Co mi u Otavy šeptá stříbrný vítr

Idiotus optimus Piscensis

Co mi u Otavy šeptá stříbrný vítr
Idiotus optimus Piscensis

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když jsem poprvé přijížděl do Písku, stahoval se mi žaludek a měl jsem výraz asi poněkud vyděšený. Jel jsem se totiž představit lidem, jejichž dceru jsem uvedl do situace, které bylo nutné se postavit. Tedy požádat je o ruku, s níž měli úplně jiné plány a představy. Mně bylo dvaadvacet a byl jsem velmi perspektivní. Na první pohled idiot, absolutně bez nejmenší představy, jak to bude dál, kde budeme bydlet, jak budeme žít, za co budeme žít a podobně. Raději jsem na to ani nemyslel, asi jsem toho ani nebyl schopen. To se zas tak moc nezměnilo.

Vystoupil jsem tehdy z autobusu, moje budoucí žena mě čekala a řekla, že otec nemluví, jen se drží za hruď, a matka vzdychá a vaří oběd. Strčila mi do ruky kytku, kterou duchapřítomně koupila, a pak dodala, že jsem se mohl aspoň líp oblíct. Ale já jsem byl zrovna na archeologické brigádě na Orlíku-Kožlí, kopali jsme tam hroby prvních Slovanů, den předtím jsem našel lebku, tak jsem měl kraťasy a nějaké somradlo přes rameno. A taky jsem měl docela dlouhé vlasy, z čehož je patrno, že se to konalo v jiném geologickém období. Takže jsem byl v Písku, ale asi jsem tehdy moc to město nevnímal, autobusák, dlouhá ulice a nějaké domy, pak jsme došli k panelákům, před kterými stál Gottwald. Ilona mu nikdy neřekla jinak než vrah, byl to věznitel a ničitel skoro celé její rodiny: té budoucí tchyni sebral jeho zločinecký režim šest let života, když jí bylo osmnáct, poslal ji do pracovního tábora na Slovensko, kde se naštěstí mohla starat o krávy, její otec, sedlák od Rožmitálu, dostal dvacet let na uranu, a teď žila na adrese s tím pohanským jménem. Ale já tu sochu (byla od Břetislava Bendy, což byl žák Myslbekův), která hned po listopadu 1989 zmizela (zůstal tam ale dosud podstavec a sídliště se jmenuje „antiteticky“ Milady Horákové), asi taky moc nevnímal. Já byl vyklepaný a vrazi stáli všude, vždyť i hlavní písecké historické náměstí, dnes se zase jmenuje Velké, se jmenovalo Leninovo, a komu to tehdy, v tom roce 1987, přišlo zas tak divné, když to bylo všude? Písek nebyl výjimkou.

V Písku se i méně plivalo na chodník, méně křičelo po nocích a možná se tam i méně páchala trestná činnost. - Foto: Jiří Peňás

I když Písek měl přece jenom něco do sebe a chodit s holkou z Písku bylo pro kluka z okresu Sokolov velkým sociálním úspěchem. U mě se to projevilo třeba značným povýšením šatníku, teď by se řeklo outfitu: příchodem do písecké rodiny jsem se brzy stal vlastníkem velkého množství mikin, triček, nátělníků, ba i několika teplákových souprav. V Písku byl kromě historických objektů, jako je kamenný most a přemyslovský hrad, přestavěný ovšem na pivovar, hlavní atrakcí dům PPP. To bylo něco jako dnes PPF. Mít známé v Prodejně pletařského průmyslu znamenalo být oděn do bavlny a v zimě vlastnit podvlékačky a froté ponožky, což byla výsada, které jsem se těšil. Výrobky to nebyly čínské, nýbrž skutečně pocházející z nedaleké továrny Jitex (Jihočeský textil), která zaměstnávala polovinu města. Lidé z Písku buď byli z Jitexu, to byla samozřejmě lepší možnost, nebo to byli lampasáci jako rodina píseckého básníka Karla Sýse, či přidružený personál kasáren zabírajících čtvrtinu města. Zbytek tvořili důchodci, u nichž člověk odhadoval, z jaké části spektra pocházejí. V okolí se vyskytovalo značné množství chat a stavení, které obsadili Pražáci, kteří na Písecku už měli dojem, že jsou trochu na Šumavě. A pak taky možná je lákalo to hučení stříbrného větru a čučení na měsíc nad řekou a takové písecké atrakce.

Bylo to i tehdy, možná vlastně víc než dnes, takové protekční město, spíš tedy maloměsto, ale lepší maloměsto. Usazené a spořádané, přehledné, ba přímo útulné, položené v lehce se vlnící krajině, s nízkými hrbolky, kterým se dramaticky říká Písecké hory a nejvyššímu kopečku rovnou Velký Mohelník – Malý je tak malý, že není vidět. Když jsem pak léta do Písku dojížděl z Prahy autobusem a za Novou Hospodou se otevřel pohled na tu líbeznou kotlinu, z níž trčela něžná věž děkanského kostela a vpravo čněl komín Jitexu, vždycky jsem trochu ztuhl a zkrotl, jako když jdete na návštěvu k lepším lidem. Lidé z Písku vykazovali znaky sice deklasované, ale pořád přece jen maloburžoazie, což je myslím patrné doposud. Nikdy bych si třeba v Písku nezapálil cigaretu a nikdy jsem se tam neopil. Písek se mi totiž jevil jako místo, kde všechny zlozvyky člověk odkládal, kde se čistil, kde to bylo voňavé, bábovkou, štrúdlem a kávou po obědě naparfémované a čisté, pak brzy zapudrované a dětským olejem a heřmánkovým čajem pročichlé. Tím vším byly samozřejmě provoněné moje děti, které vydávaly svoji vlastní vůni, kterou bych snad ještě teď byl schopen poznat.

Písek byl vždy takové protekční město, spíš tedy maloměsto, ale lepší maloměsto. Usazené a spořádané, přehledné, ba přímo útulné, položené v lehce se vlnící krajině, s nízkými hrbolky. - Foto: Jiří Peňás

Lidé z Písku mi přišli taky nějak vyrovnanější a klidnější, proletariát a lumpenproletariát sokolovského či severočeského střihu, jak jsem ho znal, tam chyběl, převládali otcové a matky usedlého typu, byl-li tam nějaký bohém, pak opravdu příjemně provinciálního charakteru, třeba učitel na lidové škole umění, který udržoval sentimentálně šrámkovskou tradici zahozených životních příležitostí Jana Hlubiny, případně vzdoroval okolí četbou Václava Hraběte a Ferlinghettiho. I písečtí Romové mi připadali nějak „jihočeštější“, tedy víc harmonizováni s okolím, což asi skončilo skinheadským utopením Tibora Danihela v roce 1993. Mániček tam bylo jen pár, vlastně všechny byly v Praze, protože když přijely do Písku, tak si i v hospodě U Reinerů strkaly háro za límec. Myslím, že se tam i méně plivalo na chodník, méně křičelo po nocích a možná se tam i méně páchala trestná činnost, i když bůhví, protože jedna z prvních věcí, o které jsem pak v Písku slyšel, bylo, že tam před lety, v roce 1975, ukradli z kostelního oltáře tzv. Píseckou madonu, nesmírně cenný deskový obraz z konce 14. století, který ochránil Písek dvakrát v 18. století před Francouzi a Bavory, kteří se ho chystali vyrabovat, jako se to povedlo na začátku třicetileté války císařským pod vedení generála Buquoye (to tam ještě nebyla, dostala se tam až v polovině 17. století z pražských Emauz), ale sama se před jakýmsi bídákem uchránit nedokázala. Písecká madona je od té doby nezvěstná, nikdo neví, kde skončila, jestli u někoho v sejfu, nebo tajně na zdi, nebo třeba na dně Otavy či Orlické přehrady, spádové oblasti pro řešení otázky, kam se sudy s lidským obsahem… Když už tedy všechno proběhlo, chodil jsem tam spořádaně s kočárkem do Palackého sadů nebo to střídal druhým směrem, protože tehdy, stejně jako teď, bylo možné jít na procházku dvěma směry, buďto ven za město, takže za chvíli je člověk v lese, třeba u mufloní obory u Vodáka, nebo do města, k mostu a řece a pak podél ní kolem hřbitovní kaple sv. Trojice, pak přes most u městského ostrova k Putimské bráně, kde mi okamžitě do ucha vlezla ta infantilní písnička.

Když jsem tehdy přišel s tou kytkou, tak budoucí tchyně nám otevřela, uviděla mě, spráskla ruce a rychle se zase ztratila v kuchyni. Ilona mě postrčila do pokoje, kde na křesle v pozici raněného tura spočívalo mohutné tělo budoucího tchána, inženýra J. K., muže mnoha dovedností a talentů. Nevěnoval mi pohled, jen pravil: „Mám nemocné srdce, já se nemůžu rozčilovat...“ a pokynul, ať pokračuju do dalšího pokoje. Tam jsme zůstali bezradně stát. Ilona se odešla zeptat matky, co máme dělat. Vrátila se s doporučením, nechť se vrátím a pokusím se otci vyjevit, jak si to představujeme – to jsem samozřejmě nevěděl. Vykročil tedy jsem zpět do pokoje a pravil: „Pane inženýre, já vím, že situace není nejoptimálnější…“ – „Nejoptimálnější se neříká,“ sykl bolestivě vzdělaný muž. „Optimální je superlativ, to je, jako byste řekl nejdobřejší,“ a sáhl si zase procítěně na hruď. Ještě jsem se pokusil chvíli blábolit, když do pokoje vstoupila tchyně: „Tak já už jsem dala polívku na stůl.“

Myslím, že odpoledne se šlo k muflonům a k Vodákovi. Otec zůstal doma a držel se za hruď. Pak vstal a asi si přehrál svůj repertoár na klavír. Situace nikdy nebyla optimální, ale smířit se s tím musel. Jak to v životě většinou bývá.

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/

25. března 2020