ty nejjižnější Čechy uhájili Rožmberkové (konkrétně kulhavý Oldřich II. z Rožmberka), kteří mají tady v presbytáři vyšebrodského klášterního kostela svou hrobku. Prý tam sedí u zlatého stolu, a kdo by chtěl rušit jejich posmrtné posezení, do roka zemře: proto se tam nechce ani archeologům, tak raději před pár lety zkoumali hrobku sondou, ale ani to se jim moc nechtělo, člověk nikdy neví a takový Heydrichův případ nelze brát na lehkou váhu.

Kdybych byl tím mnichem, prošel bych noviciátem, přijal řádové jméno, třeba bratr Simplexus, a pak složil sliby časné a slavné. Tonzuru bych ani holit nemusel. Nosil bych bílý hábit s černým škapulířem, vstával bych ve tři čtvrtě na čtyři, ve čtvrt na pět už bych se modlil, v šest první mše, skromná snídaně, pak prima a duchovní četba, od devíti práce, protože ora et labora, modli se a pracuj, takže bych vyráběl třeba hořčici, okopával a hnojil okurky (byly tehdy okurky, nejsou z Ameriky?) či maceroval byliny pro likér nebo tak. Potom dietní oběd a pak zase práce a modlitby, v šest nešpory a ve čtvrt na osm už přísné silentio, noční klid.

To je jedna přitažlivá stránka, tedy konečně řád, klid a smysl do života. A ta druhá je, že cisterciáci jsou citové nádoby, Cistercium, jak se latinsky jmenoval jejich první klášter v Cîteaux v Burgundsku, je konev milosti. Kláštery, to měly být v tom 12. století, kdy tito reformovaní benediktýni vznikli, něco jako cisterny lásky, kterými měli zavlažovat a zjemňovat kamenitou půdu krásného, ale drsného středověku. A ten cit a láska mohly být tak silné, že se řádový bratr mohl proměnit v malé dítě, kterého Panna Marie sama přivine na svou hruď, ba přímo ho obsahem svých prsou obdaruje, jak se to stalo nejznámějšímu cisterciáckému světci, svatému Bernardovi z Clairvaux. Ten se tak vroucně modlil k sošce Panny Marie, že ta odhalila hruď a pak rukou sevřela prs, ze kterého dopadlo několik krůpějí mléka na Bernardova ústa.

Tak na tento laktační zázrak, kterému by hlupáci nerozuměli a mysleli si víme co, jsem myslel ve Vyšším Brodě, kam jsem dojel autobusem z Rožmberka (viz minulý díl). Drobně ten den poprchávalo, což bylo také dobré znamení, snad že období sucha je za námi: rorate coeli desuper čili vláhu dejte, nebesa, jak zpívali již bratři benediktýni v gregoriánském chorálu, a zase to mysleli i mysticky, svlaž naše rty vláhou milosti či tak nějak. Přijel jsem tedy do Vyššího Brodu, kde jsem byl jen jednou, kdysi za socialismu na čundru, jeli jsme z Lipna, a pamatuju si jen, že nás několikrát legitimovali esenbáci nebo pohraničníci, kteří tam chodili v houfech, protože všude bylo hraniční pásmo a do lesů směrem k rakouským hranicím, k nimž je to asi pět kilometrů, se vůbec nesmělo. Tentokrát jsem měl v úmyslu do nich vyrazit a pěším pochodem překonat železnou oponu a nedaleko od nejjižnějšího bodu České republiky vstoupit do Mühlviertelu čili Mlýnské čtvrti Horních Rakous. To byl můj plán, který měl napodobit kupce táhnoucí se po staletí či snad tisíciletí s nákladem pradávnou Lineckou stezkou (Linzer Steig), po níž se do země Bójů dostávalo zboží už v době bronzové nebo ještě dřív. Co to bylo za zboží? Pašované cigarety nebo kokain asi ne. Nějaké ty luxusní věci, ale hlavně sůl, která kupodivu v Čechách není, i když je to jinak takové plačtivé údolí, ve kterém by se sůl měla usazovat po homolích. A z Bohémie se zase na jih odváděli volové, kterých bylo vždycky v Čechách dost, ale také otroci, nikoli však afričtí, ale z místních zdrojů, na čemž se údajně vybudoval stát, který tedy stojí na silných základech.

Měl jsem v úmyslu vyrazit po důkladné prohlídce kláštera, ve kterém jsem případně chtěl obhlédnout místo, kam bych se jednou uchýlil. Vmísil jsem se tedy do skupinky návštěvníků, kteří si stejně jako já zakoupili vstupenku a pod vedením suverénně působící kustodky jsme zamířili k chrámu, zasvěcenému Panně Marii, komu také u cisterciáků jinému? Ten chrám je nádherný, jak jen vrcholně gotický chrám může nádherný, ovšem je také cisterciácky strohý a střídmý, jak to bílí bratři dělali, tedy bílá gotika, vysoké hladké stěny přerušované tmavými žebry oblouků. Věděl jsem to, ale přesto jsem byl hned zasažen. Sedl jsme si do lavice po pravé straně chrámu, abych se mohl dívat na obraz Panny Marie vyšebrodské, toho skvostu české gotiky, z časů kolem poloviny 14. století. Měl jsem pocit, že jsem tady už jednou byl, v tom 14. století. Nebo jsem ten pocit aspoň chtěl mít.

A ještě toto: ve Vyšším Brodě prožil dětství básník Ivan Wernisch, což bych nevěděl, kdybych ho před patnácti lety nepoprosil, aby napsal do časopisu, kde jsem tehdy pracoval, jmenoval se Týden, recenzi na knihu Jürgena Serkeho Böhmische Dörfer, která tehdy vyšla konečně česky. Ta kniha nebyla o „českých vesnicích“, ale o potopené Atlantidě, kterou se po roce 1945 stala německy psaná literatury v českých zemích. Nic o ní nevěděli Češi, což je dejme tomu logické, ale nic o ní nevěděli ani Němci, pro které to byla ta „česká vesnice“, něco obskurního, divného, neproniknutelného. Byla to jejich, bémácká vesnice. Wernisch tehdy nenapsal recenzi, a to jsem vlastně ani nečekal, ale osobní vzpomínku, z níž tady kousek ocituju, protože to je přece čest pro Vyšší Brod, že tam žil takový básník.

„Vzpomínám na skutečnou krajinu. Je to tak dávno, že už to ani pravda není. Na úplném začátku padesátých let, to jsem byl ještě malý kluk, se má rodina na nějaký čas přestěhovala z Prahy na jih, na Šumavu, do Vyššího Brodu. Německy se Vyšší Brod jmenuje Hohenfurth a myslím, že je to nejjižnější městečko ze všech městeček v Čechách. Tehdy, teprve pár let po válce, to bylo prapodivné místo. Z hospody U Krásné paní se večer co večer ozývaly rumunské, maďarské a řecké zpěvy. Klášter nad řekou - ještě nedávno prý Hitlerova soukromá obrazárna - nastříkaný nazeleno vypadal jako vojenské skladiště s vysokou strážní věží. ,Nevíte, kde je můj rošt?‘ tázal se kolemjdoucích svatý Vavřinec na mostě. Po ulicích běhal za zdivočelými psy ještě zdivočelejší antoušek a v parku na náměstí se pásly krávy. V kině se promítali Donští kozáci. Ve většině vyšebrodských domů nikdo nebydlel, zahrady a dvory byly zarostlé hustými křovisky a travou - divoká země, nehostinná, dobrá tak pro nás, dobrodruhy.“

Tak takhle to ve Vyšším Brodě bylo. A jeden dobrodruh ho právě opouštěl směrem jižním. Šel dlouho do kopce.

www.jiripenas.cz/fotoblog