Když jsem poprvé přijížděl do Písku, stahoval se mi žaludek a měl jsem výraz asi poněkud vyděšený. Jel jsem se totiž představit lidem, jejichž dceru jsem uvedl do situace, které bylo nutné se postavit. Tedy požádat je o ruku, s níž měli úplně jiné plány a představy. Mně bylo dvaadvacet a byl jsem velmi perspektivní. Na první pohled idiot, absolutně bez nejmenší představy, jak to bude dál, kde budeme bydlet, jak budeme žít, za co budeme žít a podobně. Raději jsem na to ani nemyslel, asi jsem toho ani nebyl schopen. To se zas tak moc nezměnilo.

Vystoupil jsem tehdy z autobusu, moje budoucí žena mě čekala a řekla, že otec nemluví, jen se drží za hruď, a matka vzdychá a vaří oběd. Strčila mi do ruky kytku, kterou duchapřítomně koupila, a pak dodala, že jsem se mohl aspoň líp oblíct. Ale já jsem byl zrovna na archeologické brigádě na Orlíku-Kožlí, kopali jsme tam hroby prvních Slovanů, den předtím jsem našel lebku, tak jsem měl kraťasy a nějaké somradlo přes rameno. A taky jsem měl docela dlouhé vlasy, z čehož je patrno, že se to konalo v jiném geologickém období. Takže jsem byl v Písku, ale asi jsem tehdy moc to město nevnímal, autobusák, dlouhá ulice a nějaké domy, pak jsme došli k panelákům, před kterými stál Gottwald. Ilona mu nikdy neřekla jinak než vrah, byl to věznitel a ničitel skoro celé její rodiny: té budoucí tchyni sebral jeho zločinecký režim šest let života, když jí bylo osmnáct, poslal ji do pracovního tábora na Slovensko, kde se naštěstí mohla starat o krávy, její otec, sedlák od Rožmitálu, dostal dvacet let na uranu, a teď žila na adrese s tím pohanským jménem. Ale já tu sochu (byla od Břetislava Bendy, což byl žák Myslbekův), která hned po listopadu 1989 zmizela (zůstal tam ale dosud podstavec a sídliště se jmenuje „antiteticky“ Milady Horákové), asi taky moc nevnímal. Já byl vyklepaný a vrazi stáli všude, vždyť i hlavní písecké historické náměstí, dnes se zase jmenuje Velké, se jmenovalo Leninovo, a komu to tehdy, v tom roce 1987, přišlo zas tak divné, když to bylo všude? Písek nebyl výjimkou.

I když Písek měl přece jenom něco do sebe a chodit s holkou z Písku bylo pro kluka z okresu Sokolov velkým sociálním úspěchem. U mě se to projevilo třeba značným povýšením šatníku, teď by se řeklo outfitu: příchodem do písecké rodiny jsem se brzy stal vlastníkem velkého množství mikin, triček, nátělníků, ba i několika teplákových souprav. V Písku byl kromě historických objektů, jako je kamenný most a přemyslovský hrad, přestavěný ovšem na pivovar, hlavní atrakcí dům PPP. To bylo něco jako dnes PPF. Mít známé v Prodejně pletařského průmyslu znamenalo být oděn do bavlny a v zimě vlastnit podvlékačky a froté ponožky, což byla výsada, které jsem se těšil. Výrobky to nebyly čínské, nýbrž skutečně pocházející z nedaleké továrny Jitex (Jihočeský textil), která zaměstnávala polovinu města. Lidé z Písku buď byli z Jitexu, to byla samozřejmě lepší možnost, nebo to byli lampasáci jako rodina píseckého básníka Karla Sýse, či přidružený personál kasáren zabírajících čtvrtinu města. Zbytek tvořili důchodci, u nichž člověk odhadoval, z jaké části spektra pocházejí. V okolí se vyskytovalo značné množství chat a stavení, které obsadili Pražáci, kteří na Písecku už měli dojem, že jsou trochu na Šumavě. A pak taky možná je lákalo to hučení stříbrného větru a čučení na měsíc nad řekou a takové písecké atrakce.

Bylo to i tehdy, možná vlastně víc než dnes, takové protekční město, spíš tedy maloměsto, ale lepší maloměsto. Usazené a spořádané, přehledné, ba přímo útulné, položené v lehce se vlnící krajině, s nízkými hrbolky, kterým se dramaticky říká Písecké hory a nejvyššímu kopečku rovnou Velký Mohelník – Malý je tak malý, že není vidět. Když jsem pak léta do Písku dojížděl z Prahy autobusem a za Novou Hospodou se otevřel pohled na tu líbeznou kotlinu, z níž trčela něžná věž děkanského kostela a vpravo čněl komín Jitexu, vždycky jsem trochu ztuhl a zkrotl, jako když jdete na návštěvu k lepším lidem. Lidé z Písku vykazovali znaky sice deklasované, ale pořád přece jen maloburžoazie, což je myslím patrné doposud. Nikdy bych si třeba v Písku nezapálil cigaretu a nikdy jsem se tam neopil. Písek se mi totiž jevil jako místo, kde všechny zlozvyky člověk odkládal, kde se čistil, kde to bylo voňavé, bábovkou, štrúdlem a kávou po obědě naparfémované a čisté, pak brzy zapudrované a dětským olejem a heřmánkovým čajem pročichlé. Tím vším byly samozřejmě provoněné moje děti, které vydávaly svoji vlastní vůni, kterou bych snad ještě teď byl schopen poznat.

Lidé z Písku mi přišli taky nějak vyrovnanější a klidnější, proletariát a lumpenproletariát sokolovského či severočeského střihu, jak jsem ho znal, tam chyběl, převládali otcové a matky usedlého typu, byl-li tam nějaký bohém, pak opravdu příjemně provinciálního charakteru, třeba učitel na lidové škole umění, který udržoval sentimentálně šrámkovskou tradici zahozených životních příležitostí Jana Hlubiny, případně vzdoroval okolí četbou Václava Hraběte a Ferlinghettiho. I písečtí Romové mi připadali nějak „jihočeštější“, tedy víc harmonizováni s okolím, což asi skončilo skinheadským utopením Tibora Danihela v roce 1993. Mániček tam bylo jen pár, vlastně všechny byly v Praze, protože když přijely do Písku, tak si i v hospodě U Reinerů strkaly háro za límec. Myslím, že se tam i méně plivalo na chodník, méně křičelo po nocích a možná se tam i méně páchala trestná činnost, i když bůhví, protože jedna z prvních věcí, o které jsem pak v Písku slyšel, bylo, že tam před lety, v roce 1975, ukradli z kostelního oltáře tzv. Píseckou madonu, nesmírně cenný deskový obraz z konce 14. století, který ochránil Písek dvakrát v 18. století před Francouzi a Bavory, kteří se ho chystali vyrabovat, jako se to povedlo na začátku třicetileté války císařským pod vedení generála Buquoye (to tam ještě nebyla, dostala se tam až v polovině 17. století z pražských Emauz), ale sama se před jakýmsi bídákem uchránit nedokázala. Písecká madona je od té doby nezvěstná, nikdo neví, kde skončila, jestli u někoho v sejfu, nebo tajně na zdi, nebo třeba na dně Otavy či Orlické přehrady, spádové oblasti pro řešení otázky, kam se sudy s lidským obsahem… Když už tedy všechno proběhlo, chodil jsem tam spořádaně s kočárkem do Palackého sadů nebo to střídal druhým směrem, protože tehdy, stejně jako teď, bylo možné jít na procházku dvěma směry, buďto ven za město, takže za chvíli je člověk v lese, třeba u mufloní obory u Vodáka, nebo do města, k mostu a řece a pak podél ní kolem hřbitovní kaple sv. Trojice, pak přes most u městského ostrova k Putimské bráně, kde mi okamžitě do ucha vlezla ta infantilní písnička.

Když jsem tehdy přišel s tou kytkou, tak budoucí tchyně nám otevřela, uviděla mě, spráskla ruce a rychle se zase ztratila v kuchyni. Ilona mě postrčila do pokoje, kde na křesle v pozici raněného tura spočívalo mohutné tělo budoucího tchána, inženýra J. K., muže mnoha dovedností a talentů. Nevěnoval mi pohled, jen pravil: „Mám nemocné srdce, já se nemůžu rozčilovat...“ a pokynul, ať pokračuju do dalšího pokoje. Tam jsme zůstali bezradně stát. Ilona se odešla zeptat matky, co máme dělat. Vrátila se s doporučením, nechť se vrátím a pokusím se otci vyjevit, jak si to představujeme – to jsem samozřejmě nevěděl. Vykročil tedy jsem zpět do pokoje a pravil: „Pane inženýre, já vím, že situace není nejoptimálnější…“ – „Nejoptimálnější se neříká,“ sykl bolestivě vzdělaný muž. „Optimální je superlativ, to je, jako byste řekl nejdobřejší,“ a sáhl si zase procítěně na hruď. Ještě jsem se pokusil chvíli blábolit, když do pokoje vstoupila tchyně: „Tak já už jsem dala polívku na stůl.“

Myslím, že odpoledne se šlo k muflonům a k Vodákovi. Otec zůstal doma a držel se za hruď. Pak vstal a asi si přehrál svůj repertoár na klavír. Situace nikdy nebyla optimální, ale smířit se s tím musel. Jak to v životě většinou bývá.

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/